Vaše námitky ad 1) přece nerelativizují dogmatickou „kanoničnost kánonu“. Kánon je nezpochybnitelně pro vás a pro Luthera dán a hledá se jenom jeho centrum a těžiště. Nejsem žádný velký čtenář Luthera, ale kdysi jsem byl poučen teologem mladší generace, že princip „was Christum treibet“ je u Luthera vysloven v podstatě jednou půlvětou ve spisku z 20. let šestnáctého století, tzn. v Lutherově textu raném. Tolik je myslím zřejmé, že Luther si ještě vůbec nepoložil otázku vzniku kánonu a historickém vznikání, vzájemného prolínání a hlavně neprolínání novozákonních textů. Mohu se domnívat, že vše řešil nějakou svou dobově podmíněnou teologií inspirovanosti Písma – ta určuje kánon. Kanonicita kánonu a v tom smyslu i centričnost kristovského centra tohoto kánonu ale stěží obstojí v konfrontaci s poznatky o genezi novozákonních textů, jak nám začínají být k dispozici od století 18.

Ad 2) tedy čtu, že podle vás jakékoli naše nejběžnější počínání aktivizuje nějaké tradice; skáčeme mezi různými tradicemi a jejich multiplikacemi. Když jsem se před chvílí vracel ze záchoda a utíral jsem si v koupelně ruce, napadlo mě, že vlastně i tak banálním úkonem jako utřením mokrých rukou do ručníku vlastně vstupuji do prastaré a pradlouhé tradice, na jejímž počátku třeba stojí umývání si rukou v potoku a otírání si jich do trávy a pokračuje přes utírání do ručníků textilních krajkových, přes froté, do papírových, k elektronické sušičce rukou. Takže ano, VŠECHNO má svou tradici a v tomto smyslu má tradici také posloupnost „prázdnoty a formalit“ (? spojených s Vánocemi?). Jenomže když si někdo utírá ruce do ručníku, tak v 999 případech z 1000 si tyto kontexty tradice vůbec neuvědomí, nepotřebuje je totiž ke svému počínání. Ledaže by byl takový podivín v humanitních vědách jako třeba já – a i pak si to vše uvědomí jenom výjimečně, jenom náhlou tematizací. V naprosté většině úkonů se ale pohybujeme v neproblematizované „praxis“, v řádu heideggerovské „Sorge“. Čili k tomu, aby někdo něco udělal, aby se vůči něčemu vymezil, nepotřebuje v podstatě žádnou reflexi pomocí tradice a soulad s tradicí mu málokdy přináší nějaký zásadní podnět.

Ad 3) mám zásadní vykřičník. Církev se tu pasuje do pozice rodiny a na rodinu se nikde nebonzuje a špinavé prádlo se pere zásadně doma. I kdyby církev nakrásně byla moje rodina, tak rodina sama už dnes vůbec nepředstavuje autonomní a autochtonní jednotku vyčleněnou z dohledu (i legislativního) mimorodinného světa. Takhle to bylo v snad v nějaké předmoderní a patriarchální době. Realita rodiny byla nepochybně značně zatížena autoritativností, násilím, včetně násilí sexualizovaného. Dnes to, že je něco „rodina“, fakt neznamená, že do toho někomu mimo rodinu nic není. Extrémním asi příkladem je pozice norského Barnevernetu, ale na každý pád je i tento fenomén symbolem, že věci, které se odehrávají uvnitř rodiny, si nemohou reklamovat bezproblémovou loajalitu a omertu těch, kterých se rodinný život a provoz týkají. Stejně tak církev - samozvaná rodina.