Dovolil bych si poupravit některé zažité omyly, obsažené ve Vašem nazírání smyslu reformace. Předně je třeba říct (a to dnes zhusta zaznívá i z řad katolické církve!) že reformace sama sebe nakonec chápala ne jako procesu uzavřenému, ale otevřela církev dalšímu reformování. Katolíci jen podotýkají, že to tak není od reformace, nýbrž že tomu tak bylo vždycky, už od církevních otců. Tak či onak je skutečným reformačním postojem otevřenost ke stálému reformování spíš než ulpívání na určitém historickém bodě, kolem kterého bychom měli zoufale kroužit jako můra kolem petrolejky.

Ale zásadním omylem by bylo tvrdit, že reformace měla vyvést církev z nějakého gnosticko-filosofického synkretismu. Nic takového nebylo. Celá církev se ganóze bála a to, že T. Akvinský naučil církev používat rozum, nebylo nic na škodu, proti tomu se ani reformátoři neobraceli. Naopak reformace (občas právem) čelila výtkám ze strany Říma, že vnáší do církve gnostické tendence (už samo označení kacíř je odkazem na gnostickou sektu, proti které církev bojovala v první třetině tzv. středověku). Naopak sama reformace se nesla na filosofických vlnách, které vědomě i nevědomky sdílela se svými odpůrci. Ale reformace, to není jen Luther a Kalvín, ale třeba i Melanchton, který dal lutherství díky filosofické synthesi určitou páteř. Totéž lze říct o dalších, včetně Blahoslava nebo Komenského.

Víra nikdy nebyla vytržena z lidského kontextu: dnešní badatelé vědí, co vše Židé scela bez zábran sdíleli s Kenaanci, Babyloňany i Peršany a Egypťany, a přece to vnímali jako zjevení od Hospodina. Opačně platí, že v celém NZ jsou stopy helénistických nálad (např skepse vůči bohatství atd.). Také Pavel s klidem sáhne po novoplatonských, stoických či epikurejských nástrojích vyjadřování, bez křečovatých obav o nějakou čistou theologii. V tom tedy nebyl smysl reformace, ale ani křesťanství. Budeme muset hledat dál …