Souhlasím s Vámi, bratře Soběslavský, ale myslím, že základní problém tkví skutečně v té nevalné obětavosti v naší církvi, když samozřejmě bereme v úvahu průměr. Nedochází často, že bych se s lidmi ve sboru bavil o výši saláru, jen někdy na to dojde řeč. Stalo se mi ale už asi dvakrát (za mých dosavadních ubohoučkých 10 měsíců samostatné praxe na sboru), že mi někdo z členů sboru hrdě oznámil: "Pane faráři, já jsem vždycky platil(-a) 2 stovky salár a vždycky je platit budu." Co se výše odvodu do personálního fondu týče, myslím (nebyl jsem u toho), že když se stanovovala, měla představovat spíše minimální částku (i když povinnou), než maximální. To, že se v současné diskusi po církvi o ní hovoří jako o vysoké nebo dokonce nedostižné pro některé sbory, to je samozřejmě věcí také mezisborové solidarity, ale také, a už se zase k tomu chtě nechtě vracím, je to věcí té míry obětavosti. Tu je myslím potřeba řešit předně. Někdy mě napadá, že když slýcháme v kostele o milosti, které se nám dostává nezaslouženě a zadarmo, že si to následně až příliš zkratkovitě vykládáme tak, že i provoz církve nic nestojí, církev je zadarmo, slovo Boží je zadarmo, takže i kázání je zadarmo, atd… Také se v naší církvi až příliš dlouho kázala laciná milost, i to musí přestat. Nic proti nezasloužené milosti, ale proti té laciné. S bratrským pozdravem, Adam Balcar