„kázání (…) přerušuje tradici těch, která vždy něco z Nového zákona opomenula, a připojuje se k dobré tradici evangelických kázání biblicky důsledných“ – nevím, jestli jde o dobrou tradici, někomu, třeba mně, se to může jevit jako kontroverzní tradice. Měřítkem této kvality kázání by se totiž stal petrifikovaný biblický kánon, celost kánonu. Dobré kázání by bylo takové, které nic z kánonu tematicky příbuzného neopomene, o všem z kánonu ví a vše z kánonu relevantní se do takového kázání promítne. Ale vznik kánonu se stal výsledkem historicky situovaného rozhodnutí mluvčích církve. Každý ví, že novozákonní i starozákonní kánon je výsekem z nějaké větší množiny textů, které po komunitě kolovaly a měly jakousi lokální autoritu. Z jakýchsi dobových důvodů církev v cca 4.-5. století vybrala tento korpus textů a „bibličnost“ (dobrá bibličnost) by znamenala hlavně přistoupit na determinaci tímto rozhodnutím. Samy novozákonní texty ale vznikaly bez vědomí kánonu a spontánněji. Znamená adekvátní přístup k biblickému textu hlavně a na prvním místě jeho zohlednění, mezi jaké jiné texty a jaká jiná poselství je skřípnutý?

„Na závěr kazatel emfaticky a aktuálně k začátku adventního období říká: ,…pryč s tradicemi. Klidně i s těmi vánočními, pokud se stávají povinností a musem a drilem a tíží a noční můrou a prázdnotou a formalitou.“ I takové odmítání Vánoc ovšem zase stojí v určité tradici, sám MCP zmiňuje staré skotské presbyteriány, dodnes sem patří adventisté ' “ – skoro bych řekl, že se v těchto formulacích prozrazuje profesní deformace recenzenta. Je farář, pohybuje se profesně mezi tradicemi a ve sváru tradic. Jenomže na běžné rovině předteoretického života se přece činí nějaká rozhodnutí pro smysl tohoto rozhodnutí samotného (jak je ten smysl v danou chvíli viděn a přikládán). Nebývá tomu povětšinou tak, že někdo seriózně studuje tradice a z nich pak vyčte, co je správné činit. Většinou se rozhodnutím nějak setkává, třeba i polemicky, se svým bezprostředním okolí. Když někdo nechce Vánoce nebo takové Vánoce, jakých bývá svědkem, určitě nebádá, kolik církví je pro slavení Vánoc, kolik proti slavení Vánoc, že mu to pak vychází v poměru 75 církví slaví Vánoce a 18 neslaví, že jako neslavící by se svezl se skotskými presbyteriány a švýcarskými kalvinisty proti římským katolíkům, lutheránům a pravoslavným. Prostě je jeho rozhodnutí neseno vlastním názorem na akt a smysl Vánoc a rekurs k tradicím je druhotný, objevuje se maximálně, když je tento názor třeba dodatečně obhájit před někým externím, třeba před církevní ekumenou.

Poslední věty recenze znějí ve stylu „zdravá kritika, proč ne – ale ocaď pocaď, soudruzi!“ Když je nějaký kritický názor na církev, navíc třeba podloženě kritický, proč má být limitované, kde má zaznívat? Proč by to nemělo být „vhod či nevhod“ (2 Tm 4,2)? V mimocírkevním prostředí zaznívá taková kritika recenzentovi falešně, ale je církev připravena a zvědava na to slyšet ji? Samozřejmě že ne. Zkušenost s církvemi a s ČCE mě vede k úplně bohorovné jistotě, že o to opravdu nestojí. Nebo maximálně utáhne nějakou ornamentální kritiku drobných neřádů. Asi tak, jako komunisté považovali za projev dostatečné glasnosti, že se smí psát v novinách o komunálních nešvarech a že je těžké sehnat instalatéra.

Pane LC, vážím si důkladnosti Vašich námitek. Mé tři krátké poznámky k vašim třem odstavcům:

1. celost kánonu nechápu ve smyslu homogenní závaznosti kánonu. Má své těžiště a pak koncentrickou stavbu, a pak okraje, jejichž závažnost a závaznost poměřujeme tím, nakolik těžišti odpovídají. (was christum treibet)

2. ve slovech k závěru kázání jsem sice zmínil, které z denominací Vánoce neslaví, to však nebylo jejich hlavním smyslem, to byla jen ilustrace. Odstavec směřuje k tomuto: „Neslavit Vánoce určitě možné je. Strhneme slupku. Jak však přerušit lidskou tradici „prázdnoty a formalit“?“

3. s vašim třetím odstavcem souhlasím, a nechci stavět kritice církve meze. To, co jsem napsal o zdání falešnosti, jsem rovnou označil za svůj subjektivní názor. Když někdo mluví kriticky o církvi mimo církev, mám stejně divný pocit, jako kdyby jiný člen mé rodiny vykládal někomu cizímu o tom, co se u nás doma děje, a já si říkal: může tomu onen cizí porozumět, když s námi dlouhodobě nežije?

Vaše námitky ad 1) přece nerelativizují dogmatickou „kanoničnost kánonu“. Kánon je nezpochybnitelně pro vás a pro Luthera dán a hledá se jenom jeho centrum a těžiště. Nejsem žádný velký čtenář Luthera, ale kdysi jsem byl poučen teologem mladší generace, že princip „was Christum treibet“ je u Luthera vysloven v podstatě jednou půlvětou ve spisku z 20. let šestnáctého století, tzn. v Lutherově textu raném. Tolik je myslím zřejmé, že Luther si ještě vůbec nepoložil otázku vzniku kánonu a historickém vznikání, vzájemného prolínání a hlavně neprolínání novozákonních textů. Mohu se domnívat, že vše řešil nějakou svou dobově podmíněnou teologií inspirovanosti Písma – ta určuje kánon. Kanonicita kánonu a v tom smyslu i centričnost kristovského centra tohoto kánonu ale stěží obstojí v konfrontaci s poznatky o genezi novozákonních textů, jak nám začínají být k dispozici od století 18.

Ad 2) tedy čtu, že podle vás jakékoli naše nejběžnější počínání aktivizuje nějaké tradice; skáčeme mezi různými tradicemi a jejich multiplikacemi. Když jsem se před chvílí vracel ze záchoda a utíral jsem si v koupelně ruce, napadlo mě, že vlastně i tak banálním úkonem jako utřením mokrých rukou do ručníku vlastně vstupuji do prastaré a pradlouhé tradice, na jejímž počátku třeba stojí umývání si rukou v potoku a otírání si jich do trávy a pokračuje přes utírání do ručníků textilních krajkových, přes froté, do papírových, k elektronické sušičce rukou. Takže ano, VŠECHNO má svou tradici a v tomto smyslu má tradici také posloupnost „prázdnoty a formalit“ (? spojených s Vánocemi?). Jenomže když si někdo utírá ruce do ručníku, tak v 999 případech z 1000 si tyto kontexty tradice vůbec neuvědomí, nepotřebuje je totiž ke svému počínání. Ledaže by byl takový podivín v humanitních vědách jako třeba já – a i pak si to vše uvědomí jenom výjimečně, jenom náhlou tematizací. V naprosté většině úkonů se ale pohybujeme v neproblematizované „praxis“, v řádu heideggerovské „Sorge“. Čili k tomu, aby někdo něco udělal, aby se vůči něčemu vymezil, nepotřebuje v podstatě žádnou reflexi pomocí tradice a soulad s tradicí mu málokdy přináší nějaký zásadní podnět.

Ad 3) mám zásadní vykřičník. Církev se tu pasuje do pozice rodiny a na rodinu se nikde nebonzuje a špinavé prádlo se pere zásadně doma. I kdyby církev nakrásně byla moje rodina, tak rodina sama už dnes vůbec nepředstavuje autonomní a autochtonní jednotku vyčleněnou z dohledu (i legislativního) mimorodinného světa. Takhle to bylo v snad v nějaké předmoderní a patriarchální době. Realita rodiny byla nepochybně značně zatížena autoritativností, násilím, včetně násilí sexualizovaného. Dnes to, že je něco „rodina“, fakt neznamená, že do toho někomu mimo rodinu nic není. Extrémním asi příkladem je pozice norského Barnevernetu, ale na každý pád je i tento fenomén symbolem, že věci, které se odehrávají uvnitř rodiny, si nemohou reklamovat bezproblémovou loajalitu a omertu těch, kterých se rodinný život a provoz týkají. Stejně tak církev - samozvaná rodina.

Jen k bodu 3., který mě nejvíce zajímá. Ale ani tady nemám teď moc času věci naformulovat, omlouvám se, třeba se k tomu vrátím po pár dnech: vím, jak divně to zní, když by církev říkala, že zná a má věci, kterým mimocírkevníci nemohou rozumět. A vím, jak by takové skrývání mohlo být zneužitelné, to popisujete velmi dobře. Přesto si stále myslím, že některé věci mohou dobře sdílet jen insideři, např.: manželství je jen mezi mužem a ženou, má smysl se pro někoho obětovat, pojídáme Kristovo tělo, máme být stále jako děti atd.

To se nám ovšem notně posunul nejen důraz, ale i samo téma. Od „kritika církve, pokud ji říkají křesťané v mimocírkevním prostředí, (mi) zní většinou falešně“, a pohrdavé výtky pozérství (kázání a celý NeKostel se prý domnívá, že si „body nažene kritikou církve“) se dostáváme k poukazům na údajné církevní „mystérion“ a před světem skrytý poklad víry. Posunul jste se k: „…některé věci mohou dobře sdílet jen insideři, např.: manželství je jen mezi mužem a ženou, má smysl se pro někoho obětovat, pojídáme Kristovo tělo, máme být stále jako děti atd….“ Má zkušenost s církví je dlouhá a závažná – a nikdy jsem během svého insiderství nezahlédl nic, co by nasvědčovalo, že „manželství je jen mezi mužem a ženou“; kde je chyba? A pokud je k pochopení této „pravdy“ zapotřebí zkušenosti s církví, pokud je zapotřebí být v církvi insider, abychom to takto uchopili, proč zároveň církve a církevníci v takové míře požadují, aby se před touto jakousi jejich insiderským a bez církevního insiderství údajně nedostupným poznáním sklonil i svět venku za církevními vraty? Proč se tolik církevníci tolik dožadují politiků a volí politiky, kteří chtějí blokovat legislativní umožnění stejnopohlavního manželství i z hlediska sekulárního práva, i pro ty, kteří s církví nemají a nehodlají mít nic společného? Jak zpívá Jan Spálený - „asi v tom bude nějakej háček“. Pokud jde o další vámi vyslovované směry poznání (má smysl se pro někoho obětovat, máme být stále jako děti), tak jsem si za dob svého insiderství v církví povšiml mj. toho, jak jsou tyto ideje nejednou zneužívané, instrumentalizované anebo prostě vedoucí ke zhola neautentitickým, nepřesvědčivým výsledkům: zhusta stejným nebo horším, než jak se to daří těm, kteří církevními insidery nejsou a nikdy nebyli.