CÍRKEVNÍ MANAGEMENT

Bohumila Baštecká

Na začátek je třeba uvést rámec mého sdělení (= přesvědčení, z nichž vycházím):

a) Slovo management je odvozeno z anglického to manage, což znamená řídit, zvládat. Nejde o řízení podniku, jde o řízení. Příkladem může být sebeřízení (self-management) lidské osoby, která jde svou - hodnotami a cíli – vyznačenou cestou, k čemuž je obdařena (svobodnou) vůlí.

Zdálo by se, že tuto banalitu není třeba zmiňovat, kdyby Drucker ¹ neupozorňoval na to, že management je stále ještě zaměňován za řízení podniku, firmy, a kdyby lidem z církve při zaslechnutí slova management nenaskakovaly (pupínky a) reakce „my jsme rádi, že naše církev není firma“.

b) Náš svět je světem hodnot; nelze být „hodnotově neutrální“. Pokud se hlásím k hodnotové neutralitě, říkám zároveň, že mojí hodnotou (= tím, co je pro mě důležité) je neutralita. Znamená to, že o svých hodnotách nemusím vědět, nemusím o nich mluvit, přesto jsou čitelné z mých voleb, z toho, čemu dávám přednost.

V managementu jsou hodnoty důležité proto, že poskytují základní vodítka pro řízení, rozhodování, tvorbu priorit atp. a výstavbu vnitřně i vnějškově zdravého organismu. Kolíkují cestu. Mají se rovnocenně projevovat na všech úrovních. Pokud by například organizace zvolila jako svou důležitou hodnotu „pomoc“, musela by ji uplatňovat k zaměstnancům, spolupracujícím organizacím atp.

Jakmile si ve východiscích porozumíme, je vše ostatní pouhou aplikací.

Představme si to, co chceme řídit (v tomto případě církev), jako osobu². Osoba nějak vypadá a nějak působí, něco si o sobě myslí, něco chce, za něčím jde, má nějaké poslání či povolání, na něčem si zakládá a na něčem s druhými spolupracuje (nebo taky ne).

V kurzu řízení³ představujeme základní manažerské kategorie právě takovouto „zosobnělou“ formou. Zkusme do ní dosadit naši církev, jak se nabízí prostřednictvím webových stránek.

IDENTITA: KDO JSI? JAKÉ MÁŠ HODNOTY A ZÁSADY?

Stránky sborů odpovídají: „Jsem ten, kdo má historii; v současnosti něco dělám.“ Hodnotou zřejmě je minulost (na jedněch stránkách začíná kapitolkou Před Bílou Horou) a činnost. Když kliknu na „současnost“, objeví se rozpis bohoslužeb, biblických hodin, schůzek mládeže; někde též „pomáháme“ atp.

Nemám přehled o stránkách všech sborů; na těch, kde jsem byla, jsem uvědomovaně vyjádřenou identitu nenašla.

Stránky Synodní rady ji (naštěstí) reflektují a spolu s dalšími charakteristikami sebeřídící se osoby vyjadřují takto (hodnoty jsem zvýraznila já):

Českobratrská církev evangelická, stručně zvaná Evangelická církev, vyznává víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Tato víra ji spojuje s křesťany všech vyznání a všech dob.

Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona, jejichž středem je Boží zjevení v Ježíši Kristu.

• Je přesvědčena, že posláním církve a jejích členů je oslavovat Boha slovem i celým životem. Vyřizuje evangelium o spasení v Ježíši Kristu každé generaci a všem bez rozdílu.

• Vysluhuje svátosti podle Kristova ustanovení.

• Usiluje o vždy plnější poznávání pravdy Boží.

• Tvoří společenství víry, lásky a naděje ve vzájemné službě a pomoci.

• Přijímá odpovědnost za věci veřejné.

• Přijímá zásadu všeobecného kněžství lidu Kristova, podle níž je poslání církve svěřeno všem pokřtěným.

• Evangelická církev se spravuje podle zásad presbyterně synodních.

Evangelická církev se hlásí do společenství reformačních církví. Navazuje na tradice České reformace, na hnutí husitské, církev podobojí i Jednotu bratrskou, na církve evangelické augsburského i helvetského vyznání, povolené v našich zemích tolerančním patentem v roce 1781.

Tyto dvě církve, církev augsburského a církev helvetského vyznání, se sloučily roku 1918 v církev jedinou, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická.

Osoba, o kterou nám jde, se jmenuje Českobratrská církev evangelická. Jejími opakovaně uváděnými hodnotami jsou víra – Kristus – společenství. To odpovídá běžnému „trojúhelníkovému“ vymezení duchovního (myšlenkového) proudu (ideologie – vůdce – skupinová příslušnost). Není ale jasné, zda si osoba stejnou měrou cení slavení, odpovědnosti atp.

Výrazná (na první pohled zjevná) potíž je s jazykem, kterým osoba promlouvá: starobylým, objektivizujícím, nesrozumitelným. Sděluje nám (pravděpodobně neuvědomovanou) hodnotu „zasvěcenosti“ až „zakuklenosti“: zdá se, že tato osoba nemá nejmenší zájem, aby druzí jejím (vnitřním) cennostem rozuměli⁴. Její řeč se štěpí ve dví: všedními a současnými slovy mluví o odpovědnosti za věci veřejné, o pomoci a o sdělení dobré zprávy všem bez rozdílu. Jazykem zasvěcených promlouvá o všeobecném kněžství všech pokřtěných. „Všichni pokřtění“ ale zřejmě nejsou „všichni bez rozdílu“?, hledí příjemce sdělení zmateně.

DALŠÍ CHARAKTERISTIKY ORGANISMU (CÍRKVE)

Obraz církve nebo jiného organismu navenek (image) vnímáme nejdříve očima, ačkoli otázky Jak Tě vidí druzí? Jak vypadáš? mají i přenesený smysl. O zamčených kostelích bez informačních tabulí mluvím často; tady se přidržím webových stránek. Je na nich kalich a kniha: reformační tradice a Písmo, říkám zasvěceně, a trochu mi trne, jestli jsem zasvěcená dost.

Zkoumání, zda je tato církev učící se organizací, opominu. Teprve by/ch /si/ musela položit otázky: Zajímá Tě, co si druzí o Tobě myslí? Vybízíš je k tomu, aby Ti to řekli? Vítáš kritiku a učíš se z chyb? Poměřuješ se s nejlepšími?

Stránky Synodní rady se zčásti zmiňují o (firemní) kultuře organismu: „Evangelická církev se spravuje podle zásad presbyterně synodních.“ Že tomu z pohledu běžného návštěvníka není rozumět, beru už jako samozřejmost. Navíc není jasné, jak to souvisí s hodnotami osoby (například s vírou). Otázky po firemní kultuře (Pěstuješ svůj vzhled, vystupování a svého ducha, aby vnitřek a vnějšek byly vzájemně v souladu a aby byly znát Tvoje kvality, Tvoje dobré já, Tvoje zásady a hodnoty, to, na co můžeš být hrdý/á?) zůstanou proto bez odpovědi.

Bezobsažně je vyjádřen veřejný závazek: Osoba „přijímá odpovědnost za věci veřejné“, to znamená, že bere na sebe veřejný závazek, ale nevíme, jaký. Na odpověď čekají otázky: Zodpovídáš se a chceš se zodpovídat lidem a společenstvím kolem sebe? Říkáš jim, jaké máš poslání a zásady a jak chceš svoje poslání naplňovat = komu chceš sloužit, jak a proč? Zavazuješ se k tomu? Jak?

Některé otázky se zodpovědí téměř samy, zná-li organismus svoje poslání a má-li vizi.

Přejdu proto k těmto ústředním tématům.

POSLÁNÍ: KDE SES TU VZAL/A? PROČ? JAKÝ MÁ TVOJE EXISTENCE SMYSL?

„Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“

Avšak Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“

Druhá Mojžíšova 3, 10 - 11

Na biblickém citátu vidíme, jak identita (organizace) úzce souvisí s (jejím) posláním. Kdo jsem, abych mohl/a vykonat to, co dává v mém životě smysl, kvůli čemu jsem se na tomto světě ocitnul/a?

Podle stránek víme, že ČCE

• Je přesvědčena, že posláním církve a jejích členů je oslavovat Boha slovem i celým životem. Vyřizuje evangelium o spasení v Ježíši Kristu každé generaci a všem bez rozdílu.

• Přijímá zásadu všeobecného kněžství lidu Kristova, podle níž je poslání církve svěřeno všem pokřtěným.

Jsem tady, abych oslavovala Boha a vyřizovala evangelium v Ježíši Kristu všem bez rozdílu pokřtěným, říká církev. Co znamenají slova oslavovat, evangelium, v Ježíši Kristu, spasení, všeobecné kněžství pokřtěných? Co znamená je skutečně naplnit, dát existenci církve smysl?

VIZE NEBOLI VIDĚNÍ: CO JE TVŮJ SEN? ZA ČÍM JDEŠ? CO VYPADÁ TÉMĚŘ NEDOSAŽITELNĚ, ALE STOJÍ ZA TO O TO USILOVAT?

Identita – poslání – vize a jejich soulad určují, zda je osoba (firma) zdravá, životaschopná. Když Mojžíš naplnil své poslání, dal mu Hospodin „za odměnu“ nahlédnout do země zaslíbené, a Mojžíš zemřel. Viděl to, co mu Hospodin ukázal. (Pátá Mojžíšova 34, 1 - 5) Daniel ve svém vidění se ptá: „Můj pane, jaké bude zakončení toho všeho?“ (Daniel 12, 8)

Osoba (podnik, církev) bez vize dle současných manažerských přesvědčení stagnuje, přešlapuje bezradně na místě. Jenomže: může si církev dovolit mít vizi, vidění, sen, když by spíše měla mít oči k vidění (zjeveného) a uši k slyšení (Božích odpovědí)?

Na stránkách Synodní rady jsem našla též Programové prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické. Jde o představení poněkud jiné osoby, než kterou známe z první stránky. Se svou identitou, hodnotami a cíli nás tady seznamuje Synodní rada, nikoli Církev ČE. Vůči něčemu či někomu se vymezuje, což obvykle identitu zpevní.

1. Považujeme za důležité srozumitelně a jasně zvěstovat evangelium, aby to bylo zvěstování živého Boha, který se zjevuje v Kristu ukřižovaném a vzkříšeném. Misii chápeme jako nedílnou součást kazatelské práce a života církve.
2. Vážíme si rozmanitosti naší církve. Neznamená to ovšem neurčitost a nekritickou poplatnost duchu doby.
3. Synodní rada nebude mít porozumění pro prosazování úzce individuálních zájmů na úkor společných postupů ČCE.
4. Důsledný postup v personálních otázkách. Důsledně budeme přijímat opatření podle Církevního zřízení a řádů. To se týká zejména osobního života kazatelů, a pracovní nekázně.
5. Vážíme si práce laiků a jejich nasazení pro život církve a budeme ji podporovat. Zdůrazňujeme, že dobrovolnické nasazení je cestou, která se týká i placených zaměstnanců církve.
6. Chceme se podílet na rozvíjení občanské společnosti, která se tvoří úctou jednotlivce k svobodě a demokracii. Chápeme tento důraz jako blízký naší tradici. Budeme podporovat úsilí směřující proti lhostejnosti, zpovrchnění, netoleranci.
7. Synodní rada hodlá aktivně vstupovat do veřejného života, navštíví, příp. pozve politické a stranické představitele k rozhovoru.
8. Považujeme za podstatné informovat veřejnost o postojích církve a zveřejňovat svá stanoviska k aktuálním tématům.
9. Chceme pokračovat v ekumenických vztazích, jak v České republice, tak v zahraničí.
10. Podstatná je pro nás spolupráce s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy při vzdělávání a výchově kazatelů. Chceme spolupracovat kromě jiného i při výročí vydání bible Kralické (2013) a upálení Mistra Jana Husa (2015).
11. Budeme usilovat o otevřenou komunikaci uvnitř církve, o posílení důvěry mezi synodní radou, Ústřední církevní kanceláří, senioráty a sbory církve.
12. Jsme vděčni za to, že se v naší církvi z moci Ducha svatého děje mnoho dobrého. Do svého funkčního období vstupujeme s nadějí, že vše, co přináší starosti, zvládneme s Boží pomocí, ve spolupráci s kazateli a kazatelkami, kurátory a kurátorkami, staršovstvy, a díky těm, kdo se za nás modlí.

Máme před sebou dynamickou osobu zastávající současné „světské“ hodnoty a ctnosti otevřenosti, veřejné angažovanosti, průhledné informovanosti a dobrovolné spolupráce.

Teď jde o to, co může osoba Synodní rada udělat pro osobu církev = jaké kroky si stanoví k naplnění své vize podpořit poslání církve „(srozumitelně a jasně) zvěstovat evangelium“.