to Make Love Not War:

- Souhlasím s tím, že novodobí veteráni šli do války dobrovolně.

- Souhlasím s tím, že do pomáhajících profesí by se kromě pravidelných supervizí velmi hodilo i zaangažovat kaplany/ky se zaměřením na specifické potřeby těchto profesí (vím o čem mluvím - sám v takové profesi pracuji).

Ovšem ohledně názorů na naši armádu v mnoha věcech nesouhlasím. V týhle zemi jsme neměli ŽÁDNOU ZKUŠENOST S REÁLNÝM VÁLEČNÝM KONFLIKTEM OD R. 1945. Všichni chlapi (včetně mě) jsme prošli pouze výcvikem v ZVS. Na rozdíl od generací stejně starých lidí v USA nebo v Rusku (Korea, Vietnam, Afganistan…). Takže problémy s posttraumatickými poruchami válečných veteránů jsou nám "jaksi" cizí. Ale společnosti, natož církvi - ve smyslu nám všem Ježíšovejm lidičkům - by to lhostejný bejt asi nemělo. Ti veteráni tam šli dobrovolně, za celkem slušný peníze. Na rozdíl od americkejch kluků, co šli do Vietnamu v 60. letech nuceně - na povolávák. Jenomže…není pohled evangelia na tyto věci jiný? Není Kristovo podobenství "o milosrdném Samařanovi" o něčem jiném, než o logice "má dáti - dal"? Není lépe hříšníkovi - a těmi jsme přece byli my všichni bez Krista, ne? - vyjít naproti?

Nevím, jiný názor má asi teolog z akademického prostředí, jiný má zřejmě radikální antimilitarista a jiný má diakon…