RSS kanály

I. Večeře Páně v učení

Vyznání a základní texty > Leuenberská konkordie > Večeře Páně v učení a praxi > I. Večeře Páně v učení

I. Ustanovení a základ večeře Páně

1. Naše církve slaví večeři Páně na příkaz a pokyn Ježíše Krista. Ve večeři Páně jedná Ježíš Kristus tak, že zve ke svému stolu a sám sebe daruje. Podle pojetí reformačních církví je večeře Páně „ustanovením“ Ježíše Krista.

Tradiční pochopení vychází z toho, že k ustanovení večeře Páně Ježíšem Kristem došlo "v noci, kdy byl zrazen". Novější vědecké bádání, vycházející z odlišnosti novozákonních zpráv o ustanovení (1K 11,23-26; Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,19-20), přišlo s důsažnými otázkami (doslovné znění slov ustanovení, den ustanovení, souvislost s paschální hostinou atd.). Ať už však historické bádání v jednotlivých otázkách došlo k jakýmkoli výsledkům, je přesto večeře Páně historicky nesporně zakotvena v Ježíšově kázání, v jeho životní praxi a v jeho cestě na kříž.

Svůj historický střed má ustanovení večeře Páně v poslední hostině Ježíše s jeho učedníky. Oblouk založení a významu večeře Páně v dějinách spásy se však klene od záchranného jednání Božího na Izraeli (paschální hostina) přes stolování Ježíše s hříšníky a zkušenost přítomnosti zmrtvýchvstalého u učedníků a své obce dnes až po eschatologickou hostinu na konci časů.

2. Na základě tohoto pojetí ustanovení má slavení večeře Páně trojí základ:

Spočívá v příchodu Ježíše Krista, v jeho službě druhým až k smrti a ve zkušenosti přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána.

Spočívá v příběhu Boha Otce s lidmi, v němž Bůh osvobozuje hříšníky z bídy a viny, obrací se k nim s odpuštěním a láskou, daruje jim společenství a otevírá svým slovem budoucnost.

Spočívá v přítomnosti Ducha svatého, který nám daruje víru a vede ku společenství s Ježíšem Kristem a spolu navzájem a osvobozuje nás a zmocňuje ke svědectví a službě světu v následování Ježíše Krista.

II. Význam večeře Páně

A. Zaslíbení a dar večeře Páně

Církev žije se zaslíbením a v jistotě, že Ježíš Kristus jedná a je jako Pán přítomen ve slově a svátostech skrze Ducha svatého. Proto stále znovu prosí o jeho přítomnost. Ve své hostině Ježíš zakládá společenství překračující hranice a posiluje nás na cestě v očekávání Božího království.

1. Význam večeře Páně nelze shrnout jediným pojmem. Z množství významů jsou pro nás obzvláště důležité:

a) Při večeři Páně se nám s chlebem a vínem dává sám Ježíš ve svém těle a krvi. Setkává se s námi v ujištění o odpuštění hříchů a smíření. Chce s námi vstoupit do společenství. Tak ve víře přijímáme jeho samotného (christologický aspekt).

b) Při večeři Páně prostřednictvím zvěstování a díkůvzdání si připomínáme a přisvojujeme Boží smírný čin v Ježíšově životě, smrti a zmrtvýchvstání. Když jíme tento chléb a pijeme toto víno, dostává se nám podílu na jedinečné oběti Ježíše Krista, na jeho těle a krvi, vydaných za nás všechny. Tak je nám přivlastňováno Boží smírné jednání (soteriologický aspekt).

c) Při večeři Páně slavíme s nadějí v definitivní obnovu stvoření počátek přicházejícího Božího království. Tak je večeře Páně událostí Nové smlouvy a prorockým znamením univerzální Boží spásné vůle a jeho budoucí vlády, kdy Bůh bude všechno ve všem. Tak je večeře Páně slavností radosti uprostřed smutku, slavností odpuštění uprostřed vší viny, slavností společenství uprostřed všeho rozdělení (eschatologický aspekt).

d) Při večeři Páně se církev zviditelňuje jako společenství. Současně je každé slavení večeře Páně znamením, připomínkou a výzvou: přijatý dar nás začleňuje do společenství všech věřících a solidarizuje nás se světem, jemuž platí Boží spásná vůle (eklesiologický aspekt).

2. Při večeři Páně nám není darováno nic jiného než při ústním zvěstování: celé evangelium. Přijímáme je však jiným způsobem: spolu s chlebem a vínem je každému jednotlivci osobně v síle Ducha svatého zaslíbeno a přisvojeno smíření, jež nastalo v Ježíši Kristu. Zaslíbení a dar spásy se odehrávají v elementárních formách a projevech dávání a přijímání, jídla a pití. Rozdílení chleba a vína a společenství kolem stolu Páně tak jsou znameními jednoty s Kristem a jednoty mezi účastníky navzájem.

Při slavení večeře Páně náležejí slovo a dar, zvěstování a jednání k sobě. Je zapotřebí slova, které zřetelně označí dění, vysloví zaslíbení, vzbudí víru, zachová svobodu a umožní ospravedlnění. Je zapotřebí současně daru, jednání, dění ve společenství jako viditelných znamení. Udílení svátostí je co nejúžeji spojeno s kázáním slova Božího.

3. Pro veřejné hlásání Slova a pro specifický charakter večeře Páně jako znamení viditelné jednoty církve je řádné předsedání slavnosti večeře Páně vázáno na výslovné pověření církví (srv. Augsburgské vyznání, čl. 14).

B. Přijímání večeře Páně

Staré - i v protestantských církvích užívané - označení večeře Páně jako eucharistie (díkůvzdání) říká, že k večeři Páně patří dík a chvála trojjediného Boha jako odpověď na dary, které přijímáme. Z tohoto díku a chvály vyrůstá nový život a jednání, ke kterému nás Ježíš Kristus osvobodil.
Při večeři Páně nám Ježíš Kristus vyslovuje odpuštění našich hříchů. Tak nás ve večeři Páně osvobozuje a zavazuje, abychom žili silou tohoto odpuštění, vzájemně si odpouštěli a dopřávali ostatním účastnit se na radosti z odpuštění hříchů.
Při večeři Páně nám Pán slouží a posiluje nás na naší cestě. Poněvadž nás utěšuje v našich obavách a pochybnostech, dává novou odvahu a novou sílu, můžeme a máme i my - vysláni k diakonii a do světa - jiné povzbuzovat, těšit, dodávat jim odvahu, pomáhat jim a stavět se za ně.
Při večeři Páně se spravedlivý ujímá nespravedlivých, svobodný nesvobodných, vysoký nízkých. Tak i my máme rozdávat všem, kteří nás potřebují, z toho, co jsme obdrželi.
Při večeři Páně nám Ježíš Kristus dává smíření a společenství. Tím nás vyzývá, abychom vytrvale usilovali o přiměřené vztahy ve společenském, politickém a hospodářském životě. V Kristově společenství jsou překonány všechny rozdělující odlišnosti původu, rasy, pohlaví, tříd a národů. Proto se nemůžeme smířit s různými nespravedlnostmi v naší společnosti a ve světě ani s četnými rozděleními.
Eucharistický stůl je stolem našeho jediného Pána a večeře Páně je znakem jedné, svaté, katolické a apoštolské církve. Proto je odmítnutí společenství večeře Páně bolestnou vzpomínkou na rozdělení křesťanských církví a současně výzvou toto rozdělení překonat. Eucharistická pohostinnost je prvním krokem tímto směrem.

C. Pozvání k večeři Páně

Při večeři Páně nás Ježíš Kristus osvobozuje k novému životu. On je základem naší víry, poněvadž se při setkání s ním smíme stát lidmi důvěry, svobody a stále nových začátků. On je základem lásky, poněvadž dar Boží lásky činí každého lásky hodným a proto lásky schopným. On je základem naděje, která nás nese v protivenství a utrpení, která trpělivě zápasí, aby nikdo nebyl ztracen, a jejíž svatý neklid neustává před žádným bezprávím. Proto Kristus při večeři Páně stále znovu zve celou obec do společenství se sebou samým i spolu navzájem.

V souladu s řádem našich církví je předpokladem účasti na večeři Páně křest. Tato zásada plyne z tradic většiny našich církví a jejich pochopení souvislosti křtu, večeře Páně a obce. I když Nový zákon otázku souvislosti křtu a večeře Páně výslovně nepojednává, je přesto zřejmé, že touha po křtu je vždy první odpovědí na kázání evangelia o Ježíši Kristu (Skutky 2,4; 8,36), kdežto slavení večeře Páně se děje v obci ustavené křtem (Skutky 2,42). Křtem dochází k začlenění do "těla Kristova" (1K 12,13), křtem se děje povolání do nového života v účasti na smrti a vzkříšení Ježíše Krista (Ř 6,3n), kdežto večeří Páně se obec stále znovu ujišťuje o společenství se svým Pánem a je udržována a uchovávána ve víře (1K 10,14nn). Proto na rozdíl od křtu je večeře Páně určena k opakování (1K 11,26).
V důsledku urbanizace a sekularizace, jakož i v souvislosti s opouštěním praxe přihlašování se k večeři Páně však dnes vznikají dva problémy. Za prvé již není přehledné, kdo z účastníků večeře Páně je pokřtěn. Pro tento případ se nabízejí následující možnosti: znovuzavedení přihlášek k večeři Páně nebo při pozvání k večeři Páně upozorňovat na předpoklad křtu a příslušnosti k církvi, což potom účast na večeři Páně staví do odpovědnosti jednotlivce. Tato druhá možnost se jeví jako vhodnější.
Za druhé vzniká u lidí, kteří znovu hledají cestu do církve, přání se i bez předchozího křtu účastnit večeře Páně. V tomto případě v zásadě vycházíme z toho, že přijetí do obce Ježíše Krista křtem otevírá přístup ke stolu Páně. Přesto by takové přání nemělo být jednoduše odmítáno. Ve zvláštních případech a situacích je nutno rozhodovat s pastýřskou odpovědností. Přitom stále platí nezpochybnitelné svědectví Nového zákona, že Ježíšovo pozvání všech je povoláním k závaznému následování a konkrétnímu vyznání. Proto náležejí křest a večeře Páně nejúžeji k sobě.
V počátcích reformace byl přístup k večeři Páně vázán na pochopení svátosti (znalost hlavních článků). Po zavedení konfirmace byl přístup k večeři Páně (první přistoupení ke stolu Páně) spojen se zakončením předkonfirmační výuky (zkouška a konfirmační slavnost). Také v této běžné praxi došlo ke změnám: první večeře Páně se v nemalém počtu obcí slaví již během přípravy konfirmandů; frekvence vysluhování večeře Páně i rodinné bohoslužby s večeři Páně kladou otázku účasti přítomných dětí. V řadě církví byla účast dětí na večeři Páně zavedena.
Stále častěji jsou k účasti na večeři Páně v našich církvích zváni i členové církví, s nimiž neexistuje formálně vyhlášené společenství stolu Páně, především v souvislosti s pastorací konfesně smíšených manželských párů a rodin. Naše církve toto pozvání chápou jako krok k překonání rozdělení.
Kdo vystoupí ze společenství církve, vylučuje se tím z účasti na večeři Páně. Vstoupí-li opět do církve, navracejí se vystoupivší zpět do společenství těch, kdo se účastní stolu Páně.