Ahoj, Duch Svatý byl mezi prvními křesťany silou budující a rozšiřující církev, rozhodně působí i dnes. Spektrum darů, které lidé přijímají společně s Duchem, je rozmanité, avšak v českobratrských kruzích jsem se zatím nesetkal s dary Ducha, které charizmatická společenství křesťanů považují za velmi přínosné. Na mládeži jsme se bavili o přijetí Ducha Svatého (křest Duchem Svatým) a diskuze se ubírala směrem, že to je dobrá, ale nepříliš nutná věc ve víře člověka. Zatímco některá pojednání o Duchu Svatém od soudobých autorů považují přijetí Ducha Svatého za velice potřebné pro život podle Boží vůle.

1. otázka: Je tedy dobré pro křesťana usilovat o to, aby jej Bůh naplnil Duchem Svatým?

2. otázka: Je dobré usilovat také o dary Ducha, jako je mluvení jazyky, prorokování a jiné pro smysly výrazné dary, tzv. charizmata?

Dobré ráno! Jsem řadový člen ČCE a mimo jiné mluvím jazyky, aniž jsem to prosila, tento dar mi byl dán nečekaně. Myslím, že charizmatici jazyky apod. přeceňují(i když jima mluvím, nepovažuji je za nejdůležitější dar, už Pavel považuje za důležitější lásku), ale ČCE (samozřejmě jen podle toho, co jsem mohla poznat) mi někdy přijde jako "druhý extrém" - vlažná až chladná, jako by tu lidé vůbec pro Krista "nehořeli", tudíž ani neobvyklá charizmata tu nejsou moc "vítána". Docela mi to mrzí,…takže si myslím, že ta správná cesta je někde uprostřed:-). Pán s vámi, Zuzka

Duch svatý znamená Boží přítomnost v našem životě. Být naplněn Duchem svatým znamená žít v souladu s Boží vůlí, pomocí ztišení modlitby překonávat to, co nám brání v naplňování Boží vůle. Co je Boží vůlí?Co má být vlastně cílem veškerého našeho snažení, zbožnosti. Např: 1 Tm 1, 4 - 7: "Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. 6 Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči. 7 Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví." K tomu má všechno směřovat, i když přitom třeba příliš nevypadáme, že hoříme. Jde o úplně normální věci - vztahy v rodině, práce atd.A nemusíme přitom mít až tak zbožnou fasádu.Tváří v tvář skutečnému životu, při setkání s těmi, které život skutečně semlel, prostě nelze vypadat nadšeně, povzneseně. V mnohých společenstvých, kde naopak "hoří" pro Krista a zažívají, jak jsou naplněni Duchem, jsem naopak zažil spoustu nesnášenlivosti, omezenosti a histerie vůči těm, kdo se odváží myslet jinak. Není zkrátka potřeba v tom hledat něco nějak zvláštního. Často jde jen o to, abychom dělali úplně obyčejné věci, tak jak se dělat mají.

To jsem rad, ze tady tohle nekdo napsal. 'Neni zkratka potreba v tom hledat neco zvlastniho' - presne tak. A presto, kdyz se setkame s nekym , kdo tyhle obycejne veci dokaze konat podle Bozi vule, je hned jasne, ze je to zazrak v pravym slova smyslu.

Tomas C

Milá Zuzko, co píšeš, mi docela dobře rezonuje. Letniční křesťanství je mi sice cizí, ale potřebu s ním zápolit nemám a čím dál víc nechápu, proč se proti němu vymezovat. Ať každý dělá, k čemu je. (Potíž je, že toto člověk konkrétně obtížně chápe.) Takže když víru a boží přítomnost nějak prožíváš, je to stotisíckrát lepší než pěstování studených nosů. To vůbec nemusím. Šálom lechá.

A já se připojuji. Je škoda, že se v naší církvi moc nevyučuje o darech Ducha svatého. Ale chtěl bych říct, že bez Ducha Božího to jaksi nepůjde. Nelze si z Ducha Božího vzít jen lásku, i když ta je samozřejmě nejvíc, ale je také psáno nezhášejte Ducha svatého. A ten se prostě projevuje tak, že uděluje své dary. Některé, jako jazyky, slouží k osobnímu budování, ale další slouží k budování celého těla. Je škoda, že když jsme kdysi u letničních viděli, že to neslo pro nezralost obdarovaných špatné věci, že to musíme prohlásit za špatné anebo se tomu bránit. Nebraňme Duchu svatému, dejme Jemu své sbory pod kontrolu. Protože když to budeme chtít mít pod kontrolou my, tak to nebude dobré. Osobně vnímám, že je potřeba zvát Duchu svatého do svých životů a do sborů. Je to jediná šance, jak proměnit studená srdce v srdce hořící (nejprv ale pokání, v Kristu!). A proto: Přijď Duchu svatý, přijď a projev se vším způsobem, jak Ty sám chceš, ne jak my chceme. Amen.

Hm… ono možná nejde ani o to, jestli o Bohu - Duchu Svatém (…a také Jeho darech, pochopitelně) v ČCE vyučovat nebo nevyučovat. Ono asi jde v podstatě o to, jak si v té záplavě letničních a charismaticko-evangelikálních myšlenek, náboženských představ či už přímo nových dogmat na toto téma zachovat svou TRADIČNÍ PROTESTANTSKOU IDENTITU. A to jak teologicky, tak v oblasti sborové praxe. Co takové "experimentování" v duchovním životě církve může udělat za "paseku", bylo vidět na konci 90. let na příkladu Jednoty bratrské. Myslím, že bratry a sestry z Ochranovského seniorátu ČCE by už asi nikdo nepřesvědčil o nutnosti "nového letničně - charismatického experimentu" v církvi.

Nejlépe bude, když se budeme i nadále řídit moudrými slovy ap. Pavla z 1. listu Tesalonickým 5:19-22: "Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě."

Doplnil bych jen, že je chybou přijímat charismaticko-letniční koncept pneumatologie. Předně jejich učení o tom, co jsou dary Ducha, a stotožňování tohoto daru s jakoby jiným stupněm víry. To popírá význam víry v Krista v její podstatě. Z tohoto pohledu nelze vůbec tvrdit, že by se snad v ČCE o Duchu svatém a jeho darech nemluvilo. Vždyť o tom se mluví stále. Jen těmto slovům nedáváme stejný obsah, jako v oněch kruzích. Dar Ducha, daný ne jen jednotlivcům, ale především daný vůbec, jeho vstup do světa, je především ve Sk potvrzením, že se skrze Krista naplnily Jóelovské naděje, že Duch, který se podle víry lidu božího odmlčel a měl znovu projevit až bude vykonán soud, Přišel, soud je tudíž za námi. Pokud vstup do prostoru víry je pro nás také vstupem do novoty života (a jinak to ani není možné), pak není třeba o přítomnosti Ducha Svatého pochybovat (1Ko 12,3). To není otázka "vroucnosti", Někomu je dáno víru prožívat víc afektivně, jinému racionálně. Obojí je naprosto legitimní a ani jedním se víra nedá měřit. Vadí mi spíš, že se v církvi mluví, ale to co se mluví, to se nežije. Nežije-li ČCE z Ducha, nevím. Mám k ní mnoho výhrad, ale tohle bych si teda nedovolil. Ono to moc nezávisí na nás, ani na naší zbožnosti či bezbožnosti, vroucnosti či únavě. Může ale být, že se mu snažíme sami vyhnout, ale to není možné (Ž 139,7-12). Dokud zní hlas, který nás navrací tam, kde máme být, působí Duch Boží mezi námi bez vší pochybnosti. Tentýž duch se však nesmí nikomu stát záminkou, aby se nad jiné povyšoval, tedy ani nám. Vede spíš k pokoře.

Jsem téhož názoru.

ano, k pokoře, nikoliv k evangelické hrdosti….

Že mluvíte, bratře o hrdosti. Obávám se, že té se nám naopak nedostává. Spíš se setkávám s uťápnutostí, což zase není pokora. Měl jste zřejmě na mysli pýchu. Mezi obojím však lze vidět rozdíl. Vždyť ve víře a v Duchu Svatém je možné být i hrdý a chlubit se, aniž by to popíralo pokoru před Bohem i lidmi (Ř 5,1-11; Fp 3,3).

Ale poslední dobou není vidět ani tu starou "dobrou" pýchu, spíš poraženectví. Ani to není v pořádku, má-li dokonalá láska strach zahánět.

Skutečný problém bych viděl jinde. Někdo je hrdý, někdo pyšný, někdo neví, kudy kam, jiný je pokorný a další se topí v mindrácích, za sebe i za církev. Ještě hůř, je-li někdo hrdý na sebe a pohrdá církví. Ale skutečný problém bych viděl v tom, že "vůle Boží" jako řídící argument neplatí. Můžeme se hádat o její obsah, ale my o ní nemluvíme vůbec; ptáme se na ni? Na všech úrovních padají a jako použitelné jsou brány jen argumenty technologické a pragmatické. Kdo operuje theologickými hledisky, je obviňován z utopie; je tedy Bůh utopií a tak i jeho vůle?

Nestaral bych se o intenzitu víry, ale o její reálné důsledky. Kam nás nasměrovala a žijeme z ní doopravdy, tedy i při řešení církevněsborově-politických záležitostí? Ale i těch nejsoukromějších? Sem myslím cílí i narážka Jiřího Hoblíka na rozpory v hezkých řečech z kázání a skutečného života: v kázání jsme spaseni bez svých zásluh, fakticky ale kdo nezamachruje, ten pro církev nežije.

Ty ses nějak, Jakube rozpovídal kvůli pár slovům. Ale to je vlastně dobře. Z nafoukanců a nafoukanek si osobně nic nedělám, ale štvali mě, štvou mě a budou mě štvát (což ovšem působí jako proud, který mě obtéká a ne do mě vtéká!). Když si představím Ježíše, co by dělal, kdyby měl před sebou nafoukané evangelíky - napadá mě jediné: vzal by bič a hnal by je jako stádo vepřů do Genezaretského, jezera, aby se tam zchladili. Ti by koukali a nevěřili by, kam to vůbec sami patří.Jinak k tématu jsem sepsal malé pojednání pro Českého bratra, které vyšlo v letošním 8. čísle pod titulem "Výšiny a povýšenosti".

ano, myslel jsem tím pýchu, skrývající se za tím, že přece jen my to děláme dobře. Asi je ale problém samozřejmě hlubší, píšete o něm. A samozřejmě také souhlasím, že víra se pozná po ovoci. Jenže právě o tom to je. Jestliže je někde ovoce vyprahlost, únava, poraženectví, pak je jistě něco v nepořádku, vždyť přece ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají nových sil. Tam, kde řídnou řady, jistě není něco v pořádku, snad se něco zanedbalo, jsou zde i jiné faktory samozřejmě. Máme tedy ještě šanci? Jistě. Bůh je Bohem nových počátků. Tak svolávejme Boží lid ke kajícím modlitbám a k modlitbám přímluvným, konejme modlitební. V našem sboru sklízíme nyní ovoce naděje, probuzení mladých z nevěřících rodin, protože se scházíme už léta i k modlitebním skupinkám mimo nedělní shromáždění.Je pro mě zázrak, jak tito mladí lidé, nedávno ještě o Bohu nic nevědící, nyní chválí Boha, slouží i v neděli ve sboru a jsou vroucího ducha. toužím po tom, aby to prožíval každý sbor. Nechci se tím pyšnit, chci jen říct, kudy vede cesta. Mám možnost také vidět sbor, kde se nemodlí a neschází k žádným mimonedělním aktivitám a bolí mě srdce, jak ten sbor umírá a nemá už sílu. Snad je to jen můj lidský pohled a Bůh to vidí jinak, vyprošuji pro něj požehnání. Dnešní víra ale musí být i vírou v akci, ne jen formální.

Zajedno bych byl rozhodně v důrazu na tradiční protestantskou identitu. Nicméně bych v této diskusi něčí postoj a zkušenost nenazval "experimentováním". A to, že letniční kruhy nadělaly všelijakou paseku, bych sem momentálně netahal. Koneckonců to není jen jejich problém, ale je to i problém studenosti církevního evangelictví, vůči němuž se pak někdo vyhroceněji vymezuje.

Máš jistě pravdu, že to, co jsme si nechali od oněch kruhů vnutit, je náš a nikoliv jejich problém. Však jsou to stránky o nás a pro nás. Ovšem pojmenování tohoto problému se nemůžeme vyhnout, máme-li s ním začít cokoliv dělat.

Mohl bys prosím konkretizovat onu "studenost"? Mohlo by to být to, co by se dalo nazvat i určitou uzavřeností, odměřeností, či celkově nevstřícností, na co člověk v ČCE naráží celkem běžně? Nebo se ti zdají naše sestry a bratří málo horliví? Nebo jak se ta teplota měří?

Ahoj. Odpovím takto: Kdysi v jednom sboru jsem kázal na Zj 3,15n a pak jeden z přítomných odcházel domů a brumlal si, že mu být vlažný vyhovuje. Čímž chci říci: studeností lze myslet všeliccos, ale ne všechno stejným způsobem. (Může totiž někomu splývat studenost a vlažnost,o níž se na onom místě ve Zj mluví.) Netahal bych sem například něčí duševní rozpoložení nebo osobnostní založení. Mým oblíbeným postojem je: na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích. A to bych taky nechal být. Církevní studenost ale není měřitelná, čímž si říká o to, aby člověk dělal, že se vlastně nic neděje.

Nicméně lze o ní uvažovat tam, kde se odměřenost, nevstřícnost, ignorance stávají normou a také modem, jímž se člověk obrňuje vůči jinakosti. Jakékoli básnění o opaku samozřejmě nepomůže a jen posiluje iluzi, že vše je vlastně v pořádku a sekularizovaný svět nám prostě nerozumí.

Studenost je způsobována též vnějškovostí a povrchností, které se rovněž těžko definují. Ale rozhodně jsou ruku v ruce s tím, že otázka lidského "vnitřního života" a péče o něj zní slabě, mlčí anebo je umlčována. Samozřejmě je to citlivá otázka, ale na to se nelze vymlouvat. To, že "náboženská zkušenost" zní jako sprosté slovo, není náhoda. Ten, kdo zjistí, že mu chybí, se pak udělá pro sebe nebo jde jinam. Proč tlouct hlavou do studené zdi?

Ale toto ber jen jako letmý náčrt, nadechovat se na přednášku o náboženské zkušenosti tu moc nejde.

To máš pravdu, ale to bych s otázkou pneumatologickou nesopojoval. Spíš by to patřilo právě do vlákna o "Krizi v ČCE". Spíš než trochu přepoužívanou symboliku fyzikálních kategorií, jako je teploota a pod., by bylo třeba ty věci takhle přímo pojmenovávat.

Sorrinky, ale "vnitřní život", o němž se zmiňuji, má být v křesťanském smyslu duchovním životem, čili životem z Ducha. (Takže do oblasti pneumatologie patří, jinak z pneumatologie je jen objektivující spekulace; dobrou spekulaci si představuji jinak.) To je motiv, který tvoří linii táhnoucí se už od Nového zákona. A bezduchost a studenost spolu úzce souvisejí. Zvlášť je to patrné, když studenost identifikujeme se ztuhlostí. Když mluvíme o negativu, míníme i pozitivum.

O to se nepřu, Jirko. Tvůj projekt "Žité Krédo" v EČČB byl skvělý počin, věřím že pro ČCE prospěšný. Ale právě ten ukazuje, že to není jen pneumatologie, vždyť žít musíme i v Bohu, v Kristu, z Krista atd.… Jinými slovy vadí mi přílišné stotožňování zkušenosti s Duchem Svatým s lidským prožíváním (doufejme) téhož, neřku-li s určitou formou tohoto prožitku, což se pak mění v nový (s Lutherem řečeno) "dobrý skutek", výkon, za který očekáváme odměnu, který nás staví nad jiné a proti nim. Sám ale víš, že mi sklon k scholastickému nadhledu, který vede k takovým zhovadilostem, že ten, kdo má vydat osobní svědectví víry, odkáže alibisticky na celý rejstřík použité literatury, v pastoraci obzvlášť "osvědčené", to mi také nesedí.

Neřekl bych, že se zas tak moc přeme, spíš otvíráme různé dveře stejného kosmu. Snažím se s jistou vůlí držet se tématu vlákna. Takže nevím, proč ti vadí "přílišné ztotožňování zkušenosti s Duchem Svatým s lidským prožíváním (doufejme) téhož", když se právě toho zoufale nedostává. Se skutky to nemá mnoho společného. Buď v sobě člověk cítí vanutí Ducha nebo necítí. A pokud cítí a bojí se to přímo tak nazvat, nic tragického se snad neděje, zato když se stará o svou fazónu, o díla svých rukou a podobné vnější věci, je to na pováženou. Evangelictví je nesmírně skutkářské, i když na kazatelně se mluví o milosti a proti skutkářství. Lidské jednání jako by bez něho bylo bezradné. A to je jen jeden z momentů lidské bezduchosti čili bez-Duchosti, která není nutná.

Určitě. Tu "fazónu" lze ovšem chápat i zbožně: někdo na sebe musí navléct luxusní oblečení (nebo přešívat značky luxusních oděvů na vietnamský tovar), jiný nasadí zbožný ksicht; zatímco někdo bude zaujímat pózy intelektuálské, jiný předstírat vytržení Duchem Svatým. Je to samozřejmě v prvé řadě projev absence víry jako takové. Vždyť ten, kdo věří v Boha který o nás ví víc, než my sami o sobě, nemusí se starat o to, jek jej vidí druzí a nemusí proto nic hrát. Stejně by neměl ovšem být snadno hotov s druhými a vědět, že poslední slovo o nich řekne Bůh.

Ale pokládáš otázku, proč mi to vadí stotožnit zkušenost s Duchem Svatým s tou zkušeností samotnou. No protože se to tak dělalo, víš co to napáchalo v 70. a 80. letech v církvi, a mnozí si s tím dodnes "zkušenost s Duchem Svatým" spojují. Možná právě proto na toto téma reagují ještě dnes mnozí lidé dost ježatě. Jejich chybou je pouze předpojatost, ale kdo to máme ještě v paměti, tak se jim úplně divit nemůžeme.

Píšeš také o "cítění Ducha Svatého" (to je jak v tom spirituálu). No, někdy ho necítím, nebo nevím, jak by to mělo vypadat. Věřím v něj, to je obsahem Kréda. Ta víra ovšem neznamená nějaký intelektuální "názor". Tím nechci vyjádřit tudíž akademický odstup odo otázky žití z Ducha. Musím mu jen důvěřovat, že působí, i když ho necítím. Není pro mě nakonec důležitá otázka, zda ho mám zrovna já. Hlavně, že je.

Duch Svatý je však zneužíván od nepaměti, jak nonkonformními skupinkami v církvi, tak i církevními úřady. Je zajímavé, že by Duch Svatý měl svým nositelům propůjčovat autoritu. Ale i jeho nositel může bloudit - Ga 3,1-2. Je ovšem mimořádně moudré od Pavla, že lidem, kterým celou dobu v listu nadává, Ducha Svatého neupírá, naopak jim připomíná, že ho mají.

Dary Ducha však fungují všude, kde funguje služba ke společnému vrůstání v Krista, a to včetně institučních funkcí v církvi, jako i ve službách charakteru neformálního (Ef 4,11-16). To by mělo být také měřítkem jeho působení.

"No protože se to tak dělalo, víš co to napáchalo v 70. a 80. letech v církvi, a mnozí si s tím dodnes "zkušenost s Duchem Svatým" spojují. Možná právě proto na toto téma reagují ještě dnes mnozí lidé dost ježatě. Jejich chybou je pouze předpojatost, ale kdo to máme ještě v paměti, tak se jim úplně divit nemůžeme."

Ja jsem rocnik 1977, takze ze 70. let nemam v pameti vubec nic. Ale o to vic me zajima, o kterou kapitolu historie se presne jedna. Bylo by mozne, prosim pekne, to nejak upresnit?

Tomas C.

Chce se mi říct, "buďte rád, že to nevíte". Je to ale i problém s historií, zvláště tak nedávnou. Je to velmi citlivá kapitola. My, minimálně čtyřicátníci, co jsme se do toho jakýmkoliv způsobem zamotali, jsme to prožívali, každý jinak, někdy i na jedné a té samé straně "barikády". Nejsem s to, ale ani nemám ještě moc odvahu o tom mluvit příliš adresně. Zatím se omezím na vyhýbavé "to byste právě musel zažít", které Vás neuspokojí, a moc se za to olmlouvám. Jen tolik mohu shrnout, že v té době byloa ČCE rozčísnuta z jedné strany na prorežimní a protirežimní, a do toho nečekaně vstoupila jiná fronta, o jejímž původu a i vztahu k tehdy panujícímu režimu lze jen spekulovat. Jistotně vnesla do církve novou vlnu a nový motiv rozkolů. Předně na úrovních osobních, ale skončilo to i rozkolem institučním. V této vlně sehrála pneumatologie, zejména v "privatizačním" pojetí (mám HO já nebo ty?), roli zcela klíčovou.

Klíčová otázka z před 20ti let - "Duch Svatý - mám HO já nebo ty?" - se mi jeví jako nesmyslná.

To Vám jde ke cti, bratře. Snad pochopíte, proč na tuto část svého mládí nevzpomínám zrovna rád, ačkoliv byla poučná.

Pokud chce člověk vědět, čemu jsme se tenkrát vyhnuli jen o vlásek, ať se podívá co se stalo Jednotě bratrské, když se pozornost těchto hnutí přesunula k nim, a jak a proč jsme přišli k tzv. "Ochranovskému seniorátu".

Trochu mě při vzpomínce na Maniny jímá sentiment. Ale co mně rozhodně nedojímá, je cenzura, která na Evangnetu vládne, devastace možnosti svobodného projevu a naprostá bezduchost, která člověka ovane, když se rozhlédne po zveřejněných aktualitách. Aspoň v diskusích, mj. díky tobě něco probleske, pokud sem zrovna nevpadne nějaký vulgarista.

Opravdu? Jímá vás při vzpomínce na vznik KS sentimentalita? Tak to vám pošlu odkaz na další trochu podobné sentimentality: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3330

O článku vím. A jinak při mnohoznačnosti slova sentimentalita bych od toho slova neočekával jednu možnou asociaci. Protože když si vzpomenu na staré časy, kdy jsme si dělali z Manin legraci, tak ani tím ještě neřeknu všechno. Ale ještě z té doby mám pár vtípků, které jsme vyráběli s jednou kamarádkou, která Maniny absolvovala. Dneska mne ale Maniny už tak nedojímají, spíš nepřestávám krčit rameny nad různými aspekty nemožnosti ČCE.

Například?

Například co?

Myslím tu větu "Dneska mne ale Maniny už tak nedojímají, spíš nepřestávám krčit rameny nad různými aspekty nemožnosti ČCE."

Něco souvislejšího bych měl časem právě na těchto stránkách zvěřejnit. Ale když jinak nedáte: sociální paskvilizace (což tedy neznamená jen početní úbytek, ale spíš formu a kvalitu, aniž bych tím nutně myslel přímo na jednotlivce), působení individuí, co si o sobě moc myslí (stačí si ovšem protřít oči a vidět, že se jimi měřit skutečnost ani v ČCE nedá), občas přítomný dogmatismus, stereotypy, deficit snahy o korespondenci mezi Písmem a životem, šok mi občas způsobil někdo, kdo se projevil jako pokrytec, ač bych to býval nečekal, přizpůsobování "světu" atd. atd. Je toho ještě víc, ale nechce se mi exaktně vytvářet katalog církevních chyb. Na takové věci spíš myslím, když se ptám na východiska (i když to ptaní nějak zvlášť úspěšné není).