Doplnil bych jen, že je chybou přijímat charismaticko-letniční koncept pneumatologie. Předně jejich učení o tom, co jsou dary Ducha, a stotožňování tohoto daru s jakoby jiným stupněm víry. To popírá význam víry v Krista v její podstatě. Z tohoto pohledu nelze vůbec tvrdit, že by se snad v ČCE o Duchu svatém a jeho darech nemluvilo. Vždyť o tom se mluví stále. Jen těmto slovům nedáváme stejný obsah, jako v oněch kruzích. Dar Ducha, daný ne jen jednotlivcům, ale především daný vůbec, jeho vstup do světa, je především ve Sk potvrzením, že se skrze Krista naplnily Jóelovské naděje, že Duch, který se podle víry lidu božího odmlčel a měl znovu projevit až bude vykonán soud, Přišel, soud je tudíž za námi. Pokud vstup do prostoru víry je pro nás také vstupem do novoty života (a jinak to ani není možné), pak není třeba o přítomnosti Ducha Svatého pochybovat (1Ko 12,3). To není otázka "vroucnosti", Někomu je dáno víru prožívat víc afektivně, jinému racionálně. Obojí je naprosto legitimní a ani jedním se víra nedá měřit. Vadí mi spíš, že se v církvi mluví, ale to co se mluví, to se nežije. Nežije-li ČCE z Ducha, nevím. Mám k ní mnoho výhrad, ale tohle bych si teda nedovolil. Ono to moc nezávisí na nás, ani na naší zbožnosti či bezbožnosti, vroucnosti či únavě. Může ale být, že se mu snažíme sami vyhnout, ale to není možné (Ž 139,7-12). Dokud zní hlas, který nás navrací tam, kde máme být, působí Duch Boží mezi námi bez vší pochybnosti. Tentýž duch se však nesmí nikomu stát záminkou, aby se nad jiné povyšoval, tedy ani nám. Vede spíš k pokoře.