Hyperkritičnost je neproduktivní, toto si beru z našeho předchozího dialogu. Nemá smysl zastírat, kolikrát jsme všichni víceméně dobrovolně poslouchali kazatelské promluvy mnohem ostudnější úrovně než tyto.
A předkládám tu ještě citelně subjektivnější, než je cokoli, co jsem tu kdy napsal, pochybnosti. Nedovedu si moc představit, že podobné jazykové, antropologické a myšlenkové pentlení nad převážně starozákonními pasážemi někoho může "přivést k uvěření". Rozumějme ke snaze prohlubovat svůj život s Bohem ve světle podobných výkladů. Od doby, kdy jsem se trochu setkával se synagogálními promluvami a rabínským diskursem, nemohu setřást vnímání křesťanského kázání na starozákonní text jako absurdního hybridu. Zvěstí o následování Krista to v zásadě není, nemůže být a s judaistickým výkladovým elánem plným mystéria nepřítomného a nezpředmětnitelného JHVH, k němuž ukazují stopy v textu zaváté, to také nemůže soutěžit. Pochybuji, že vize života (nového života?) nastolovaná v uvedených kázáních je pro někoho zvnějšku i zevnitř společenství natolik lákavá, že se touto cestou vydává.
Metodologické postuláty Šourkových kázání, jak je předkládá autor referátu, by byly lákavé k prodiskutování, ke značně neuctivému prodiskutování - protože ale tyto postuláty nepředkládá, přinejmenším v explicitních citacích, sám kazatel, je třeba se pojmenovávání tohoto problému vzdát. Bylo by to pojmenovávání přes hlavu zde probíraného kazatele. Úvahy o inspirovanosti Písma a biblického kánonu, o tom, že "pravda je v Bibli prostě napsána, člověk se má utéct do svého srdce, padnout na kolena před křížem a hotovo", nepřítomnost otázky po statusu starozákonního textu a jeho vztahu k Církvi Kristově, výpovědní hodnota nějakých etických a léčitelských příběhů z Knih Královských - k nasvěcování těchto hnízd témat a otázek dojde v českých protestantských církvích v nejlepším případě za šest století.
