Ahoj Tomáši,

koukám, že se potkávám opět "u Adama", tedy u otázky ne(restituování) církevního majetku:-).

Sám za sebe jsem v této věci pragmatik. Na rozdíl od Tebe to nevnímám jako klíčový bod zápasu o naši křesťanskou hodnověrnost, myšlenka, že se pro jednou svezem s katolíky pro nějaké peníze mě neděsí. Když politicí dají…

Stejně tak mě ovšem neděsí ani myšlenka na naprostého samofinancování církve. Umím si představit, že si v krajním případě třeba najdu i jiné zaměstnání, a budu svůj sbor podporovat jinak než duchovenskou prací. Ruce, nohy i hlavu mám dosud zdravé a Pánu Bohu se dá sloužit i jinak než farářováním. Když politici nedají…

Nejhorší je podle mně současná nejistota: Chystat se na samofinancování? Nebo se chystat na to, že dostaneme restituce? Aktivitu našich církevních představených vnímám především v tomto kontextu jako moudrou, protože se snaží věci rozhýbat k nějakému řešení.