To se nám ovšem notně posunul nejen důraz, ale i samo téma. Od „kritika církve, pokud ji říkají křesťané v mimocírkevním prostředí, (mi) zní většinou falešně“, a pohrdavé výtky pozérství (kázání a celý NeKostel se prý domnívá, že si „body nažene kritikou církve“) se dostáváme k poukazům na údajné církevní „mystérion“ a před světem skrytý poklad víry. Posunul jste se k: „…některé věci mohou dobře sdílet jen insideři, např.: manželství je jen mezi mužem a ženou, má smysl se pro někoho obětovat, pojídáme Kristovo tělo, máme být stále jako děti atd….“ Má zkušenost s církví je dlouhá a závažná – a nikdy jsem během svého insiderství nezahlédl nic, co by nasvědčovalo, že „manželství je jen mezi mužem a ženou“; kde je chyba? A pokud je k pochopení této „pravdy“ zapotřebí zkušenosti s církví, pokud je zapotřebí být v církvi insider, abychom to takto uchopili, proč zároveň církve a církevníci v takové míře požadují, aby se před touto jakousi jejich insiderským a bez církevního insiderství údajně nedostupným poznáním sklonil i svět venku za církevními vraty? Proč se tolik církevníci tolik dožadují politiků a volí politiky, kteří chtějí blokovat legislativní umožnění stejnopohlavního manželství i z hlediska sekulárního práva, i pro ty, kteří s církví nemají a nehodlají mít nic společného? Jak zpívá Jan Spálený - „asi v tom bude nějakej háček“. Pokud jde o další vámi vyslovované směry poznání (má smysl se pro někoho obětovat, máme být stále jako děti), tak jsem si za dob svého insiderství v církví povšiml mj. toho, jak jsou tyto ideje nejednou zneužívané, instrumentalizované anebo prostě vedoucí ke zhola neautentitickým, nepřesvědčivým výsledkům: zhusta stejným nebo horším, než jak se to daří těm, kteří církevními insidery nejsou a nikdy nebyli.