Slavíme letos 500. výročí reformace. Mezi nejvýraznější důrazy Martina Luthera patří: sola gratia a sola fide (jsme ospravedlnění nikoliv svou zásluhou, ale výlučně Boží milostí a vztahem své víry k Bohu), sola Scriptura (všechna pravda o Bohu vychází z Bible), solus Christus… Tak nějak to my evangelíci máme a známe. Hodně mě však překvapilo, když jsem si prohlížel stránky českých jezuitů (s kterými mám jinak většinou velmi dobré zkušenosti), jak popisují, proč musel Ignác obhajovat to, „co reformátoři z neporozumění nebo ze slepé horlivosti odmítali, protože to uráželo jejich spiritualismus“. Ignác „zdůrazňoval, že se nemá mluvit stále jen o pouhé víře (sola fide), ale také nabádat k dobrým skutkům, jinak lidé zvlažní a zleniví.“ „Nemá se mluvit stále jen o tom, že všechno činí pouze milost (sola gratia), protože z toho vzniká veliké nebezpečí“ zoufalství, když nám Bůh milost upírá (toto je má interpretace toho, co je na stránce napsáno možná málo srozumitelně - aw). „Nikdo nemá právo vykládat Písmo sv. podle vlastního subjektivního mínění (sola Scriptura), ale nejvyššímu učitelskému úřadu církve přísluší, aby je autenticky interpretoval.“ (Tady by se proti Ignácovi argumentovalo asi nejsnadněji – odkud by byla tato údajná nadsubjektivita učitelského úřadu než z Ducha svatého, který ovšem inspiruje vždy konkrétní lidi?) http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=12 - Nejde mi teď a tady o to, vyvolat nějaké složité diskuse teologické. Ignác by zřejmě řekl, že jeho protireformační důrazy vycházejí z běžné zkušenosti s křesťany. A já se chci naopak zeptat, jestli máme my evangelíci svá „sola“, především tedy „sola gratia“ a „sola fide“ zažita pozitivně, ověřená ve své křesťanské zkušenosti?