Poctivost - úcta k pravdě

Slovo pokora. Jako pokrytecká hra farizejů před veřejností. Jako sebemrskačství, sebekoření, veřejné, teatrální přiznání, které má získat body ve hře zvané boj o moc. Takové je to slovo. Divadelní. A k němu se druží nekončící komedie hřích-milost-hřích….

Mám jiné. Je to poctivost. Ne sama od sebe, ale jako pramenící z úcty k pravdě. A tak kdykoliv se mýlím, musím, ať chci nebo ne, uznat, že se mýlím, jakmile to nazřím srdcem.

Poctivost ruší pokoru. Samo koření se někomu a něčemu prohlédne poctivý člověk jako mylné…

Je třeba to celé ponechat být. Nemůžeš neuznat své omyly. Ale omyly tu nejsou od toho, aby se vesele páchaly dál a aby si člověk hrál na blbce tam, kde vidí a poznává své chyby. Má se jich pro příště vyvarovat, má se ptát po jejich příčinách a tyto jejich kořeny ze sebe vyrvat.

Asi to nejde úplně - Omyl, v němž jsme zajati, dává v našem vědomí zakořenit tisícům nových omylů každý den. Živnou půdou je zde Ego.

Ale co jde, je nepřestávat v trpělivém plení těchto omylů až do konce fyzických dnů. Být klidný, nebýt pyšný, nezakládat si na své poctivosti. Poctivost sama ruší veškerou pýchu - i pýchu pokory a rozkošnickou slast sebemrskačství.

Poctivost je totiž - láska a úcta k pravdě. Tam v dálce ve tmách září maják… ačkoliv nás strhávají zlomyslné proudy Omylu, vzdát veslování k tomu majáku znamená utopit se ve vlnách slepoty.