Pavlova odlišná interpretace evangelia.
Pavel svou oprávněnost k hlásání evangelia zakládá na osobním setkání se vzkříšeným Ježíšem[1] , neovlivněnosti kázáním obecně uznávaných autorit tj. apoštolů[1a]. Nikdy se s Ježíšem před touto událostí nesetkal. Nikdy předtím se také nesetkal se žádným z apoštolů,přímých účastníků působení Ježíšova,Večeře Páně,ukřižování a vzkříšení. Sám pochopitelně přímým účastníkem být nemohl.
Po několik let působil na svou pěst v oblastech, kde mesiášské očekávání prakticky neexistovalo, kde tedy nebyl vystaven konfrontacím se stávající formou evangelia [1b]. Do styku s apoštoly se dostává a je jimi konfrontován až po několika letech[2]. Patrně už tehdy,jak z textu vyplývá, byl nucen obhajovat "svou" verzi evangelia, které neodpovídalo obsahu "učení" původních apoštolů a jeruzalémského sboru. Došlo k vzájemnému porovnání a kompromisní dohodě, k omezení Pavlovy činnosti pouze na pohany[3]. Pracoval pod dohledem jeruzalémských autorit a dostával se do příkrých sporů[4]. Ale jak je zřejmé z jeho epištol a z textu Skutků apoštolských dohodu nerespektoval a kázal svou verzi evangelia hlavně v synagogách diasporních převážně helenistických Židů, pro které používá termín “Řekové”. I tam se dostává se do rozporů s přítomnými zastánci tradičního hebrejského směru, pro které používá termín „Židé“. Pavel, přestože původně sám horlivý Hebrej z Hebrejů a farizej, jakkoli se obrátil i v tomto směru a stal se stejně horlivým liberálním Helenistou, vždy uznával ortodoxní Hebrejce (Židy) za superiorní, prvořadé, vůči Helenistům (Řekům) [4a]
Pokládal "své" evangelium za jediné správné a spasitelné, a sebe jako pravou autoritu ke kázání evangelia[5]. Ostře polemizuje s učením jeruzalémských apoštolů a otevřeně zavrhuje jejich interpretaci[6]. Je proto vystaven zápasům s vyslanci jeruzalémské obce [7]a sám se varuje navštívit Jeruzalém[8].
Odlišnost "jeho" evangelia se projevuje zejména v proměně obsahu evangelia Ježíšova, tj. o příchodu království Božího, na evangelium jehož obsahem je učení o Kristu. Ježíšovo zmrtvýchvstání, Pavel byl vzděláním a přesvědčením farizej, bylo alfou a omegou "jeho evangelia" [9]. Zatímco pro jeruzalémské apoštoly bylo dále evangelium zvěstí o nastávajícím království Božím, jako bylo evangelium Ježíšovo. Ježíš byl pro ně mesiášem Starého zákona, který vyplnil všechny atributy mesiášství až po sobeobětování na kříži. Farizejské učení o zmrtvýchvstání jim nebylo vlastní. Také neměli zájem na rozchodu s Chrámem a Veleradou, postavit evangelium do protikladu judaismu jim nepřišlo vůbec na mysl. To nám potvrzuje setrvávání apoštolů v Jeruzalémě a u bohoslužby v Chrámu[10] i po odsouzení a zabití helenisty Štěpána, prominenta prvního "sboru"[11],a rozehnání sboru.Velerada sestávala zejména ze Saduceů, kteří neuznávali zmrtvýchvstání, a "sloupy" jeruzalémského sboru měli u ní pozici už tak dosti poškozenou[12].
Pavel sám nemá tak docela jasno a odporuje si v tom jestli vzkříšení z mrtvých již nastalo[13], a mylně považuje Ježíše za prvního, kdo vstal z mrtvých[14]. Dalším sporným bodem v Pavlově učení je proklamování Ježíše za rovného Bohu[15],nebo alespoň sedícího po Boží pravici[16], což bylo důvodem Velerady k odsouzení Štěpána[17].
V jeho praktické činnosti byl mnohokrát kritizován pro nerespektování ani nejzákladnějších starozákonních příkazů (obřízka,zapovězená jídla atp.). Velké podezření z nárokování mesiášských ambicí asi zapříčinilo jeho srovnávání svých "stigmat" s utrpením Ježíše, získání "dvanácti" [18]učedníků. Hlavně přidáním "kalichu" vína [18a] ke společnému vysluhování v "jeho" sborech, což je atributem Mesiášského hodu, zatímco ostatní sbory setrvávaly pouze na "lámání" chleba[19].
Pavel také pozměnil původní učení o království Božím, které mělo následovat po ukřižování a vzkříšení Ježíše. Proluku vyplnil očekáváním druhého příchodu Mesiáše a novým učením o království Mesiášově (Kristově). Rozlišoval tedy mezi královstvím Božím a královstvím Mesiáše v roli krále [20], ve svých epištolách.
Nakonec byl Pavel přece jen přinucen odpovídat se v Jeruzalémě ze své činnosti. Úlohu zmocněnce vykonává Agabus, který již předtím přišel připomenout povinnost sbírek pro Jeruzalém[21].Pavel se odpovídá nejprve Jakubovi a starším jeruzalémského sboru, je mu vyčítáno nedodržování dohody o starozákonních příkazech kultické čistoty pro pohany, a vyměřen trest pokání[22]. Jak je zřejmé, i Pavel, stejně jako jeruzalémští apoštolové,považoval Chrám za svůj dům Boží a Veleradu za svou autoritu.
Bezprostředně je jat, viní "žárlivé" spolubratry ze zrady[23], a postaven k zodpovědnosti před Veleradu. Symbolicky paradoxní je shoda jmen velekněze který ho soudí, s tím kdo jej kdysi získal pro evangelium, Ananiáš[24]. Podstata obvinění není v textu vyslovena, ale ze souvislosti vyplývá, že je to jeho učení o vzkříšení a zmrtvýchvstání, stejně jako ve sporech s jerusalémskými apoštoly, a plně se v textu odráží tehdejší struktura Velerady[25].
Pavel poté využívá práv římského občana, opouští Jeruzalém a zemi pod ochranou římské autority. V Římě vybudoval v tamější diaspoře protokřesťanský sbor již neovlivněný autoritou Jeruzaléma, jehož učení bylo založeno jen na Pavlově formě evangelia a interpretaci.
O dalším vývoji v jeruzalémském sboru nemáme ve Skutcích, ani celém Novém zákonu, žádných zpráv [26].
[9]
1Kor 15:12 nn;
2Tim 2:8; V epištolách ostatních apoštolů je vzkříšení zmíněno jen v 1Pet 1:3 a 1Pet 3:21. jako "důkaz" o mesiáštví Ježíše ve smyslu Pavlova učení. Petr byl zpočátku pod Pavlovým vlivem, ale vrátil se k původnímu učení. Jeho 2.Petr. a epištola Jakubova je spíš listem proti Pavlovi.
[11]
Skut 8:1; srovn. také místa dobré spolupráce jeruzalémských apoštolů s Veleradou a Chrámem
Skut 9:31[26] Jeruzalémský sbor, mesiášská sekta Ježíšova, se odmítl podílet povstání (tzv. Válka židovská) a uchýlil se do bezpečí v Pele, což bylo považováno za zradu. S největší pravděpodobností se v Pele zachoval ve formě tzv. Ebionitů ještě ve 4.stol. V roce 100 AD. byly mesiášské sekty Ježíšovy, protokřesťané, vypovězeny ze všech synagog a židovského společenství nejvyšším rabínem Gamalilem II.
Podle zpráv Irenea, Origena a Epifania Ebionité vyznávali Ježíše jako pravého Mesiáše a proroka. Odmítali neposkvrněné početí a božství Ježíšovo, Ježíš byl přirozeným synem Josefa a Marie. Stal se Mesiášem na základě toho že "vyplnil Zákon". Dále dodržovali Zákon ale odmítali z něho nepůvodní dodatky. Dodržovali vegetariánství, chudobu, rituální očistu a odmítali obětovaní zvířat. Ostře odmítali Pavla a jeho učení. Ctili Jakuba Spravedlivého, hlavu jeruzalémského sboru, uznávali nástupnictví dynastie Ježíšovy rodiny. Nadále drželi Jeruzalém ve velké úctě. Podle zpráv používali Matoušovo evangelium v hebrejštině (aramejštině, asi tedy ztracená tzv. Logia) bez zprávy o narození.
