Téma: JE STÁLE SATAN NOSITELEM SVĚTLA ?

Od: Anonym: BohemianAnonymus <> ( ---.net.upc.cz )
Kdy: 27. 04. 2008 17:42
Předmět: JE STÁLE SATAN NOSITELEM SVĚTLA ?

Navigace: link | přehled | fórum
VÝZNAM A ÚLOHA KŘESŤANA VE SVĚTĚ.
JE STÁLE SATAN NOSITELEM SVĚTLA ?
Svého času jsem se při své činnosti v jednom sboru setkal s názorem, který mi doslova vyrazil dech – jeden bratr byl toho názoru, že je Satan nositelem světla a argumentoval při tom známým veršem z Lukášova evangelia. Nechápal jsem fakt, že po tolika létech chození s Pánem může mít někdo problém tohoto druhu. To mě přinutilo k této práci, která je pokusem zjednat v této otázce jasno. Jde o pohled netradiční, který si vynutila sama podstata řešeného problému.
(I). Související texty Písma sv.
(1) Jb. 1:6 „Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan.“ (2) Jb. 1:9 „Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně?“
(3) Jb 1:11 „Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“
(4) Iz. 14:12,13 „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu.“
(5) Lk. 10:18 „Řekl jim: “Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.“
(6) 2Kor.11:14 „A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla;“ (Kraličtí překládají: „proměňuje se“ což není možné, Satan se nemůže proměnit v anděla světla proto, že mu k tomu chybí svoboda – viz část V.).
(7) J. 12:31 „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.“ (To vedlo u Ježíšových učedníků a následovníků později k veliké radosti, kterou vyjádřil apoštol Pavel v Ř. 8:33 „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!“)
(8) Zj. 12:10 „A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí.“
(9) Žd. 2:14 „…aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla,….“
(10) Mt. 24:24 „Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět velká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.“
(11) J. 14:30 „Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže. (var: nade mnou nemá žádnou moc). Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal.“
(12) Lk. 22:53 „….Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“
(13) J. 1:5 „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“
(14) 2Pt. 1:19 „Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“
(15) Zj. 22:16 „Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní.“
(16) 1J. 1:5 „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“
(17) 1Kor. 13:12 „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“
(18) J. 5:22 „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.“
(19) Ž.23:4 „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“
(20) Jk. 4:7 „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“
(21) Iz. 42:8 „Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.“
(22) Ř. 6:7 „Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.“
(23) 1M. 6:1-4 „Když se lidé začali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude s člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“
(24) Juda 6, 7 „Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu. Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně.“
(II). Satan, jeho vzpoura a pád.
Oddílům Písma sv. rozumím takto: Lucifer, kdysi měl svobodný přístup k Bohu (1), ale byl neposlušný.Z textu (4) se podle jeho titulu dá usoudit, že byl postavením blízko Synu Božímu. Nicméně byl neposlušný, a o tuto výsadu i o jméno přišel. Zpočátku měl v říši andělů výsadní postavení; byl Světlonošem, tj. nositelem Božího světla. (Lucifer z lat.=světlonoš). Původně byl Lucifer a jeho andělé bytosti dobré, bytosti světla, ale vzepřeli se Bohu a byli s nebe sraženi do pekla. (Novotný, BS heslo Lucifer) (23), (24), (4), (5).
V textu (1) již není pojmenován Lucifer, ale Satan. Z textu vyplývá, že k Božím synům již nepatřil. I když stále měl k Bohu přístup a mohl s Bohem komunikovat přímo (byl-li tázán), této výsady zneužíval ho k tomu, aby pokoušel Hospodina k tomu, aby zkoušel Jóba (2), (3), a Hospodin mu to s určitými omezeními dovolil. To znamená, že v době pozemské existence Jóba měl Satan přístup k Božímu trůnu. Satan a jeho andělé nečinili pokání, naopak se dopouštěli na zemi svévole tím, že se spojovali s dcerami lidskými (23,24). Rekové, jak je známe z nejrůznějších mytologií, podle mého soudu povstali z těchto spojení. I přes opozici vůči Bohu a jeho andělům byl Satan v nebi tolerován až do okamžiku, kdy se pokusil zmařit Boží spasitelské dílo tím, že přivodil smrt našeho Spasitele na kříži. Současně došlo k boji na nebi. V něm archanděl Michael s věrnými anděly porazil Satana i jeho vojska a svrhli je s nebe (Zj. 12:7-10) do nižších světů. Tím, že byl Satan a jeho andělé vyhnáni od Světla, stali se logicky anděly Tmy.
S bojem na nebi probíhal i boj na zemi, kde Satanovi náš Spasitel svojí smrtí na kříži zasadil definitivní úder: již na nás nemůže žalovat. (5), (7), (8), (9). Satan byl naším Spasitelem označen za svůdce, vládce tohoto světa a vládce temnosti. (10), (11), (12). Protože Satan svůj boj v nebi již definitivně prohrál, vede na zemi boj s těmi, kdo se drží Kristova učení. (Zj. 12:17).
Blíže viz VESMÍRNÝ VÝZNAM OBĚTI SPASITELOVY.
Tím, že byl Satan a jeho andělé vyvrženi z říše světla, stali se vládci tohoto světa (Mt. 4:8; Lk. 4:5-7).
V Satanovi, jakožto vládci tmy světla žádného není – tedy v žádném případě již nemůže být nositelem světla. Ale Satan se může maskovat jako anděl světla, aby sváděl na scestí. (6).
Moje poznání v této věci je toto: Lucifer, ač nositel Božího Světla nemohl jeho podstatu pochopit, obsáhnout ani uchopit. A to ho vedlo ke vzpouře proti Bohu, byl ale poražen a vymeten z Boží blízkosti. Tím ale Lucifer ztratil výsadu být nositelem Božího světla a stal se Satanem (odpůrcem), vládcem sil temnosti. Současně, (pokud to takto lze vůbec formulovat, neboť v nebi není minulost ani budoucnost, ale permanentní přítomnost) (2Pt. 3:8), proběhlo Boží spasitelské dílo i na zemi.
Text (6) lze za respektování pravidel logiky interpretovat takto: Satan se převléká za to, co ve skutečnosti není; převléká se za anděla světlosti, kterým není; koexistence světla s temnotou je vyloučena (2Kor. 6:14); shoda Krista s Beliálem je vyloučena (2Kor. 6:15); Kristus je světlo světa (J 8:12). Závěr: Satan Božího světla nemá. Tento závěr není v rozporu s textem (5). Tento zdánlivý rozpor je pojednán níže. Pro Satana je nemožné chodit ve světle Hospodinově, ale my tu šanci máme – dokonce jsme k tomu vybízeni (1J. 1:7 ; J. 12:35,36; Ef. 5:8,9).
A pokud chodíme v Božím světle, jsme světlem světa (Ef. 5:8; Mt. 5:14 – což je mj. i titul našeho Spasitele, viz (J. 8:12)); jsme synové světla (1Tes. 5:5); jsme šiřiteli světla (Mt. 5:16). Jde o obrovskou výsadu !!!
Tedy převzali jsme v tomto světě tutéž funkci, jakou měl Lucifer v nebi před svým pádem.
A právě odtud pramení Satanův vztek proti vyznavačům Hospodinovým a Kristovým. A protože je Satan duchovní silou, pak permanentní antagonistický konflikt mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží se odehrává v myslích žijících lidí, tedy všech nás. (Mt. 15:18,19; J.13:2; Sk. 5:3).
Text (5) znamená to, že Satan si svým pádem s nebe na zem nepřinesl Boží světlo (to přece následkem své porážky definitivně pozbyl !!!), ale světlo nižšího řádu, tj. světlo astrální a fyzikální, kterými stále disponuje. A protože naše poznání je jen částečné (17), člověk nedokáže rozlišit Boží světlo od světla astrálního.
Ale člověk zakotvený v Kristu dokáže rozpoznat účinky těchto světel; Satan Boží lásky nemá a ani ji nenabízí. Nabízí sebelásku, peníze, moc, slávu, okultní vědění zaměřené sobecky jen k svému prospěchu. Je to nadlidská inteligence, chladná jako ocel. Na člověku jí nezáleží, chce jen člověka využít, zotročit a spolu s sebou strhnout do záhuby. Jistotu záhuby své i jím svedených lidí však před člověkem pečlivě skrývá. A v žádném případě nemá na mysli dobro člověka – nikdy ho nechce zachraňovat a ani nemůže !!!
To s Boží láskou se to má úplně jinak. Všechny činy člověka se zjeví ve světle Boží pravdy a člověk svůj život ve světle této Pravdy vidí. Je poučen nesmírně laskavě. Vnímá intenzivně teplo i lásku. Jediným cílem působení Božího světla je záchrana člověka a také i to, aby věřící v Krista působil k záchraně jiných. NEKONEČNÝ ROZDÍL !!!
Naší nadějí a světlem je Pán Ježíš Kristus. On je vítězem definitivním. (7), (8), (9) (11). A tak jako v Satanovi není žádného světla, tak v jeho duchovním protipólu Pánu Bohu není žádné tmy. (13), (14), (15), (16). Boží Světlo se dostalo na zem v osobě našeho Spasitele, tak jak o tom překrásně vypráví evangelium sv. Jana.
(III). Hranice Satanovy moci.
Panovník Hospodin dovolil Satanovi zkoušet Jóba – ale určil mu pevné hranice, které nesmí překročit. (Jób 1:12; 2:6). To je naše naděje; i když to na první pohled nevypadá, Satan nemá absolutní moc.
Satanu patří království světa a jejich sláva. Jemu je na jistý čas předáno vedení světa. (Lk. 4:5,6; dále br. farář Marius Baar: „Das Abendland am scheideweg“, Verlag Schulte + Gerth, Asslar). A přestože Satan smrtí vládne (9), brána smrti pro něj znamená definitivní STOP. DÁL UŽ NEMŮŽE. (22). Za ní je jen Ten, komu byl svěřen soud (18), náš Spasitel, hvězda jitřní (15) (14). Krásný obraz – tak jako po noci přijde den, tak po opuštění černého víru smrti (19) nám zazáří jasné světlo - Pán Ježíš Kristus. Ti, kdo toto prožili a vrátili se z Boží milosti zpět, se s mými tvrzeními jistě ztotožní (13).
J. 8:12 „Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“
2Kor. 4:6 „Neboť Bůh, který řekl ,ze tmy ať zazáří světlo´osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“
(IV). Satan (Lucifer) v SZ + NZ.
V Písmu sv. je problém postaven takto :
1) Satan (odpůrce) je tímto jménem označen v SZ i NZ.
(2Sam. 24:1 kraličtí; ekumenický text je v tomto místě zmatený); (1Par. 21:1; Jb 1:6; Zach. 3:2; Mt. 4:10; Mt. 12:26; Lk. 10:18; Lk. 22:3; Ř. 16:20) a na více místech.
2) Satan jako Lucifer je v SZ uveden jen jednou.
3) Satan jako Lucifer není v NZ zmíněn ani jednou !
A to z velice prostého důvodu: funkci Světlonoše již nevykonává. Byla mu Panovníkem Hospodinem přidělena jiná role a tím mu byla dána i jiná jména. Žasnu nad logikou Písma sv.! Tedy už ne Světlonoš, ale „vládce tohoto světa“ (7); „bůh tohoto světa“ (2Kor. 4:4); „vládce nadzemských mocí“ (Ef. 2:2); „pokušitel“ (1Tes. 3:5); „vše co ovládá tento věk tmy“ (Ef. 6:12) a další.
Inteligence Satanova (byť nadlidská), je ve srovnání s inteligencí Boží naprosto podřadná. (Síly tmy vůbec nepředpokládaly zmrtvýchvstání Pána Ježíše !!!) Panovník Hospodin dokonale „uzamkl“ jejich myšlení, tak že je tato možnost vůbec nenapadla !!!
Rád bych zde upozornil na jednu zajímavost; jak se český ekumenický překlad (ČEP) a anglický New International Version (NIV) v tomto místě nádherně doplňují:
Jan 1:5 „To světlo ve tmě svítí, a tma je nepohltila.“
Jan 1:5 „The light shines in the darkness, but the darkness has not understood it.“
Syntézou obou textů dostáváme informace, že Světlo je větší a mocnější než Tma a že Tma nepochopila !!! Boží plán spásy lidstva.
Tak jako tma je pouhou nepřítomností světla, tedy není skutečnou hodnotou, je negativní, tak Pán Ježíš svou smrtí na kříži demonstroval jako vládce světla nad silami tmy svou nesmírnou nadřazenost. Jak účinně vést boj se silami tmy nám popsal apoštol Jakub. Jen je nutné přesně dodržet popsané pořadí. (20).
(V). Problém svobody.
Svoboda v Kristu nemá nic společného se svévolí. Do říše svobody můžeme vkročit pouze a jen!! následováním Krista, tj. sebezáporem a nesením kříže (Mt. 16:24; Mk. 8:34; Lk. 9:23), neboť „Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2Kor. 3:17).
V Kristu byla lidstvu dána jedinečná šance – doslova a do písmene překročit vlastní stín a vkročit do říše svobody. A tato říše je nekonečná, neboť Bůh je nekonečný. Je nekonečný jak z hlediska času (např. Iz. 9:5(6); Ž 102:28; Žd. 7:3; aj.) tak i prostoru (Iz. 9:6(7)); Ž. 119:96 hovoří o Božích přikázáních které mají nekonečný prostor. Kraličtí překládají: „přeširoký náramně“).
Lk. 4:18 „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“
Za povšimnutí zde stojí jedna skutečnost, která teologům dosud uniká: Spasitel zde primárně nepřináší POZNÁNÍ (tzv.„poznání je největším a nejúčinnějším lákadlem okultních společností), ale to, co člověk potřebuje nejnutněji – totiž SVOBODU. Následujeme-li Krista, pak se poznání dostaví zcela automaticky.
Jinak o svobodě:
Nekonvenční pohled na světový politický systém.
Otroctví, zmar a smrt, jež se nacházejí mimo Krista, zvláště pak v oblasti magie, jsem přiblížil v tomto příspěvku:
A svedou mnohé…Reakce na knihu Aleše France.
Boží dílo nelze realizovat libovolně, tedy svévolně, ale jen na základě povolání a Božích příkazů. Svévole vede, k expanzi vlastního ega, tedy k pýše, která Boží dílo ničí. Bůh se přizná k práci, je-li tato konána na základě Božího povolání, jen Bůh dává dílu růst – a to se nachází úplně mimo lidské možnosti, neboť zde jde o dílo Boží a nikoli lidské. Konáme-li Boží dílo v pokoře před tváří Boží a na základě Jeho povolání, možnost jakékoli svévole zde ani nenastane.
1Kor. 3:6 „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst;“
Určité napětí mezi naším chtěním a konáním jak nám ho krásně vykreslil apoštol Pavel v Ř. 7:14-25 svědčí nikoli o omezenosti Kristovy svobody, ale o našem nedokonalém ponoru do ní. Zde existují dva extrémy pozitivní a negativní, které ilustrují níže uvedené biblické texty:
Gal. 2:20 „…nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Gal. 5:4 „Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.“ (kraličtí překládají příhodně: „…vypadli jste z milosti.“)
(VI). Vztah Boží svobody a milosti.
Svoboda a milost jsou obětí Pána Ježíše dokonale propojeny neboť jsme skrze obět Pána Ježíše na kříži získali z MILOSTI (zadarmo, nezaslouženě) SVOBODU. Tedy svobodu, kterou jsme si vůbec nemuseli vybojovat. V této souvislosti bych směle našemu Spasiteli přisoudil i moderní titul OSVOBODITEL. Svoboda v Kristu je dokonalá, neboť Bůh je dokonalý. Otroctví = smrt, svoboda = život.
2Kor. 3:17 „Duch je tím Pánem; kde je Duch Páně, tam je svoboda.“
Lk. 4:18 „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“
(VII). Problém volby.
Svoboda ke hříchu, tedy možnost volit hřích není výsadou a nijak nerozšiřuje naše možnosti z toho důvodu, že hřích před Bohem nemá cenu. Hříchem nelze cokoliv vyřešit a pokud je někdo opačného názoru, žije v iluzi, jejímž původcem je Satan.
Všichni musí projít tak říkajíc „zkušební dobou.“ Svoboda ke hříchu, tj. možnost volit mezi dobrým a zlým je v pravém smyslu zkouškou, ve které máme Bohu osvědčit svoji věrnost. Andělé a naši zemřelí již touto zkouškou prošli a nacházejí se již v definitivu. Naši zemřelí mají sice již dokonalé poznání, ale nulovou šanci na svém stavu cokoliv změnit. Duše, které přijaly Kristovu milost po změně nezatouží; naproti tomu pro ty duše, které se za svého života nechodily s Kristem a v důsledku toho se s Ním po smrti nesjednotily, nabylo slovo KDYBYCH !!! kolosálních rozměrů. Tyto duše budou sice přesně vědět jak žít, ale nebudou mít lidské tělo, aby poznané uvedly do praxe. Přál bych lidem všem, aby jim po smrti výše zmíněné slovo vůbec nepřišlo na mysl. Šanci máme jen tehdy, dokud máme hmotné tělo.
Duším, které splynou s Kristem se dostane dokonalého poznání tím, že splynou s Cestou, Pravdou a Životem ((17); J. 14:6).
Tuto situaci reflektuje tento verš z evangelia sv. Jana:
J5:24 „Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.
Duším, které nesplynuly s Kristem, se dostane také dokonalého poznání, i když jiného druhu: poznání, že jejich skutky neměly před Bohem cenu, že odmítly nebo nepřijaly Kristovu milost a v důsledku toho nemohou vplynout do toho nádherného Světla a spolu s nevěrnými anděly propadnou soudu (24)+(1Kor. 6:3).
Touto „zkušební dobou“ prošli i andělé – viz část II. Satan i jeho andělé tuto „zkušební dobu“ ve které je Panovník Hospodin v nebi toleroval, dokonale promarnili a navíc zneužili k revoltě proti Hospodinu.
Pro nás dosud žijící, má tato „zkušební doba“ dvě specifika: předně je pro každého z nás nestejně dlouhá, a pak nikdo z nás neví, kdy mu tato „zkušební doba“ skončí!!!
Jen ten, kdo byl zotročen, si dovede vážit svobody, jen ten, kdo žil ve smrti, si dovede vážit života. Pro mě je svoboda v Kristu živou hodnotou, která mě vede k pokání a ke chválení Boha – nikoli nějakým vágním pojmem, nebo teoretickou veličinou, možností, která je pouze více či méně pravděpodobná.
Lk. 7:47 „…Komu se málo odpouští, málo miluje.“
Všichni lidé si nosí svobodu, nebo žalář ve své mysli a to nezávisle na sociálních podmínkách v nichž se právě nacházejí. Je skličující vidět mnohé lidi v žaláři; ale je ještě více deprimující, když vidím některé křesťany, jak si v takovém žaláři dokonce hoví – a neopustili by ho ani v případě, kdyby jim někdo dveře na svobodu otevřel. Krásně to vyjádřil jeden katolický farář popravený za Velké francouzské revoluce (zde odkazuji na link 1).
„S KRISTEM I V ŽALÁŘI SVOBODA, BEZ KRISTA I NA SVOBODĚ ŽALÁŘ.“
TEDY:
SVOBODU V KRISTU POKLÁDÁM ZA NEJVĚTŠÍ DUCHOVNÍ HODNOTU, PROTOŽE ZA NI BYLA ZAPLACENA CENA NEJVĚTŠÍ A PŘINESENA OBĚŤ NEJVYŠŠÍ.
(VIII). Shrnutí.
Jako nyní my, měli i nebeští andělé možnost volit mezi dobrým a zlým. Po volbě nastal definitivní, konstantní stav. Andělé se již rozhodli – jak se rozhodneme my? Satan si dokonce u Pána vyprosil aby byli apoštolé, potažmo i my, vystaveni stejné zkoušce jako byli vystaveni duchové.
Lk. 22:31 „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal aby vás směl tříbit jako pšenici.“
A i když si toto tříbení bude Satan provádět na první pohled po svém, přece je Hospodinem omezen – vždyť oddělení zrna od plev by stejně musel provést sám Panovník Hospodin, i když jinými prostředky!!! Satan tím zase jen plní Hospodinův záměr – a protože tak učiní dle své přirozenosti, jen tím naplní a dovrší své odsouzení.
Ale ti z nás, kdo vytrvají až do konce budou dokonce Satana a jeho anděly soudit (1Kor. 6:3).
Hospodinovým záměrem bylo zjistit, kdo mu zachová věrnost. Bytosti temnoty jsou i při svých obrovských možnostech omezeny. Nemají např. potřebnou svobodu konat dobro – naproti tomu andělé Boží nemohou konat zlo. Jsou tedy nemožností konat zlo omezeni? NIKOLI!!! – viz část VII. Andělé Boží jsou příslušníky nebeské, tj. naprosto neomezené říše, jsou v blízkosti Boží a kde je Pán, tam je svoboda naprosto neomezená (2Kor. 3:17) a veliká radost Jemu sloužit.. Přiblížil bych to asi takto: představme si, že by nás Pán v našem těle podléhajícímu mnohým neduhům učinil stále zdravými a nesmrtelnými. Pokládali bychom za nějaký nedostatek to, že nejsme vystaveni nemocem a tělesnému utrpení? Jsem si jist, že by po tom nikdo ani nezatoužil.
Apoštolem Petrem jsme vyzýváni k tomu, abychom upevňovali své vyvolení.
2Pt. 1:10 „Proto se bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete.“
Toto je nezbytné uskutečňovat, neboť Satan stále disponuje velikou silou a mocí, což nám ilustrují tyto texty Písma sv.:
Mar. 13:19, 20 „S těmi dny přijde takové soužení, jaké nebylo od počátku Božího stvoření až do dneška a nikdy nebude. A kdyby Pán nezkrátil ty dny, nebyl by spasen žádný člověk.“
Marnost Satanova počínání.
Mt. 24:24 „Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.“
J. 10:29,30 „Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“
Tyto texty se týkají poslední fáze lidských dějin, kdy boj mezi Dobrem a Zlem na této zemi bude nejtvrdší. Faktem ale zůstává to, že počet vyvolených spasených Satan neovlivní – Pánu se neztratí ani jeden!!!
Na druhé straně Satan použije neomezeně své síly proti svým následovníkům; ti nemohou počítat s Boží pomocí a ochranou, neboť jí pohrdli. Naproti tomu teror Satanův proti vyvoleným Božím bude nutně omezen, jak tomu bylo i v případě Jóba. V každém případě Hospodin dá svým vyvoleným sílu k tomu, aby se přes nutná utrpení z Jeho milosti přenesli.
1Kor. 10:13 "Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát."
Související texty týkající se utrpení Izraele:
Komu patří země Izrael? Část 1.
Komu patří země Izrael? Část 2.
Komu patří země Izrael? Část 3.
Tma znamená nepřítomnost světla, zlo nepřítomnost dobra, smrt nepřítomnost života, nenávist nepřítomnost lásky – tedy negativní entity nemají skutečnou hodnotu a proto v nebeském světě nemohou být obsaženy (16). Panovník Hospodin je vládcem naprosto suverénním a nikdo, tedy ani Satan se svými anděly se před Ním ani v pekle neskryje (Ž. 139:8).
1) Lucifer svou vzpourou prokázal to, že není hoden !!! být nositelem Božího světla.
2) Totální porážkou Satana (dříve Lucifera) a jeho andělů skončila definitivně i jeho funkce Světlonoše.
Přestal být archandělem – k Božímu trůnu již nemá přístup. Dostal novou roli: stal se „vládcem tohoto světa.“ (11).
A to je TREST, který si svou revoltou proti svrchovanosti Hospodinově dokonale vysloužil.
Studium nepřítele pokud není realizováno z biblických pramenů, vždy představuje určité riziko, jehož velikost nelze dopředu nijak odhadnout. Výjimkou jsou práce probuzených křesťanů. Mohu s dobrým svědomím doporučit knihu amerického profesora Clintona E. Arnolda, novozákoníka na Biola University (Ca): „Síly temnoty“, která je přes svoji přístupnost překvapivě přesná. Vydal Návrat domů, Plzeňská 166, Praha 5. (1997).
Související texty:
A svedou mnohé….
Jsem si vědom toho, že můj příspěvek postihuje jen některé aspekty z citovaných biblických textů. Faktem je, že biblický text je mnohoúrovňový, nevystižitelný a můj komentář ubohý. Snad tyto řádky pro základní orientaci v oblasti postačí a k dobrému poslouží.
SOLI DEO GLORIA !
BohemianAnonymus
Od: Anonym: Jiří Deštenský <> ( ---.karneval.cz )
Kdy: 14. 05. 2008 22:10
Předmět: Re: JE STÁLE SATAN NOSITELEM SVĚTLA ?

Vzhledem k tomu, že výše uvedený příspěvek nepostihuje podstatné aspekty fenoménu satana, uvádím doplňující text, který výše zmiňovanou tematiku postaví do správného světla. Podívejme na křesťanský koncept Satana. Podle křesťanské věrouky je Satan padlým andělem. Andělem, který se rozhodl se od Boha odvrátit a který se stal konkurentem Boha ve světě. Co se týče hmotného světa, tady můžeme někdy slyšet názor křesťanů, že je tu Satan úplným pánem. To by ovšem znamenalo, že jsme úplně vydáni napospas Satanovi. A to jistě není možné. Jestliže je Satan omezeným vládcem nad světem, nicméně vládcem, pak si musíme klást otázku, kdo je to křesťanský Bůh - Hospodin? Kdo je Hospodin, jestliže se nedokáže vypořádat s jedním z andělů? Je snad jeho moc nějakým způsobem omezena? Nikoliv, křesťanská věrouka mluví jasně: Hospodin je Bůh, jehož jméno je YHWH, "jsem který jsem", Bůh všemohoucí. Jestliže je Hospodin Bohem všemohoucím, pak by musel zničit Satana v tom samém okamžiku, kdy by si to umanul. Jestliže to neudělal, pak to tedy znamená, že Bůh a Satan jsou spojenci? Na tuto otázku už musí odpovědět jiní. Já bych chtěl dodat jenom tolik, že tento rozpor může mít svůj nejzazší původ opět v neznalosti kultury, které vděčíme za sepsání Starého zákona. Pro staré Židy (anebo možná pro jejich inspirátory) byl totiž Hospodin andělem z třistapětašedesátého nebe. Je s podivem proč křesťané připisují všechno negativní Satanovi. Ve Starém zákoně přece nacházíme zcela běžně, že Hospodin pobije ty, co stojí Židům, jeho vyvolenému národu, v cestě. A sám Hospodin to formuluje zcela otevřeně v Izajášovi 45:7. "Já jsem Hospodin a není žádného více. Kterýž formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlé, já Hospodin činím to všecko." A konec konců, když svět postihne nějaká katastrofa (třeba zemětřesení), tak křesťané tvrdí, že tak rozhodl Bůh, neříkají přece, že to způsobil Satan. A ještě další věc. Ve světě údajně zlákává člověka ke špatnostem Satan, ale v pekle je pak za to trestá, místo aby je odměňoval za to, že se de facto stali "jeho lidmi" a odvrátili se od Boha, kterého je údajně Satan úhlavní nepřítel. To je dost divné. Dalo by se to vysvětlit tak, že Satan je láká ke špatnostem proto, aby je dostal do pekla a mohl se na nich "vyřádit" a mohl je trýznit. Jenomže, tady je háček - každý totiž dostane trest odpovídající jeho vinám, takže je tady jistý řád a ten by nemohl existovat, kdyby Bůh a Satan byli úhlavní nepřátelé. Spíš to vypadá tak, že spolupracují. Otázka je, jak je to v případě věčného pekla, které je vyhrazeno pro nevěřící. Co se vlastně děje těm, kteří jsou v pekle navěky.
Teď si posvítíme na ústřední tezi celého křesťanství. Ta zní takto: "Ti, kteří věří v Ježíše Krista, půjdou po smrti, s menšími či většími obtížemi, ale zato zaručeně, do věčného Ráje. Ti, kteří v Ježíše Krista nevěří, skončí neodvolatelně ve věčném ohni pekelném." Ježíš často mluví o "pekle", o neuhasitelném ohni", vyhrazeném tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, a kde mohou zahynout jak duše, tak tělo. Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned do pekla, kde snášejí pekelné tresty, "věčný oheň".
Všimněte si této "drobnosti". Člověk může být třeba tisícinásobným vrahem, ale pokud věří v Ježíše Krista, je už vlastně teď spasen. Jistě, odkroutí si nějakou dobu v očistci, ale co je jakákoliv konečná doba proti "věčnosti"? Nic! A na druhé straně, člověk může být přímo andělem na zemi, ale pokud nevěří v Ježíše Krista, není mu to nic platné, protože po smrti stejně putuje automaticky do "věčného ohně pekelného". První, co nás asi napadne, když se nad tím zamýšlíme je otázka: toto je morálka? Ano, to je opravdu velmi svérázná morálka. Křesťané říkají velmi často: Ježíš tě miluje. Katechismy říkají: Ježíš tě miluje, to tedy za prvé, ale je tu ještě za druhé; za druhé, jestli v něho nebudeš věřit, pošle tě po smrti do věčného pekla.
Boží láska je "věčná" (Iz 54,8) Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost.
Tady musím poznamenat, že tento výklad je v poslední době mnohými představiteli křesťanské církve zmírňován, nicméně teze o věčném pekla opuštěna nebyla. Mnozí představitelé církve tvrdí, že věčné peklo sice existuje, ale nikdo neví, kdo se tam dostane. Církev tedy pod tlakem doby zmírňuje svůj původní výklad tohoto problému, ale myšlenky věčného pekla se drží. Zřejmě si ho nechává v záloze…
Každý člověk tedy údajně dostane jen jednu šanci, a tudíž tvrzení církve, že Bůh stvořil svět "ve stavu cesty" je tedy zneužíváním těch, kteří se už dál na nic neptají a výsměchem těm, kteří by se ptát chtěli, ale není jim to nic platné.
Další problém, který se tu před nám vynořuje, je následující věc: A jak to bylo s lidmi před příchodem Ježíše? Šli všichni do nebe, nebo do pekla, anebo to ještě platilo nějak jinak? Podle katechismu byly duše všech lidí od počátku světa v pekle a čekaly na Ježíšův příchod. Tady se jistě můžeme ptát: a jak k tomu přišli ti spravedliví a čestní, že museli strávit tisíce let v pekle? A jak je to i dnes s lidmi, kteří nikdy o Ježíšovi neslyšeli. Např. s divochy? Kam jdou ti? Musejí přece někam jít, buď do nebe nebo do pekla. Neexistuje přece žádná neutrální zóna.
Církev na to má odpověď: Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a církev, a dodává, že ti co upřímně hledají Boha "mohou dosáhnout věčné spásy". Mohou a dosáhnou nebo mohou a nedosáhnou? To je ta otázka. Jestli mohou a dosáhnou, pak by mně opravdu zajímalo, jak se projevuje upřímné hledání Boha např. u lidojedů.
Já osobně si myslím, že tato centrální teze křesťanství mohla a může vytvářet v myslích věřících následující myšlenkový vzorec: "My jsme vyvolení, my jsme spasení; oni (jinověrci) jsou zatracení. My jsme vyvolení, my jsme bohové, my můžeme dělat cokoliv, ale naše spása nám neunikne (a vstoupíme do Ráje, kde se postavíme po bok Boha Ježíše Krista, ať jsme jacíkoliv), oni jsou méněcenní, podřadní, oni stejně všichni skončí ve věčném ohni pekelném. My jsme bohové, oni jsou prokletí, čili my se k nim můžeme chovat jakkoliv" Pochopitelně, že to byla právě tato teze, co umožnilo kněžím dělit lidi na dvojí lid, na lid boží a lid Satanův. A odtud už je jenom krůček k nastolení požadavku, že Satanův lid je třeba hubit. Ano, ještě před nějakou dobou jsem si myslel, že tento styl myšlení už patří minulosti, ale nedávno jsem měl několik diskuzí s věřícími dogmatickými křesťany a s hrůzou jsem zjistil, že inkviziční myšlení je stále živé.
Církev si samozřejmě umí všechny svoje činy řádně zdůvodnit, obhájit a omluvit. Tady je několik příkladů, které to dokládají:
Církev je "Kristovo království přítomné v čase". Církev je Kristova nevěsta. Církev je chrámem ducha svatého "Mimo církev není spásy" "Věříme, že církev … je nepomíjejícím způsobem svatá. Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá církev nemohla odpustit. Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje.
K tomu opravdu není co dodat.
Na závěr bych se chtěl pozastavit u konceptu Ježíšova mesiášství, vykupitelství. Tak se tvrdí, že (jak už jsem se zmínil) Satan je pánem tohoto světa, jeho mocí byli lidé uvrženi do hříchu. Příchodem Ježíše byla údajně moc Satana zlomena a lidé od hříchu osvobozeni.
Tento svět "jistě upadl do otroctví hříchu, ale byl ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem, jenž zničil moc zlého ducha, osvobozen."
Jestliže Ježíš zničil Satanovu moc a osvobodil lidstvo od hříchu, proč není už dva tisíce let na zemi ráj? Proč se odehrály všechny hrůzy, které v naší éře známe? Proč k těmto hrůzám patří i teror ze strany církve (hony na čarodějnice, antisemitismus, protireformace atd.), když představitelé církve, údajně Ježíšovi církve, by, podle církevních výkladů, měli být proti zlu v sobě imunní?
S pozdravem Jiří Deštenský