(Čtvrtý artikul)

1. Čtvrté, učí posluchače své známosti samých sebe, a to v dvojím způsobu: Jedno, v stavu nevinnosti, z něhož člověk vypadl. Druhé, v stavu hříchu a smrtedlnosti, v nějž upadl.

2. Stav nevinnosti toto býti praví; že Pán Bůh člověka na počátku k obrazu a ku podobenství svému stvořil,¹⁾ milostí svou ozdobil, spravedlnost v duch, duši i tělo a ve všecky moci jeho vlil, a tak ho svatého, nevinného, moudrého, nesmrtedlného, rozkošný Duchu svému chrám učinil; v rozumu, v vůli, v paměti, v soudu, světlem známosti, přímosti, milováním sebe Boha Stvořitele svého, i všech věcí stvořených zřízeně, i poslušenstvím dokonalým, pravou bázní, i srdcem a přirozením dobrým obdařil, aby tak byl člověk zvláštní a vlastní oučinek Boží²⁾, k chvále slávy jeho³⁾. V tom pak stavu nevinnosti zanechal a zůstaviI ho u vůli svobodné⁴⁾, aby zákon, kterýž mu vydal, chtělliby, mohl plniti a tím tu spravedlnost sobě i potomkům svým zachovati, a všelijak z strany duše i těla se dobře míti, ažby v dokonalou slávu byl přenešen: a nechtělliby pracovati (maje oheň i vodu, smrt i život před sebou), aby mohl vyvolením zlého spravedlnost tu ztratiti.

3. Druhá částka známosti sebe samého záleží v poznáuí stavu pádu, hříchu a smrtedlnosti. Neb člověk té svobody od Boha propujčené zle užil, zákona spravedlnosti jeho neplnil, jej opustil, zápověď Boží přestoupil, poslouchaje v tom ďábla⁵⁾ a slova lži jeho, jemu víc věře, a víru i poslušenství Pánu Bohu povinné na ďábla přenášeje. A tímť jest stav nevinnozti sobě i svým potomkům ztratil; milost Boží, i dary spravedlnosti přistvořené, a tak obraz Boží na větším díle potratil. Co pak ještě v něm pozůstalo toho obrazu Božího, to jako čisté víno jedem lítým zprznil a nakazil: a tak v stav hříchu, smrti a všech strastných, časných i věčných pokut, sebe i rodinu svou pohřížil.

4. Původ tedy všeho zlého jest předně ďábel, pokušitel, lhář a vražedlník⁶⁾ a potom člověka svobodná, však zle vyvolující vůle⁷⁾.

5. Z toho známost hříchů podle tohoto rozdílu může býti spatřována. Nejprvnější a největší i nejtěžší hřích jest vlastně Adamův, kterýž apoštol neposlušenstvím nazývá⁸⁾, pro něž smrt nade všemi kralovala⁹⁾, i nad těmi, kteříž ku podobenství přestoupení Adamova nehřešili. Druhý hřích z prvního pocházející jest nám přirozený, a všechněm již dědičný, v němž se počínáme i rodíme na svět. A o tom dí David:¹⁰⁾ Aj v nepravosti zplozen jsem a v hříchu počala mne matka má. A svatý Pavel:¹¹⁾ Byli jsme z přirození synové hněvu. Toho pak hříchu přirozeného moc poznávána býti má, jakož předně v samé vině¹²⁾, tak potom i v zlých náklonnostech¹³⁾ a pokutách¹⁴⁾. Třetí hříchové skuteční slovou, jenž jsou ovoce hříchu přirozeného, skrze moci a oudy obojího člověka, tajně i zjevně se pronášející, v přestupování¹⁵⁾ vnitř i zevnitř všech Božích přikázaní neb zápovědí, též i ve všech bludech na zatracení přivozujicích¹⁶⁾.

6. Té známosti pravé hříchů naši učitelé pilně učí. K čemuž od Boha vydán jest Zákon¹⁷⁾ ve dvou tabulích a přikázaních obsažený, aby tak prvotně lidé sami sebe poznávali, že jsou v hříchu počati i zrozeni¹⁸⁾, a tak hned z přirození svého hříšníci¹⁹⁾, zlých žádostí i náklonností plní. A z toho, že hned od mladosti po všecka leta živi byvše, mnohými hříchy jsou obtíženi a poraženi, přestupujíce přikázaní Božská srdcem, myslí i skutkem. Jakož psáno jest:²⁰⁾ Hospodin z nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, bylliby kdo rozumný a hledající Boha: všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou; není kdoby činil dobré, není ani jednoho. A opět:²¹⁾ Když viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a žeby všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas: litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi. A opět řekl Bůh:²²⁾ Myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho. A svatý Pavel dí:²³⁾ Byli sme z přirození synové hněvu, jako i jiní.

7. Přitom také učí, aby lidé znali, podle oznámení Písem svatých, pro tu zkázu a hříchy i nepravosti odtud jdoucí hodné své zatracení a hroznou i také spravedlivou pomstu Božskou nad sebou, a tak trestání jeho spravedlivé smrtí a věčnými pekelnými mukami. O čemž dí svatý Pavel:²⁴⁾ Odplata za hřích jest smrt. A Pán Kristus dí:²⁵⁾ I půjdou ti, kteříž zlé věci činili, na vzkřišení soudu, totiž na věčné zatracení: tamť bude pláč a skřípání zubů.

8. Také učí tomu, aby lidé po pádu znali nemožnost svou a veliké porušení i nouzi, že sobě sami nemohou nic spomoci, ani se ospravedlniti nižádnými i nejnábožnějšími skutky a snažnostmi svými. Nebo vůle člověka, prvé byvši svobodná, tak se již porušila a znemocněla, aby k vyvolení dobrého, kteréž ,by se Bohu líbilo, chtění naprosto žádného²⁶⁾, ovšem pak moci sama z sebe bez milosti a pomoci Boží žádné více neměla. A ač sama dobrovolně padla, však sama sebou povstati nemohla, a i podnes bez laskavé pomoci Božské s nic býti nemůže. Aniž co kde lidé mají, čímby se z hříchů svých a zatracení svého vykoupiti a vysvoboditi mohli,²⁷⁾ kromě Krista, skrze něhož samého právě věřící od hříchů²⁸⁾, moci ďáblovy²⁹⁾, hněvu Božího³⁰⁾ i smrti³¹⁾ a zatracení věčného zprošťováni bývají. Aniž také kdo z pouhých lidí jeden druhému co spomoci může; nebo jsou všickni hříšní i prázdní vzácnosti³²⁾ a spravedlnosti Boží. Pročež dí Pán Bůh skrze Izaiáše proroka:³³⁾ Přiveď mi ku paměti, (o člověče) a suďme se spolu: oznam ty, podle čehoby mohl spravedliv býti? Otec tvůj první zhřešil, a učitelé tvoji (totiž kteříž tě vyučují spravedlnosti) přestoupili proti mně. A k Židům napsáno:³⁴⁾ Obětí a darů nechtěl si: zápalných obětí ani za hřích si neoblíbil.

9. Učí pilně i to znáti, že všecky pokuty strastné, bídy a trápení mnohotvárná na tomto světě Pán Bůh hodně a spravedlivě pro hříchy uvedl a uvodí na všecky lidi: jako horko, zimu, hlad, žížeň, starosti a fresování rozličná, práce těžké, neštěstí, zármutky, meč, oheň, nemoci, bolesti, až i tu těžkou a bolestnou smrt. Jakož psáno jest:³⁵⁾ smrtí umřeš. A opět:³⁶⁾ Zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní, po všecky dny života svého, trní a bodláčí plodit bude.

10. Při tom učí, že ty všecky věci lidé trpělivě nésti mají a musejí, jako vinní Bohu, avšak těžšího trestání hodní: a to ne proto, aby sobě tím trpením co zasluhovati aneb od Boha jakou milost a odplatu za to bráti měli (poněvadž o vyšších, kteráž pro jméno Páně věrní na se přijímají, utrpeních apoštol³⁷⁾ takto pověděl: Nejsou (prý) hodná utrpení nynější oné budoucí slávy, kteráž se zjeviti má na nás, ale proto, aby těžkost hříchů svých, také bídu a nouzi svou poznávali a tomu srozumívali, že zlá a hořká věc jest (jakž dí prorok³⁸⁾, opouštěti Hospodina Boha svého. A aby, jsouce v takových bídách a těžkostech, probuzeni byli ku pokání a k hledání milosti a pomoci od Pána Boha³⁹⁾, kterýž jest plný slitování a milosrdenství⁴⁰⁾.

11. Tu také zjevně toho dokládají, že práce a utrpení Svatých, pro jmeno Krista Pána⁴¹⁾ a dobrou při, totiž spasení i svaté pravdy jeho, jsou Bohu milé oběti⁴²⁾ a mnohé odměny zaslíbené mají⁴³⁾, zvláště u věčném životě. Což na Kristu hlavě předešlo, (o němž jest napsáno: že⁴⁴⁾ místo předložené sobě radosti strpěl kříž) kterýž jim také toho sebou samým posvětiti ráčil a zasloužiti, aby naše utrpení, kteráž snášíme pro Krista, byla Pánu Bohu příjemná a vzácná.

12. Při tomto artikuli učí kněží naši znáti po pádu lidem činěné sliby Boží (to pravé slwo milosti a svaté Evangelium) z tajné rady Trojice svaté, činěné o Kristu Pánu a plném spasení skrze něho způsobeném. A ti jsou trojí nejhlavnější, v nichž se všickni jiní zbíhají. Nejprv, učiněné zaslíbení v ráji těmito slovy⁴⁵⁾ Nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu. Druhé, učiněné Abrahamovi⁴⁶⁾, kteréž potom Jákob patriarcha obnovil⁴⁷⁾, i Mojžíš⁴⁸⁾. Třetí, Davidovi⁴⁹⁾, kteréž proroci obnovovali a vysvětlovali⁵⁰⁾.

13. V těch slibech se osvědčují a jako malují nejhlavnější a základní skutkové Krista Pána, v nichž Prostředníkem a Spasitelem naším jest: jako jeho v Panně vtělení a z ní narození. Též jeho umučení, vzkříšení, k Boží pravici a v důstojenství kněžském a královském zvýšení. Což poněvadž vyznamenal celý život Davidův, z té příčiny tedy Pán i novým Davidem a pastýřem se nazývá⁵¹⁾. A toť bylo Evangelium Otců svatých před Zákonem i za Zákona psaného.