Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. Izaiáš 45,7

Tyto verše byly, domnívám se, řečeny v Duchu svatém proto, abychom se nedomnívali, že můžeme Boha svou omezenou myslí obsáhnout a nacpat ho do nějaké kategorie - "Bůh je jen dobrý" případně hojně nadužívané a zneužívané "Bůh je láska". Emil Brunner pěkně staví Boží svatost, která mimo jiné značí i neuchopitelnost, nepopsatelnost přívlastky jako je "dobrý" a s kterou se pojí soud nad těmi, kdo neposlušností urážejí jeho majestát a jeho milosrdnost, která se zjevila jako odpuštění v Ježíši Kristu. To, že v Kristu Boha osobně známe, nás ještě neopravňuje k tomu, abychom si mysleli, že jsme ho zcela pochopili, pojmuli, vyčerpali. Otec, Syn a Duch jsou jeden Bůh nerozděleně, ale i NESMÍŠENĚ.

Na otázku "proč Bůh do Edenu ten strom stavěl, když jako vševědoucí veděl, že člověk zhřeší" je, tuším, stejná odpověď jako na otázku "proč Bůh nestvořil lidi rovnou dobré". V tom je právě vtip stvoření člověka jako Božího obrazu, jako duše živé. Tedy, stvoření něčeho, co je jako Bůh, ale není to Bůh. Bůh sice předzvěděl, že člověk zhřeší, ale nezasáhl - protože je člověk Božím obrazem; není to Boží "klon", Boží "stín". Bůh zasáhl proti zlu komunikačním, osobním, vztahovým způsobem - poslal Krista. Tak přece spolu jednají dvě osoby. Ne tak, že druhého prstě "přeprogramuji".