(Patnáctý artikul)

1. O věcech případných, ustanoveních lidských, řádích a obyčejích dobrých učí, že ač jsou menší a méně potřební, než darové služební, neboť pro služebné a pro pomoc jim zřízeny a ustavovány bývají, avšak v lidu křesťanském mají držáni a ostříháni býti, při obecném a křesťanském náboženství a v společném obcování, podle učení svatého Pavla řkoucího¹⁾: Všecko slušně a podle řádu ať se děje [mezi vámi]. A málo výše dí:²⁾ Neníť Bůh původ různice (neb neřádu) ale pokoje.

2. Avšak dokládají, že v tomto obmezení a míře zachovávati je sluší, aby za podstatné k spasení, a za službu neb poctu Boží jim zřízenou bez výminky držáni nebyli, lidských svědomí víc než přikázaní Boží aby nevázali, a před nimi ne předčili; ale pro dobré toliko poctivosti a řádu ostříháni byli, svobody křestanské, Kristova ducha a víry nerušili, lásky pak nekazili. A zase, aby pod zámyslem neb titulem svobody křesťanské žádný z řádů pobožných, dobře sloužících, se nevytahoval.³⁾

3. Míní se pak svoboda křesťanská 1. osvobození skrze Krista od služby hřícha,⁴⁾ a klatby zákona⁵⁾ i jha jeho. 2. Přijetí Ducha svobodné vůle⁶⁾ synů Božích⁷⁾: aby ochotně skutky víry k Bohu a lásky k bližním navracoval, a zákonem lásky raději dobrovolně, nežli z mušení vázán byl. 3. Nebýti svědomím zavázánu k žádným zákonům lidským, zároveň jako (ovšem výše nežli) k přikázaním Božím, a nedati sobě jimi cejchovati svědomí.⁸⁾

4. Protož učí, že žádní řádové a obyčejové lidští, kteřížby koli čest a slávu Pána Krista a milost jeho zastěňovali, odjímali, lid od pravé čisté víry jeho odvodili, a krátce, pro kteréžby se přikázaní Božská rušila, opouštěla, zmenšovala, a slovo Boží se v své čistotě a pravdě neužívalo: nemají nikoli držáni a zachováváni býti, ale že v mají býti opouštíni a dokonce zavrženi. Nebo Pán Kristus ony Faryzey a Zákonníky pro taková ustanovení a řády i ostříhání jich přísně trestal, řka:⁹⁾ Dobře o vás pokrytcích prorokoval Izaiáš, jakož psáno jest:¹⁰⁾ Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest odemne; ale nadarmoť mne ctí, učíce učení, kterážto nejsou než ustanovení lidská. Nebo opustivše přikázání Boží, držíte ustanovení lidská. A svatý Pavel od takových nálezků vystříhá, řka:¹¹⁾ Hleďtež, aby vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa, a ne podle Krista. O čemž také v právích duchovních takto stojí psáno: Obyčej neb zvyklost chválíme, však tu, kterážby proti křesťanské víře nečelila.

5. Protož kněží naši tomu učí, aby toliko ti řádové a obyčejové dobří zachováváni byli, kteřížby v lidu křesťanském vzdělávali jedinou pravou víru¹²⁾, poctu Boží, svornost, lásku a pokoj právě křestanský¹³⁾; již pak buďte taková ustanovení od sněmů církevních neb biskupů, a od kohožkoli pošlá neb ustavená, aby sobě lid věřící tím nic nepřekážel, ale jich (jestliže však dobří jsou) k dobrému užíval, na Boží věci vždy větší a přednější pozor maje a toho se bedlivě vystříhaje, aby jimi od lepších a přednějších věcí odveden nebyl. Neboť ty přednější věci Boží vždycky přední místo před lidskými míti mají, a člověk křesťanský jimi toliko samými v svém svědomí vázán býti má. Nebo i sám Pán Kristus starším židovským ustanovení svá před přikázaní Boží stavějícím, zuřivě domlouvati ráčil, řka: Opouštíte to, což jest v Zákoně, totiž soud a milosrdenství a věrnost; tyto věci měli ste činiti, a oněch neopouštěti.

6. Jakož pak i u nás mnozí starobylí obyčejové podnes se, pokudž možné jest, zachovávají. Zvlášť někteří postové, sváteční dnové, jitřně, nešpory, neděle, hody a slavnosti skutků Kristových, jako: narození, umučení, vzkříšení atd. Také i památky svatých, jako: Panny Marie, apoštolů i mučedlníků Kristových, zvláště těch, o kterýchž se zmínka činí v Zákoně Páně, a to vše pro slávu a poctu Boží, i pro vzdělání církve skrze kázaní slova Božího. A ač ne všech obyčejů zároveň s jinými ostříhají (jakož pak jest i nemožné, všudy v křesťanstvu jednostejné řády a obyčeje neb ceremonie míti a zachovávati), však proto žádnému dobrému a pobožnému řádu se neprotiví, aniž, protiviti se a skrze to roztržek činiti oumysl mají, byť pak někteří i nevelmi potřební byli, kdyžby toliko proti Pánu Bohu a poctě jeho nečelili, a víry v Krista Ježíše (kteráž sama ospravedlňuje) neumenšovali.

7. Ačkoli učí, že mnohými zbytečnými a obtěžujícími ustanoveními, podobně jako pod zákonem Mojžíšovým bylo, nesluší církve obtěžovati. Nebo Pán Kristus pro ně Zákonníkům tvrdě mluvil, řka:¹⁴⁾ I vám zákonnikům běda, nebo obtěžujete lidi břemeny nesnesitedlnými. A Apoštolé toho zbraňovali, jakož svatý Petr o nich k některým řekl:¹⁵⁾ Proč pokoušíte Boha, vzkládajíce jho na hrdlo učedlníků? A svatý Pavel dí:¹⁶⁾ Nezapletejtež se zase v jho služebnosti.

8. Také učí znáti; že ustanovení lidská nemají míti věčného a nepohnutedlného zákona; ale že, jakož od lidí z hodných příčin se ustanovují, tak též z hodných příčin rušena a měněna býti mohou beze všeho hříchu, a to podle příkladu apoštolského, kteřížto, ačkoli ustanovení starších přestupovali, když neomytýma rukama jedli¹⁷⁾ a s jinými se nepostili¹⁸⁾, však přece v tom bez hříchu byli. Též i podle příkladu prvotní církve svaté, jížto apoštolé i se vším sněmem skrze Ducha svatého přikázaní vydali, aby se zdržovali od obětovaného modlám, od udáveného a od krve¹⁹⁾. Avšak když ty příčiny, pro kteréž ustanoveno bylo, pominuly, také i to přikázaní apoštolské pominulo. Při čemž na pohoršení lidí zlých nesluší dbáti. Jakož Pán dí:²⁰⁾ Nechte jich; vůdcové jsou slepí slepých. A zase sluší se pilně stříci, aby nebylo dáváno pohoršení maličkým skrze všetečné a hříšné užívání svobody; neboť tentýž Pán praví:²¹⁾ Běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.

9. Učí také při tom i tomu: Jestližeby jací rozdílové neškodní při řádích, obyčejích neb ceremoniích zevnitřních v církvech neb v zbořích křestanských nalezeni byli, aby se proto jedni na druhých nehoršili, ani se vespolek potupovali, ovšem rot a sekt pro ně nečinili, poněvadž nikdy všudy jednostejní v církvi nebývali, a do dnešního dne nejsou. Jakož pak i v dekretě o tom se praví takto: Víť sv. římská církev, že nic nejsou ku překážce spasení věřících rozdílní obyčejové, podle místa a času, když jediné nejsou na odpor Písmu Svatému. Ale že každému věrnému sluší na tom dosti míti a svědomí své tím pokojiti, kdyžby křesťané jednoho ducha Kristova měli, a jednostejného smyslu jeho pravého při těch všech věcech se přidrželi²²⁾. Nebo kdož toho ducha Kristova nemá, tenť, jakž dí apoštol²³⁾, není Kristův; byť pak on jakékoli ceremonie aneb řády zachovával. Protož kteříž jsou Kristovi, dlužni jsou v takových věcech, jakožto jednoho těla Kristova oudové, vespolek se snášeti v lásce, bez níž nic platno není, podle učení apoštolského²⁴⁾.