Vážený bratře, jistě Vám neřeknu nic nového připomenu-li, že slovo Adam vlastně není jméno, nýbrž znamená člověk. Právě proto se v něm máme a musíme vidět my sami (je-li nám to tedy dáno; nutit by se do toho člověk násilím také neměl).

Stejným směrem míří i ona místa z Ř, na která často narážíte, předně Ř 5-6. Vždyť i tam smrt a vzkříšení Kristovo prochází naší vlastní existencí. To není nic o její historicitě či ahistoricitě. Historicky vzato bylo povražděno takových nevinných, že se to ani spočítat nedá. Stejně tak prochází tato událost těmi, se kterými se sám Vzkříšený identifikuje - Mt 25,31-46, jež své církvi staví před oči. Stejně tak zůstává se svojí církví, když jde a získává mu učedníky (Mt 28,19-20). Tohle vše Vás ale určitě ničím nepřekvapí. Spíš chci upozornit, že podmínky, které kladete na to, aby náš vztah k bibli měl logiku, nejsou takovým postulátem, za jaký je považujete.

Jinak je dobře, že víte, jak bibli nebrat. Ostatně i Ježíš mluví o tom, že jsou v bibli některé věci jiným nadřazeny (Mk 12,28-34). Tím spíš pochopíte, že je nutné si nějak také nastavit kriteria, podle nichž jedno druhému nadřadíte. Proč je tedy ten rozměr historicity pro Vás tak závažný, ačkoliv současně připouštíte, že Adam nemusí být jedna historická postava?

Možná ne jen Vás, ale i mnohé jiné pobavím, pokusím-li se to vyjádřit slovy neumělými (ale jaká jinak užívat o věcech, k jejichž podstatě se my i bibličtí autoři jen nesměle přibližujeme s plným vědomím, že na jejich plné vystižení nemáme), lepší výraz mě však nenapadá: odmyslím li fakt, že v bibli, zejména v SZ, se neřeší theismus×atheismus, spíš kdo je tím Bohem, jaký je jeho charakter a vůle, a právě to, zda mu takovému, jaký je, dokážeme důvěřovat a milovat jej, mnoho těch předhříchových stavů může nakonec zůstat na úrovni čistě hypotetické či potenciální (nebude-li mě nutně někdo brát za slovo).