„dnes se chci s vámi podělit o slovo naděje. Naděje je jednou z nejsilnějších a nejtrvalejších emocí, kterou může lidské srdce zažít. Je to ta jiskřička ve větru, která nás povzbuzuje i v nejtemnějších chvílích našeho života“ - takhle dnes nikdo nemluví, zejména ne na evangelické kazatelně. Kdyby to zkusil, dost posluchačů by se přikrčilo, že pan farář zešílel a je už úplně máklej.

Což platí o všech odstavcích. Znějí poněkud somnambulně, jako pokus udělat nám to tady kýčovitě hezký.

„bratři a sestry, nechť naděje vždycky rozkvétá v našich srdcích“, „ať nás vedoucí světlo nebeské naděje přináší sílu a odvahu, abychom věřili ve své sny a překonali všechny překážky na naší cestě“, „sdílejme tuto naději s ostatními, abychom mohli být zdrojem světla a inspirace pro všechny kolem nás“ - se mnou takhle za celý můj život komunikovali jenom různí afektovaní homosexuálové, ve skautu nebo na veřejných toaletách, kteří mě chtěli ukecat k něčemu intimnějšímu. Tenhle typ patosu a barvotisku se okamžitě detekuje jako něco nepravdivého a násilného. No nečertěte se. Chtěl jste bližší rozbor a zdůvodnění, tady je máte.