Kazatel ČCE Aleš Wrana <>
(22.10.2023, rubrika: Co hýbe s ČCE)
Zasedání synodu v roce 2023 rozčeřilo vody (církevní a trochu i veřejné) stanoviskem k „žehnání stejnopohlavním párům“. Od té chvíle se na mnoha církevních rovinách diskutuje, zda je správné takovým vztahům žehnat. K tomu nic říkat nebudu. Jiřímu Hoblíkovi děkuji za zajímavý podnět, že se v naší církvi naproti tomu skoro vůbec neřeší, co vlastně žehnání znamená. Úkonu jakoby už všichni - chce se říct samozřejmě - nějak rozuměli. Obávám se však, že tomu tak úplně není. A co s tím? Měli bychom hledat v Bibli, studovat tradici církví, ale zřejmě by ani to nestačilo. V následujících odstavcích se pokusím ukázat, že v ČCE máme povědomí ještě trochu jiné.
Možná nás není mnoho, co jsme poctivě přečetli všechna Vysvětlení k různým bohoslužbám v (asi stále platné) Agendě z roku 1983. Tam také nacházím doklady toho, že si už přinejmenším po několik desetiletí my čeští evangelíci funkci požehnání dotváříme volně - nad biblickou i (jino)církevní tradici. (Jsme přece protestanti a tak trochu hrdí na tradice disidentské, ne?)
Ale pojďme popořádku. V Agendě nacházíme nejprve krátké vymezení: „Požehnání je příslibem Boží přítomnosti“ (Agenda 1983 I, s. 20). A teď musíme rozlišovat - i běžný účastník bohoslužeb si toho všimne, máme požehnání dvojího typu: 1. požehnání v závěru bohoslužeb, určené všem účastníkům shromáždění; a 2. požehnání v rámci přechodových rituálů (byť tak nejsou v Agendě nazvány), jako je křest a konfirmace.
Nás teď zajímá především požehnání druhého typu. Procházím Agendu a nacházím je tam ve čtyřech různých případech. A mezi těmi rozlišujme ještě dále. Dva z nich jsou ony tradiční, právě křest a konfirmace. Při křestních a konfirmačních bohoslužbách je požehnání vyprošovanou a zvěstovanou Boží odpovědí na lidské sliby a odevzdání do jeho milosti.
Vedle toho ovšem Agenda zmiňuje dva případy, kdy je požehnání zvěstováno KONSPIRAČNĚ (spiklenecky, hledáním jiných možností, když nemůžeme věci provést napřímo a naplno). Myslím, že ono rozhodnutí loňského synodu patří právě taky do tohoto ranku. Podívejme se tedy blíže, jaká je ona „naše“ tradice.
Je mi jasné, že se musím nejdříve pokusit obhájit to silné slovo „konspirace“. Tak tedy: formulář Požehnání dítěte je poslední v oddíle Shromáždění se křtem. Jistě, že by děti církevníků měly být křtěny, ovšem „u některých členů církve … vznikají nad křtem nemluvňat rozpaky“ (I 52). Proto: „Usnesení dvanáctého synodu (1956) poskytuje k tomu rodičům svobodu. Na jejich přání může být i nepokřtěné dítě s modlitbami přijato do péče sboru.“ Šašek ve mně to prostě vidí takto: není to křest, ale vypadá to skoro jako křest, rodiče i sbor to uspokojí, do matriky a kartotéky se to zapsat dá, a Pán Bůh už si to nějak přebere.
A u obřadu Požehnání sňatku podobně: církev by byla nepochybně ráda, kdyby bylo možno uzavírat církevní sňatky. Minulý režim jí tuto možnost odepřel, oficiality se musely odehrát na úřadě. Církev v tom bruslila dle figury kyselé hrozny: „I když se ve středověku vytvořila praxe, že veřejnost zastupoval a sňatek za platný prohlašoval kněz, bylo mu toto právo přiřčeno spíše z titulu společenské autority v obci, než z titulu kněžského poslání. Ve Starém ani v Novém zákoně není zmínky o nějakém bohoslužebném uzavírání manželství.“ (I 138) „Služba církve při sňatku nespočívá v tom, že by manželství mezi snoubenci uzavírala… Manželství je uzavřeno veřejným souhlasem manželů samotných.“ Ale přece jen - vymyslíme nějaký obřad, aby lidé měli důvod přijít do sboru a my mohli něco zapsat do matriky.
Na závěr dvě poznámky vlastně trochu ospravedlňující dřívější stupeň konspirace: obě tato analýzovaná požehnání tvrdí, že nacházejí v Bibli své doslovné oprávnění. Požehnání dítěti se děje s odvolávkou na Mk 10, 10-13, kdy Ježíš žehná dětem, k němu přinášeným. A domnívám se, že i podtitul formuláře (Uvedení dítěte do sboru) je názvukem L 2, 22, scény tradičně nazývané Uvedení Páně do chrámu. - Pro požehnání manželství se jako podklad uvádí celá řada biblických oddílů, v kterých „Bůh manželství určuje své řády“, I 138.
A ještě si všimněme: podle „staré“ Agendy kazatel Boží požehnání vyprošuje (i když vždy hned následuje jeho zvěstování). Formulář k požehnání dítěti se jmenuje Prosba za požehnání pro nepokřtěné děti. Uchovává se zde jakási nesamozřejmost. Usnesení synodu je už i slovně (nejen obsahově) trochu suverénnější: „Synod ČCE souhlasí s možností požehnání svazků osob stejného pohlaví, pokud o to požádají.“
