Kdo byl Ježíš

K sepsání tohoto textu jsem byl inspirován kupodivu nikoliv myšlenkami nějakého teologa, ale knihou Milana Machovce Ježíš pro moderního člověka (1990, 2003). Nepůjde mi zde však o její recenzi či komentář, pouze tento titul uvádím jako zdroj některých myšlenek, které zde dále rozvádím - samozřejmě nikoliv v ateisticko-humanistickém smyslu, jako to učinil marxista M. Machovec. Jak asi patrno z celého webu, zastávám (křesťanský) dualismus. Na této perspektivě stavím celý výklad.

Název tohoto textu by mohl někoho udivit - protože nejde o otázku, ale o oznamovací větu ve funkci titulu ve stylu div ne literatury faktu. Takže říkám hned - ten otazník tam skrytě také je. Sama historická existence Ježíše vyvolává stovky záhad a tisíce možných odpovědí - to je podle mně způsob, jakým mocnosti času, světa a temnot od počátku bojují proti původnímu radostnému poselství, které Ježíš přinesl lidem. Chci však v textu prezentovat určitou teorii, které věřím, k níž má důvěru, a kritizovat teorie jiné, v které se dosud pevně a slepě věřilo, a které považuju za lež a omyl. Proto není v názvu otázka.

V katolické verzi Ježíšova poselství je Ježíš Nazaretský chápán jako Syn boží, jedna postava z boží Trojice (Otec, Duch a Syn). Dále se nazývá Kristus (řec. christos), to jest Pomazaný. To znamená tradičně král, Spasitel, Pán Židů, který je má přijít osvobodit.

Mesiáš? V jakém smyslu?

Pokud jde o pojem mašíah, došlo tu k určité drsné a jistě záměrně chtěné redukci - v Ježíšově a předježíšovské době zahrnoval totiž velmi široký okruh významů - řečeno stručně, mohl jím být kdokoliv, kterýkoliv člověk nějak výjimečný - např. prorok, úspěšný židovský panovník, také nežidovský osvoboditel Židů - perský král Kýros, který Židy osvobodil z babylonského zajetí, měl na tento titul týž nárok jako římský císař Vespasián (Machovec).

Pojetí Mesiáše v Starém zákoně (SZ) se totiž různí. Někdy se může jednat pouze jakýsi zlom v dějinách, kdy Židé a snad i celé lidstvo konečně bude žít v dostatku a míru, přetaví zbraně na radlice apod. Jindy se může jednat o zázračnou osobu. A nakonec, může jít o syna božího (o tom viz níže).

Pokud bychom tedy o někom v tehdejší době řekli, že je mašíah, znamenalo by to některou z mnoha věcí. Od proroka přes židovského krále až po nějakou význačnou nežidovskou osobnost, která Židům pomohla.

Zásadní potíž je v tom, že Ježíš sám o sobě nejspíš nikdy neřekl, že je tímto židovským Mesiášem-Synem božím! (řídké výjimky jsou pozdější vsuvky a redakce, to uznává i biblická kritika). Podle Machovce je to právě až učedník Petr, který Ježíše samotného (tj. podle NZ evangelií) tlačí do této role. Učedníci sice o Ježíšovi v NZ evangeliích několikrát řeknou, že je Mesiášem, ale Ježíš to o sobě nikdy výslovně neprohlásí. Vždy jen odpovídá ve smyslu Ty to říkáš. To může znamenat také Vy mně nechápete, JÁ to neříkám!

Syn boží nebo Syn Boha?

Ježíš o sobě také nikdy nemluví jako o Synu Boha. Nazývá sice mnohokrát Boha Otcem, ale Otec je gnostický pravý Bůh stojící vysoko nad nedokonalým Stvořitelem, který stvořil tento svět jako omyl. Tak by se tedy dalo chápat, proč Ježíš tak důsledně opakuje "můj Otec" nebo "Otec", ale nikdy neřekne Jahve!

Pokud jde o termín syn boží, Machovec vysvětluje, že tak se v tehdejší době (helénský výraz) zvali především nějak výjimeční a dobří lidé, nejen proroci. Zde došlo právě k velikému posunu, když se rodilo temné katolické dogma o boží Trojici, dogma, které je naprosto nesmyslné a samo v sobě kontradiktorické. Z "výjimečného člověka" se udělal "Bůh-Syn" Došlo ke zbožnění člověka Ježíše (odtud pak materiální dogma o boholidství JK) a korelativně slovo mašíah znamenající také rovněž titul pro někoho, kdo nějak spasil Židy, začalo být redukováno pouze na jediný význam, tj. Spasitel - Syn Boha. Takto se rodila celá slavná katolická christologie a učení o Trojici, několik století po tom, co už pamětníci Ježíše nebyli mezi živými. Předtím se zrodit nemohla, protože Ježíšovi učedníci a další pamětníci by ji mohli snadno vyvrátit, vůbec by totiž o ní neměli potuchy, nerozuměli by tomuto výmyslu. Ještě ani Pavel nemluví o žádné svaté Trojici.

Syn člověka nebo Syn Člověka?

Pro Machovce a celou biblickou kritiku je veliká záhada, co znamená ono tajemné Syn člověka. Katolíci (např. C. Tresmontant, Základy teologie) vysvětlují, že "syn člověka" je běžný tehdejší a ještě i starozákonní název pro někoho, kdo je člověk.

Kdybychom ale pochopili onen název v jeho smyslu zachyceném písemně jako Syn Člověka, otevřelo by se před námi zcela jiné pozadí oné "tajemnosti". Samozřejmě, že v Bibli (SZ) o tomto Synu Člověka není ani slovo. Samozřejmě, že je tak záhadný tento název. Proč by se Ježíš sám tituloval takto nepochopitelně?

Člověk je totiž gnostický bůh, případně určitá součást dobrého Otce. Židovští redaktoři-teologové, autoři NZ evangelií a vůdcové prvních křesťanských obcí (ať už židokřesťanských nebo helénských) ale chápali Ježíšova slova pouze svou židovskou, jahvistickou, materialistickou a monoteistickou optikou. Dostala se k nim zvěst, o které si mysleli, že jí rozumí, ale přitom ji vyložili pouze v duchu Starého zákona. Zvěst tak radikálně nová a jiná, ale o to radostnější, protože hlásající pravdu proti dosavadnímu omylu, že ji ani pochopit nemohli nebo nechtěli. Navíc se k nim dostala ústním vyprávěním či pouhým zápisem Ježíšových skutečných výroků (pramen Q nebo jiné velmi rané prameny, o které se opírá Tomášovo "evangelium").

Tak bychom měli před očima a v srdci (!) zcela jinou perspektivu. Zatímco Jahve-Stvořitel materiálního světa, zlostný, pomstychtivý, vysloveně démonický bůh či božstvo, zajal části nejvyššího boha dobra (Člověka) do omylu hmotného, spodního světa, do svých temnot! (jak jinak pochopit Jana?!) a podrobil jej Zákonu a své moci, Otec, laskavý, mírný, skutečný milující otec, přišel pro ztracené duše úpící v omylu. A přišel do duše Ježíše z Nazaretu, aby jej vedl, aby byl jeho Slovem pravdy na Zemi, uprostřed temnot Jahveho krvavého stvoření (připomeňme si, že už Markiónovi se nezdál onen vyslovený rozpor mezi Bohem SZ a Bohem hlásaným Ježíšem v NZ a proto SZ odmítnul).

Proto konečně Ježíš říká ono základní, na které se (jak správně Machovec zdůrazňuje) trochu zapomíná - že království nebeské není na tomto světě a také zde nikdy nebude - protože je pouze v lidech - nebude v čase, je věčné! Je to rozvzpomenutí, rozvzpomenutí či uvedomění duše na pravdu o jejím původu a zajetí, co ji přivede zpět domů. Nejde také o žádné "království boží" natožpak SZ pojetí království boží na Zemi - tj. hmotný, materiální ráj, v podstatě konzum. To je jen Tresmontantův chybný výklad, kterým Satan chce opět rozdělit Člověka na nebesích a lidské duše tady, protože Bůh v katolickém pojetí je pořád jen bůh SZ, tj. Satan!

Katolická (tj. světská, římská) optika posunula důraz na tělesné zmrtvýchstání Krista jako příslib pro lidstvo, zatímco postupně ustupovala od faktu, že Ježíš hlásal duchovní přerod lidské duše, aby se totiž mohla odpoutat od Zla (temnot světa) a vrátit se tam, kam patří. Království nebeské nemá vůbec co dělat se starozákoními představami o Mesiáši apod. protože Ježíš není Mesiáš ze SZ, Syn boží, ale Slovo dobrého Boha, Syn Člověka, tj. ten, z něhož byla lidem sdělena pravda. Jenže tato pravda se nehodila do krámu mocnostem světa (temnot), protože jednak nešla využít k ovládání lidí, jednak je osvobozovala, což Řím nepotřeboval.

Je vždycky legrační, jak některý mocenský papaláš církve, nejčastěji to býval papež, žádá "pouze" duchovní moc, ale kvůli té je ochoten se spolčit s mocí světskou, případně s ní soutěžit a chtít být nad ní (papežové ve středověku). Jinými slovy - jsou dvě duchovní moci - jedna se zaměřuje na podržení pravdy v srdci, druhá na podržení své moci ve světě. Tam, kde je spojeno náboženství a politika, tam jde vždycky nakonec o světskou moc. To je smutné dědictví katolíků po Židech - a proto také byl Ježíš odsouzen "poprávu" - protože jeho náboženské sdělení podrývalo ve skutečnosti i duchovní (rozuměj: nábožensko-politickou, čili i světskou!, u Židů vždy jen materiálně chápanou) moc judaismu a Jahveho zákonictví.

Učedníci po tělesné smrti Ježíše, kterou se pozdější mýtologická tradice snažila zakrýt pohádkou o tělesném vzkříšení, učedníci, jí byli nevýslovně otřeseni a vystrašeni - nerozuměli totiž tomu, co jim Ježíš předtím říkal, o čem mluvil - mluvil k nim, ale oni mu TEHDY - před ukřižováním těla - nerozuměli, a proto po Golgotě a ukřižování a smrti Ježíšova těla byli chybně zklamaní a zapírali Ježíše - protože čekali materiální oživení mrtvoly, zatímco duch Otce a spásy přece neumřel a umřít nemůže! Ježíš nemluvil o tělesném zmrtvýchvstání, ale o zmrtvýchvstání duše (osvobození se z temnot stvořeného světa), jenže to Židé nemohli pochopit, protože pojem duše nikdy neměli! Proto si vykládali Ježíšova slova pouze materiálně, čekali oživení mrtvoly. Ale jak by mohl duch chtít oživovat umřelé tělo čili nic!

Neboť duše je zajata ve světě, ve hmotě, která je ničím, je mrtvolou. Vše se mění a tělo umírá od narození až do smrti. Ale duše, jednou probuzena k pravdě, je spasena, ví co činit a osvobodí se ze světa a navrátí se K SOBĚ = chybící části Člověka se "vrátí" (duchovně, tj. vypadnou z omylu!) k svému celku a stvoření přestane existovat - to je skutečný význam apokalypsy - jako uvědomění a osvobození duše z omylu - jakmile se všechny duše jednou odpoutají svým věděním od temnot světa, dojde k oddělení obou říší, Dobra a Zla, ke zničení "světa" (hmota je pouze omyl duše, klam!).

Toto, jak věřím, je pravým významem Ježíšova poselství duši a odpovídá to i na otázku kým byl. Nebyl židovským Mesiášem (ani politickým ani jiným), nebyl Synem Božím (dogma o Trojici), ale byl Synem Člověka - neboť Člověk (nebeský) se do něj vtělil, tj. spojil se s duší člověka Ježíše, aby z něj učinil své slovo v tmách (světě, hmotě), tj. aby skrze něj a skrze pravdu, kterou mu sděloval, osvobodil lidstvo. Proto Ježíš také řekl, že přišel jako střízlivý mezi opilé a že mu nerozuměli. Když pak byl člověk Ježíš mučen a zabit na kříži, Zákon skutečně zvítězil a Židé (tj. starozákoníci) mohli být spokojeni - respektive ten Temný, v nějž slepě věřili a věří, protože Pravda byla zprovozena ze světa. Pak už jen zbývalo postupným zaplétáním Židů a zbytku lidstva do původního Starého zákona (monoteismu) a spojením se světskou mocí (římské císařství) odstranit nebo zastrašit původní pamětníky či ty, kdo Ježíšovi skutečně porozuměli, tj. ty, kdo vystřízlivěli, a nastoupit cestu vítězného přeznačování světla stínem a posléze tmou.