IV. Praxe křtu

Vyznání a základní texty > Leuenberská konkordie > Křest v učení a praxi > IV. Praxe křtu

1. O „právním charakteru“ křtu

Hovoří-li Písmo svaté o nám darované Boží spáse slovy a příklady z právního jazyka (milost, ospravedlnění aj.), chce tím ukázat, jak vážně to Bůh s námi myslí a jak závazné to pro nás je. Právní jazyk vyjadřuje, že Boží dar vytváří nový vztah. Tato řeč v podobenstvích však nesmí vést k bezprostřednímu přesazení do stylu myšlení státního formálního práva naší politické přítomnosti. Je třeba takové obraty starostlivě překládat, aby zůstala zachována původní teologická dynamika.
Kde vede křest k právním důsledkům, musí zůstat zjevný jeho pastorační záměr. Stylu církevního práva odpovídá, aby se při výkladu jeho ustanovení brala v potaz zásada laskavé vstřícnosti (epikie). Uznání dobrých zvyklostí místní církve a možnost smysluplné výjimky (dispensu) jsou dalšími zásadami výkladu. A konečně je třeba ponechat prostor tam, kde by příliš rychlá regulace mohla být na překážku duchovnímu vývoji. Tím se jistě nedoporučuje měkkost tam, kde v jednotlivém případě musí církev najít odvahu říci jasné NE (obklopené Božím stálým ANO). Avšak pro dosvědčování Kristovy lásky musí vždy v církevním právu zůstat prostor.

2. Charakter slavnosti křtu

Protože je křtěnec povoláván křtem do společenství věřících, měl by křest být slaven v rámci bohoslužby obce. Církve by si měly vyměňovat křestní agendy a pracovní pomůcky pro přípravu křestních kázání. Zvláště je třeba klást důraz na zvýšení vypovídací schopnosti křestního znamení. Vysoké místo křtu by mělo být umocněno slavnostním charakterem bohoslužby. Svátosti se obcím znovu mají stát milými a cennými. Výklad křestní formule a křestní kázání vyžadují obzvláštní péči. Nepominutelný význam má křestní rozhovor s rodiči a podle možností s kmotry.

3. Křestní katecheze

Ve zvěstování církve by měl být kladen důraz na intenzivnější křestní katachezi. Je třeba důkladněji vykládat význam křtu a napomáhat rozvoji křestního vědomí a upamatování na křest (např. při slavnosti velikonoční vigilie). Křestní katechezi nelze rozhodně dohnat pouze prací se čtrnáctiletými konfirmandy. Aby se dospělí lidé naučili vyjadřovat svou víru, jsou nezbytné např. dopisy kmotrům, semináře pro rodiče konfirmandů, sborové víkendy, duchovní setkání staršovstva.
Tyto snahy jsou shrnuty v katechismech pro dospělé jak v římskokatolické, tak v evangelické oblasti. Ve všední praxi křesťanské obce stejně jako v církevním vzdělávání dospělých je nutné hledat možnosti, jak bychom dnes mohli v duchu novozákonní parenese vést dospělé k tomu, aby žili ze svého křtu. Také v charismatických hnutích se ukazuje zesílené přání žít vědomě ze křtu a vyznávat osobní víru. Podle reformačního pojetí se rozhodně nesmí dít opakováním křtu; své místo v obci nalezne aktem potvrzení křtu a veřejným svědectvím.

4. Křest a konfirmace

O povaze konfirmace neexistuje žádné jednotné pojetí jejího teologického významu. To se jeví i v tom, že agendy nabízejí volbu z různých liturgií a konfirmačních otázek. Konfirmační příprava ještě nepokřtěného by měla směřovat k jeho křtu. Kdo je po takové katechezi pokřtěn, nepotřebuje být navíc ještě konfirmován.
Konfirmace např. není chápána pouze jako oboustranné potvrzení křtu nebo dovršení křestní liturgie; zastávána je i myšlenka požehnání a poslání, navazujícího na křest, slavnostního závěru církevní katecheze a jakéhosi rituálu přechodu v duchu lidové církve. Dosavadní charakter konfirmace jako připuštění k večeři Páně se zmírnil od doby, kdy byla v různých církvích umožněna účast na svátosti ještě nekonfirmovaným dětem za doprovodu rodičů. Pro odsunutí připuštění k večeři Páně až k závěru katecheze neexistují žádné závazné teologické argumenty. Vztah křtu, konfirmace a připuštění k večeři Páně musí být dále diskutován.

5. Odložení křtu

Odložení křtu je akt církve, který musí být usměrněn řádem života církve:
a) Z pastoračních důvodů církev uzná výhrady svědomí rodičů proti křtu jejich dítěte a křest časově odloží až do doby, stanovené církevními řády.
b) Kde podle lidského náhledu neuznává žadatel o křest, že Boží dar křestní milosti směřuje k víře, a kde - v případě křtu dětí - nelze očekávat křesťanskou výchovu pokřtěného, může farář a presbyterium žádaný křest odložit. Z pastoračních důvodů se nedává definitivní odmítnutí, nýbrž se nabídne odložení křtu a další rozhovory.

6. Odmítnutí křtu

Zásadní odmítání křtu zpochybňuje chápání křtu jako nám nabízené cesty ke spáse. To církvi klade za úkol, aby ve svém misijním hlásání vysvětlovala smysl a význam křtu.

7. Prezentace a žehnání dětí

Přání žehnat a prezentovat děti může být podle záměru rodičů výraz toho, že se klade zvláštní důraz na vyznavačský charakter křtu.
Kdyby však takové žehnání a prezentace dětí s sebou přinášela znehodnocení křtu a v něm obsažených momentů Božího daru, je třeba takové úkony odmítnout. Zejména nelze v žádném případě připustit žehnání a prezentaci dětí ve formě liturgie připomínající křest, protože
  • žehnání dětí může být chápáno jako kvazisvátostná náhražka a
  • protože společná křestní praxe a vzájemné uznání křtu tvoří v ekumenickém rozhovoru svazek jednoty a tuto vzájemnost a souhlas mezi církvemi nelze dávat lehkovážně v sázku.

Na přání rodičů však mohou děti být jmenovitě doporučeny přímluvám v rámci některé bohoslužby obce.
VE VŠECH SVÝCH ÚVAHÁCH SE CHCEME DÁT VÉST SLOVEM APOŠTOLA PAVLA:
BYLI JSME TEDY KŘTEM SPOLU S NÍM POHŘBENI VE SMRT, ABYCHOM - JAKO KRISTUS BYL VZKŘÍŠEN Z MRTVÝCH SLAVNOU MOCÍ SVÉHO OTCE - I MY VSTOUPILI NA CESTU NOVÉHO ŽIVOTA. (Ř 6,4)