"Byl Pán Ježíš Kristus chudým?
Nebyl. Chudým se ale stal. To není naše tvrzení, ale biblické slovo ze druhého dopisu do Korintu, které napsal apoštol Pavel takto: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (
2. Korintským 8, 9,
Přísloví 8, 18) Dal nakonec i svůj vlastní život, tak se dá pochopit souvislost apoštolského slova. Když z něj chtěli lidé v davu dělat automat na rozdávání, ztratil se jim (Janovo evangelium 6, 14). Když si jeho rodáci z Nazaretu dělali nárok na jeho dobročinnost ze sousedských důvodů, odmítl (Lukášovo evangelium 4,16nn).
Představě, že bohatství je nebezpečím pro člověka, lze rozumět. Vidíme v dějinách mnoho příběhů, které podporují takový názor. Nicméně dost příběhů vypráví o katastrofách z chudoby, na to nezapomínejme. Proto ani chudoba není všelékem na bolest duše. Jiné zase Kristus v příběhu chválil za to, že hospodařili a toho, který s penězi ani nepohnul z lenosti a lakoty, toho přísně trestal (Matoušovo evangelium 25. kapitola). Bohatý mládenec (Matoušovo evangelium 19, 21) měl svůj majetek prodat a rozdat chudým a následovat pak Krista. Až v tom následování je tajemství jeho pokoje a úspěchu, protože jemu majetek v následování Krista překážel. Zůstává v platnosti moudré slovo z biblické knihy Přísloví: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. (
Přísloví 30, 8-9)
Církev může mít majetek. Byl jí svěřen nikoli donátory, ale Pánem Bohem. Prostě Pán Bůh dopustil, aby byla bohatá. Dopustil, aby byla majetku nejednou zbavena a tak může dopustit, aby jím zase hospodařila a dostala tak další šanci dělat to moudře a rozumně. Je pravdou, že ti, jejichž předkové majetek církvi násilně odebírali, zavírali kněží a řádové bratry či sestry ponižovali a věznili, nebudou jásat. Je ale komické, když nám právě tito lidé vykládají Husa, Komenského a čtou apoštoly. Když se zákon o vyrovnání mezi státem a církví nepovede schválit, svět se pro to nezboří. My to dovedeme i bez miliard. Ale dovedli bychom to i s nimi. O tom jsem přesvědčen. Dost textů z evangelií hovoří o tom, jak se má hospodařit s majetkem a penězi, kam peníze patří a kde mají svoje místo. Jejich autorem je Kristus Pán, žádný církevní ideolog. Není třeba se tedy bát o penězích mluvit otevřeně a s bázní před Bohem s nimi hospodařit. Umíme přece mít hojnost i strpět nouzi.
Daleko závažnější je, když se v domácím prostředí usídlí představa, že je naše republika tak chudá, že si už vůbec nemůže dovolit vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, natož investice do vědy vzdělání či péče o zdraví dětí. Obyčejní lidé už to opakují, protože uvěřili, že stát na to nemá. Vítězství politické poučky „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ nás zasahuje na velmi citlivém místě. Odnaučíme se dávat a v hysteriích po katastrofách si vždy nad SMS zaléčíme jizvy na duši neosobním darem „který nás nezabije“. Pravidelnost, odpovědnost za nápravu křivd a péče o druhé nám však chybí. Dokonce, když si lidé začnou myslet, že jsme tak chudí, že si nemůžeme dovolit investice do vědy a školství, družstva by položilo navracení majetku okradeným rolníkům, nemáme na zdravotnictví a správu komunikací. Tady už lze uvažovat o politické mazanosti. Nechat rozkrást na začátku transformace stovky miliard, rozprodávat nevýhodně to či ono a pak plakat nad chudobou, to nedělají hlupáci, ale přechytralí obchodníci. Moji přátelé létají do Čech učit angličtinu pravidelně rok co rok, namísto své dovolené. A když jsem se jich ptal, co říkají polistopadovému vývoji, odvětili mi, že je zarazilo, jak velice se rozšířila bazénová kultura. Kdekterý dům dnes může vydržovat bazén s mnoha litry čisté vody. Budiž nám to přáno, ale přestaňme s fňukáním a dobře hospodařme! Budeme ze všeho skládat účty. Ne před finančním úředníkem, ale před Pánem Bohem. My nejsme žádní chudáci!
Daniel Kvasnička, 2.5. 2008"
Otázka vztahu novozákonní církve k majetku je velmi zajímavé téma. V souvislosti s požadavkem o navrácení majetku církvím je stále aktuální. Jeden historický precedent v předreformační historii církve bychom tu ale měli - míním ostrý spor představeného františkánů Michala z Ceseny s papežem Janem XXII. o chudobě a majetku církve v 1. polovině 14. století. Františkáni zastávali názor, že to, co k životu potřebují, jim nepatří. Tehdy se do této disputace zapojil i další ze známých františkánů, William Ockham (františkánský mnich a teolog, významný logik, nominalistický filosof a středověký myslitel). A právě jeho, nominalistický, pohled na tuto problematiku je velmi zajímavý. Ockham (stejně jako fratiškáni) rozlišoval mezi "užíváním" a "vlastnictvím" věcí. Podrobně o tomto sporu a Ockhamově argumentaci PROTI vlastnicví píše Petr Bláha ve stati "pozice Viléma Ockhama v boji o chudobu" (míněno - o chudobu církve). Tuto stať vydalo Karolinum, 1994 v rámci knihy "Texty k studiu dějin středověké filosofie". Velmi podnětné čtení!
