Téma: Případ Abrahám

Od: Anonym: Jiří Deštenský <> ( ---.karneval.cz )
Kdy: 14. 05. 2008 22:26
Předmět: Případ Abrahám

Navigace: link | přehled | fórum
Případ Abrahám
aneb studie jednoho masochismu
Masochismus - df.: postoj k sobě samému nacházející slast ve vlastním ponižování a pokořování vzhledem k někomu nebo něčemu vnějšímu.
Oběť kohokoliv a čehokoliv prvorozeného Bohu je tradiční židovský zvyk ze Starého zákona. Vrcholný moment nalezl až v židovském převyprávění Ježíšova ukřižování, ale jeden z klíčových momentů pro pochopení duše upadlé v monoteistický Omyl je podle mně případ, kdy Abrahámovi "Bůh" přikázal lidskou oběť (kterou mmch. ve SZ "Bůh" nejprve přikazuje, pak ji zakazuje….) - obětování jeho syna Izáka. Abrahám Boha poslechnul a hotovil se Izáka zabít. V poslední chvíli Bůh zadržel ruku s nožem.
Tradiční monoteistický výklad je zhruba tento: Abraham je ochoten kvůli síle své víry (jedná se o absolutní důvěru) v Boha poslechnout Jeho příkaz a obětovat vlastního syna. Bůh však v poslední chvíli oběti zabrání. Bůh tak ukazuje, že lidský život má vysokou cenu. Zároveň je oceňována síla Abrahamovy víry-důvěry v jediného Boha.
Tohoto tématu využil v 19.stol. dánský náboženský myslitel Sören Kierkegaard - zakladatel křesťanského existencialismu. Abrahamův čin odsouhlasil a doplnil jej o myšlenku, že Abraham popírá pouhé etické stanovisko, všechnu morálku světa, a zaujímá stanovisko jiné, stanovisko náboženské a existenciální. Má odvahu učinit krok do temnoty (neví, zda Bůh nechá oběť dokonat nebo ne).
Z pohledu dualistického křesťanství se celá věc jeví jinak, už ne tak úchvatně a smysluplně. Dualistický výklad kritizuje hlavně adoraci absolutní, tj. slepé poslušnosti. Víra se zde projevuj ne jako důvěra v sebe sama, ale jako slepá poslušnost a odcizená podřízenost vůči vnější síle, neschopnost myslet a soudit, jako připravenost učinit cokoliv, co někdo (byť "bůh") nařizuje, a to bez přemýšlení (pochybností). Tím je oslavena Temnota a Fanatismus. Duše nemůže volit dobro, protože nepřemýšlí a nesoudí - ve svém chybném podřízení se "jedinému" Bohu koná zlo (i pouhé vědomé nevědění je zlé, natožpak zabití svých dětí, k němuž byl Abraham v omylu svolný!) a tím sebe samu udržuje v tmách a zajetí.
Bůh, který vyžaduje po lidské duši něco takového, je Satan - bůh zla a slepého následování. Člověk (lidskost) je zlomen a s tím se jeho duše dostává do ještě hlubšího Omylu, protože je zde zbožněn pozemský život, tedy utrpení a Omyl, její vlastní zajetí! Člověk z obecně psychologického stanoviska je v tradici monoteismu chápán jako nesvéprávné děcko, vystrašená myš, s níž si hraje všemocná krutá Kočka.
Bůh Abrahámův (a vůbec celého Starého zákona) má jednoznačně diktátorské až sadistické rysy. Celé pojetí božích zkoušek nemá za cíl, aby se člověk osvědčil (leda aby osvědčil, že je stále spolehlivě zajat v Omylu), ale trápení a zlomení lidské duše. Lidskou duši nepokouší dobrý Bůh, ale Satan - jí cizí Bůh. Jedině temnota a cizí Bůh potřebuje, aby v něj duše slepě věřily, byly mu bezmyšlenkovitě poslušné a zapíraly samy sebe.
Náš skutečný Otec, dobrý a laskavý, Bůh, o němž mluvil Ježíš, nepokouší, ale důvěřuje, čeká neustále s otevřenou náručí a Jeho láska vytrvá. Je to Bůh dobra a nemá zapotřebí ukazovat svým věrným cenu pozemského života, protože tento život na Zemi je pouze smrt a bída, do které Jeho duše upadly, ale kterou vinnou zapomnění pravého Života (!) považují za něco cenného.
Základní psychologický problém pak je: jednal Abraham (ve své slepé víře v "Boha") v naději, že Bůh oběť zastaví nebo mu bylo pro "lásku" k Bohu jedno, že zabíjí vlastní dítě?
Je to rozdíl stavů masochismus - fanatismus. Při masochistickém chování se člověk ponižuje, koří, za což se mu dostává pocitu slasti, protože se nenávidí, má radši cokoliv a kohokoliv jen ne sebe. Přesto si ještě vnitřně uvědomuje, že dělá něco špatného, něco, co k němu bytostně nepatří - že se okrádá sám o svou duši. Abraham jistě musel velice trpět a zmítaly jím strašlivé vnitřní boje a rozpory. Přesto ale nakonec svolil - temnota zastřela jeho duši a dala jí zapomenout.
Fanatismus je psychologicky něco trochu jiného, ač s podobnými výsledky: slepá víra ve správnost něčeho (někoho), v co (v koho) člověk věří a prosazování té věci za každou cenu, bez ohledu na ostatní a na to, jaké následky to má - je to neschopnost spatřit se očima druhých lidí, je to jednání duše Člověka upadlého v omyl a pozemskou válku "protikladů".
Abraham se koří před Bohem, svou slepou oddaností a poslušností má dokázat Vševědoucímu, že jej miluje víc než sebe a své děti apod. Fanatismus zde možná je pouze doprovodný rys.
Jako čistý (jediný) rys chování by nebyl fanatismus tak nebezpečný, protože jde snadno odhalit. Pokud ale jednání doprovází navíc (náboženský) masochismus (sebeponížení se před něčím vyšším až nejvyšším!), tak se tu najednou zdá, že ono kruté a nelidské jednání má jakýsi vyšší smysl - schizofrenici, z nichž se stali psychopati, si vždy namlouvají, že jim něco přikazuje Bůh - a většinou to nejsou věci, které by skutečně prospívaly druhým, ale hlasy v jejich hlavách je nevydržitelně nabádají k potrestání nevěřících, hříšníků apod. zkrátka ke zlému. Jejich duše jsou zastřeny a nedokáží jasně soudit a rozlišovat dobré a zlé. Schopnost rozlišovat dobro a zlo je základní podmínka lidskosti a je to jedna z věcí, kterou lidským duším Satan už od počátku jejich zajetí (v materiálním Ráji tělesného dostatku) nemůže odpustit. Proto se snaží zakalit vědomí dobrého a správného kde může.
Abrahamův případ je jedním z těchto pokusů Zla svést Dobro na scestí. Nešťastný synovrah se domníval, že Bůh je jediný a proto, když slyšel hlas mající sílu božskosti, myslel si, že jde o onoho jediného Boha. Nepoznal, že k němu mluví a pokouší jej Satan. Kdyby znal pravdu, odmítnul by právě pro osvědčení se dobrému Bohu (což ale není tak důležité, Láska nepotřebuje osvědčení, láska je důvěra!) respektive pro záchranu vlastní lidské duše (což je to hlavní), ono "zrelativizované" Zlo vykonat. To se však nestalo.
Domnívám se, že dokud budou lidé absolutní Zlo relativizovat, toto Zlo je vždy za to náležitě a po svém "odmění". Teprve až lidé pochopí, o co jde a kdo je pokouší, tehdy budou vysvobozeni. Buďte v pokoji a s mírem.
Od: Anonym: BohemianAnonymus <> ( ---.net.upc.cz )
Kdy: 16. 05. 2008 05:20
Předmět: Re: Případ Abrahám

Tak toto je blábol zmateného, možná duševně nemocného člověka. Je zvláštní, že tento člověk VYTRVALE na těchto stránkách uveřejňuje svá "díla"; tedy na stránkách, o nichž se vyjadřuje s takovým DESPEKTEM, neřku-li opovržením.
BohemianAnonymus
Od: Anonym: Jiří Deštenský <> ( ---.karneval.cz )
Kdy: 16. 05. 2008 20:43
Předmět: Re: Případ Abrahám

No, to je sice moc pěkné, že to považujete za blábol. Ale proč je to blábol už nepíšete. Já si naopak myslím, že tato anylýza tak tne do živého, že proti tomu hledat argumenty je setsakra těžké. Nic vám nebrání - zkuste to. Myslím, že se budete jenom zaplétat do komických nedůvěryhodných spekulací. Zdraví vás Jiří Deštenský