„kázání (…) přerušuje tradici těch, která vždy něco z Nového zákona opomenula, a připojuje se k dobré tradici evangelických kázání biblicky důsledných“ – nevím, jestli jde o dobrou tradici, někomu, třeba mně, se to může jevit jako kontroverzní tradice. Měřítkem této kvality kázání by se totiž stal petrifikovaný biblický kánon, celost kánonu. Dobré kázání by bylo takové, které nic z kánonu tematicky příbuzného neopomene, o všem z kánonu ví a vše z kánonu relevantní se do takového kázání promítne. Ale vznik kánonu se stal výsledkem historicky situovaného rozhodnutí mluvčích církve. Každý ví, že novozákonní i starozákonní kánon je výsekem z nějaké větší množiny textů, které po komunitě kolovaly a měly jakousi lokální autoritu. Z jakýchsi dobových důvodů církev v cca 4.-5. století vybrala tento korpus textů a „bibličnost“ (dobrá bibličnost) by znamenala hlavně přistoupit na determinaci tímto rozhodnutím. Samy novozákonní texty ale vznikaly bez vědomí kánonu a spontánněji. Znamená adekvátní přístup k biblickému textu hlavně a na prvním místě jeho zohlednění, mezi jaké jiné texty a jaká jiná poselství je skřípnutý?

„Na závěr kazatel emfaticky a aktuálně k začátku adventního období říká: ,…pryč s tradicemi. Klidně i s těmi vánočními, pokud se stávají povinností a musem a drilem a tíží a noční můrou a prázdnotou a formalitou.“ I takové odmítání Vánoc ovšem zase stojí v určité tradici, sám MCP zmiňuje staré skotské presbyteriány, dodnes sem patří adventisté ' “ – skoro bych řekl, že se v těchto formulacích prozrazuje profesní deformace recenzenta. Je farář, pohybuje se profesně mezi tradicemi a ve sváru tradic. Jenomže na běžné rovině předteoretického života se přece činí nějaká rozhodnutí pro smysl tohoto rozhodnutí samotného (jak je ten smysl v danou chvíli viděn a přikládán). Nebývá tomu povětšinou tak, že někdo seriózně studuje tradice a z nich pak vyčte, co je správné činit. Většinou se rozhodnutím nějak setkává, třeba i polemicky, se svým bezprostředním okolí. Když někdo nechce Vánoce nebo takové Vánoce, jakých bývá svědkem, určitě nebádá, kolik církví je pro slavení Vánoc, kolik proti slavení Vánoc, že mu to pak vychází v poměru 75 církví slaví Vánoce a 18 neslaví, že jako neslavící by se svezl se skotskými presbyteriány a švýcarskými kalvinisty proti římským katolíkům, lutheránům a pravoslavným. Prostě je jeho rozhodnutí neseno vlastním názorem na akt a smysl Vánoc a rekurs k tradicím je druhotný, objevuje se maximálně, když je tento názor třeba dodatečně obhájit před někým externím, třeba před církevní ekumenou.

Poslední věty recenze znějí ve stylu „zdravá kritika, proč ne – ale ocaď pocaď, soudruzi!“ Když je nějaký kritický názor na církev, navíc třeba podloženě kritický, proč má být limitované, kde má zaznívat? Proč by to nemělo být „vhod či nevhod“ (2 Tm 4,2)? V mimocírkevním prostředí zaznívá taková kritika recenzentovi falešně, ale je církev připravena a zvědava na to slyšet ji? Samozřejmě že ne. Zkušenost s církvemi a s ČCE mě vede k úplně bohorovné jistotě, že o to opravdu nestojí. Nebo maximálně utáhne nějakou ornamentální kritiku drobných neřádů. Asi tak, jako komunisté považovali za projev dostatečné glasnosti, že se smí psát v novinách o komunálních nešvarech a že je těžké sehnat instalatéra.