A to máme ještě jakousi představu o „dobrovolnosti“ těchto odchodů pražských farářů mimo Prahu. V dílčích případech, jejichž pozadí je mi známo, nešlo zpravidla o žádnou rousseauovskou rozněžnělostí motivovaný „útěk z metropole“ za domněle čistším. Farář, který Prahu opouštěl ve prospěch divočiny, měl málokdy na vybranou. Chabá podpora na pražském působišti, pokažené vztahy, neúnosnost dalšího působení.

Slyšel jsem dokonce starý příběh o husitském faráři z minulého století, který tak moc toužil po působení v Praze, že se cíleně „rozváděl směrem ku Praze“. Zažil několik manželství, které ho záhadně posouvaly z jakéhosi vystrkova blíž a blíž k Praze, až v Praze skončil. Což prý bylo od začátku jeho přiznaným cílem. Třeba to není pravda, ale je to dobře vymyšleno.

Omlouvám se možným nečetným výjimkám, ale za posouváním farářů do Prahy nikdy nic v nejmenším duchovního nebylo. Vanutí Ducha ku Praze je trpký cynismus. Více ryze praktických pobídek a výhod, popřípadě personálních souvislostí, tohle přivanulo naše čce-zákoníky a farizeje na pražskou Mojžíšovu stolici (Mt 23,2).