Hannah Arendtová psala o krizi naší kultury a psala také, že máme potíže s přijetím autorit. Týká-li se to i nás křesťanů, žijících v této kultuře, pak je třeba se ptát, zda "Otec v nebesích" nám není už jenom nějakým tím tatíčkem Spejblem a zda nám vůbec je ještě tím Otcem, po kterém toužíme s bázní a chvěním a o kterém alespoň víme, že bychom ho měli poslouchat, jestliže chceme bezstarostně žít. Už se pomalu vytrácí z našeho slovníku titul Pán Ježíš a častěji se mluví prostě o Ježíšovi, jako by to byl jenom nějaký náš brácha nebo kamarád. Duch sv. jsou pak více méně naše nálady a pocity, které zaplašíme hravě práškama nebo jointem…, nebo je to stav, který se naopak tím jointem ,. nebo hudbou nebo pivem, vínem snažíme navodit…"

Pro mě velmi inspirující odpověď na tuto otázku dává ve své knize "Překrásný nový svět" Aldous Huxley. Nacházíme se v ideální společnosti budoucnosti, vystavěné na eliminaci utrpení: Rodina jako zdroj většiny lidských traumat je odstraněna, promiskuita je naopak povinná, lidé mají stálý přísun sommy - jakési drogy bez vedlejších účinků. Navíc jsou již v prenatálním stádiu kombinací přímých zásahů do vývoje plodu a behaviorální "terapie" předurčováni pro budoucí společenské postavení, aby jednak dobře hráli svou společenskou úlohu, ale hlavně, aby s ní byli spokojení. Za harnicí tohoto ideálního světa, v jakýchsi rezervacích, ze žije nadrsno po staru - se vší krutostí života. "Divoch", kterého z této enklávy dovezou do Překrásného nového světa všechny udivuje tím, že výslovně chce trpět, za jeho trápením je však touho po tom někoho nebo něco následovat. V jeho případě jde o rytířský ideál ženy, vyčtený z románů (v překrásném novém světě jsou knihy pochopitelně zakázané). Na samém koci knihy se pak "Divoch" oběsí - nemůže žít bez autority, bez omezení, bez bolesti. Je to dobrá alegorie našeho světa, s tím rozdílem, že kus toho divocha, skutečného člověka, je v každém z nás. Teď jde jen o to, co bude tou naší autoritou. Osobně bych se přimlouval za Ježíše Krista, našeho Pána.

K poslednímu odstavci: na evangnetu by se to dalo i čekat.

Ale teď vážně: mám tomu rozumět tak, že přijímání autority přináší utrpení? Nebo je autorita cílem, pro který to utrpení podstupuju?

Ať autorita nebo utrpení, jsou to limity, vnější zásahy. Ty potřebujeme, vůči nim se vymezujeme a tak nás formují. Bez autorit, omezení, vzniká rozbředlost. Pěkný příklad je např. nástup automatických fotoaparátů. Do jejich nástupu kdo fotil, chápal sám sebe trochu jako umělce nebo alespoň uměleckého řemeslníka. To bylo dáno nutností překonávat překážky, ten zápas, respekt k materiálu (byť jen) v lidech formoval umělce. Protože každou bolest hned hojíme a žádné autoritě nedovolujeme zasahovat do našeho života, jsme sice spokojení, ale poněkud rozbředlí.

S těmi foťáky je to příklad pěknej, ale nevim, jak souvisí s Boží autoritou. To jako že mě Pán Bůh nutí zaostřovat, nastavovat čas a clonu, ev.nastavovat intenzitu blesku? No a co ten hlas, že spousta lidí by bez automatu vůbec nefotila - prijímají to tak, že jim to Duch svatý nastaví nějak sám. Možná lepší něco, než že by museli pořád běhat do Loun za panem farářem, aby jim to nějak jako pomohl naštelovat. A co teprv digitální foťák? A propos fotim na všechny tři druhy a necítím se nijak rozbředle.

Hmmm, tak jo.

Učedníci Ježíšovi byli taky v jednom kuse nechápaví, když jim jejich mistr vyprávěl podobenství a mluvil v obrazech. Je vidět, že dnešní svět je stále stejný. Ale v podstatě jste to pochopil správně, ale nechce se Vám to přijmout. Nějaký jiný duch Vám v tom zřejmě brání. Ano, Pán Bůh taky nutí. Stejně jako nutí laně k porodu a nutí poušť svíjet se v křeči (Ž 29, 8n), tak taky nutí nás , abychom si s focením dali nějakou práci. Vono, o toho vaše "Ducha sv." , který kolem nás běhá jako nějaký pikolík, zatímco my ležíme pohodlně na lehátku někde na Hawaii, a nastavvuje nám nějak všecko sám a dělá za nás vůbec všecko, o toho, po pravdě řečeno, taky není co stát. Hlavně kolem nás nikdo takový neběhá. Bratr farář v Lounech vás ledacos může naučit, takže už pak budete samostatný a nebudete za ním muset furt běhat. No, a když fotíte na všechny tři druhy foťáků, tak nám prozraďte, podle čeho je střídáte. Zdar!

K poslední větě: ty tři foťáky střídám podle toho, kolik mám času si hrát s focením. Ale i když fotím primitivním automatem, pak to stjeně vyžaduje promyslet kompozici, kde nejlíp světlo "kreslí", jak bude objekt focení vypadat na fotce, jestli půjde udělat dobrej výřez atd. Umění se dá dělat i s těmi nejrozbředlejšími pomůckami. Tak i s vírou. Jenom jsem se chtěl ohradit vůči vašemu šablonovitýmu (až moralistickýmu) myšlení,kdy druhé paušálně hodnotíte umělci-rozbředlí (v podobenství o autoritě) - takhle rychlý závěry nemám rád. Ale hlavně Duch sv. kolem nás běhá jako pikolík, může se pěkně nadřít, než pochopíme, co všechno nám v životě naprosti nezaslouženě a z milosti zaostřuje - bez našeho přičinění - aniž bych se musel prokydat teologickou knihovnou (jakkoliv si ji rád pročítám). Krom toho, z těch vašich debat o autoritě se mi vytrácí slovo láska a milosrdenství ( k tomu Arendtovou číst nemusim, zvlášť proto, že je hrozně "ukecaná"). Myslím, že dnešní člověk ani tak nepotřebuje slyšet tuto polohu evangelia: práce, odříkání, bolest (jakkoliv to s evang. nerozlučně souvisí), ale spíš odpuštění, povzbuzení, útěcha, láska. No, cejtim se na týhle "lajně" trochu jako na sletu Karafiátových broučků a tak se raději vrátim do svýho rozbředlýho města a nebudu vám to broučkování kazit.

P.S.: nechi rýpat, ale když už se pohoršujete nad tím že nikdo neříká Pán Ježíš (či Ježíš, náš Pán), pak to taky dodržujte. Trochu to kazí jinak obdivuhodný obraz vaší vzdělanosti.

Každý obraz, každé podobenství má své meze. Tak i to s tím focením. Nejde , myslím, vůbec o to, že by focení s automatem bylo nějak morálně špatné. Předně si myslím, že Duch sv. si s námi dělá, co chce, a nenechává nás na pokoji, maximálně nás utěšuje, takže nám pak onen kýžený pokoj vrací. Schválně jsem užil obrazu pikolíka, protože pikolík dělá jenom to, co po něm chceme my. Duch sv. je aktivní a tu aktivitu přenáší pak na nás. I o veškerých našich stavech, i stavech klidu a bezpečí a útěchy rozhoduje On. Tak jsem se to aspoň učil. Láska (a milosrdenství) se, myslím, z té naší debaty nevytrácí (, jenom někdy úcta?!). Zatím se o ní prostě ještě nemluvilo. Předpokládám, že se s autoritou Boží nevylučuje. K vašemu P.S.: Takhle jsem to neřekl. Nejde o to, jestli se smí říkat jenom Ježíš (bez titulu "Pán"), nebo ne. Vždyť v evangeliích se také běžně vypráví o Ježíšovi (bez titulu-titul je tam spíše pointou). Jde hlavně o to, jak se to myslí. Ježíš je náš bratr, ale je taky náš Pán. Ovšem to druhé povědomí je zvláště v dnešní době už značně oslabeno a myslím k naší veliké škodě. Dokonce i ti, kteří říkají "Pán Ježíš" to tak často ani nemyslí.

Jo, pikolíka beru zpět, to je renonc. Myslím ale, že ten příměr je právě dost tefnej, protože mám za to, že hledíte zvrchu na ty, kteří nemají potřebu ve svém životě složitě nastavovat a zaostřovat - prostě se spolehnou na Boží moc. Vaše šablona je v tom, že vidíte někoho s móóc velkým a složitým foťákem (což třeba nějaký veliký teolog) a už jej považujete za velikýho umělce, co se pere s technikou. Znám umělce co fotí jen na prostej automat - stejně tak znám spoustu lidí, jejichž víra se opírá o jednoduchý prostředky a dělaj lepší fotky, než ty "hračičkové". Krom toho,pánové, kdo z vás fotí na manuální zrcadlovku? Víte o čem mluvíte? V čem je ta debata broučkovská, pak v tom, že právě se bavíme o autoritě (máme dojem, že v ní láska je nějak obsažená), ale nemluvíme o ní explicitně a to je základní chyba, protože láska v tom vzahu autority je základní - od ní se odvíjí bázeň, práce, odříkání, ale i bolest. "Zatím jsme se nebavili o lásce" - ono, aby se to nestalo věčným zatím. Budu reagovat zároveň i na br. Pavelku, protože se stejně zdá, že jste duchovní sourozenci (kamarádi z dětství?). To s tou červenou knihovničkou snad nemyslí vážně!!! (teologie bez lásky, tak to už bych raději byl mezi letničníma). Boží láska má právě tu vlastnost, že dovede být jednostranná - i když na něj jako lidi dlabeme, tak je ochoten se pro nás vydat. Lidská odpověď je vždy na druhém místě. Jedna hlava (Adam) je korektní, ta druhá (Tomáš) už ne, protože, jsem nikde neřekl, že láska je jen nějaký to teplo u srdce, ani jen síla či energie. Nudné mi připadá spíš to pitvání. Jo, asi máte pravdu. Raději se kochám krásnou květinou tak jak je, než že bych ji zrovna musel pitvat. A nejraději si ji vyfotim digitálem:-)

Opusťme prosím už ty foťáky, byla to ilustrace, ne alegorie, teď už to úplně zavádí. Problém je, že vlastně říkáte: O ničem se nebavme, je to jen nudné pitvání, vše už je vyřešeno. Mě nejde o pitvání, ale o onu "úzkou cestu" člověka, že člověk nesmí ustrnout na tom, že už všechno ví - a nebo že ví všechno, co potřebuje, což je vlastně totéž. Nejde o teology s velkými aparáty, ale spíše třeba o takového Jákoba - který vede s Bohem zápas, to je jeden ze způsobů, jak sespektovat něčí sílu. A nebo o ženu hříšnici, která mije Ježíšovi nohy svými slzami a utírá je svými vlasy. O teologii tedy úplně nejde, ale když už jste to načal: Teologie bez lásky jde úplně v pohodě, stejně jako třeba geologie bez lásky. Teologie je reflexe zjevení a lidské zkušenosti, není to život, ale teorie. Láska patří do života a je také věcí jisté cudnosti o ní pořád nemluvit, jako by to byla houska na krámě. Problém je právě v tom, že jsme pohrdli teologickými termíny, které jsou k teoretizování jako stvořené. Teorie je příprava na praxi, východisko praxe. Tím, že ji přeskakujeme, doděláváme pak úkoly "za pochodu" a teoretizujeme o věcech, o kterých to nejde, které se musí žít - jako je láska, potažmo druzí lidé. Nebo jinak, místo abchom škatulkovali ideje, škatulkujeme rovnou celé lidi.

Tak jo, stejně to nikam nevede, asi tak jako věta: "teologie bez lásky jde úplně v pohodě". Pac a pusu na čelíčko.

Taky pusinku, mazlíku. A teď něco pro dospělé, zabrousíme do vod biblické erotiky.

Ale vážně. Když už jsme se dotkli (ba já se o ní přímo otřel) lásky: Hodně inspirativní, až mysticky, je pro mě v tomhle ohledu kniha Rút. Pořád se tam točí to slovo ZASTÁNCE (možno říct i mstitel), goel. Pomalu začínám chápat, proč Židé považují Ketuvím za mystické, dospělé čtivo, plné tajemství. Je to šifra, šifra, která blíže vysvětluje ono "Bůh je láska", která vysvětluje, co je láska (i když to vlastně nejde, proto je to také příběh, který neodhaluje, ale vlastně zakrývá.) Ale posuďte sami:

Boáz se najedl, napil a byl dobré mysli. Pak si šel lehnout na kraj hromady obilí. Ona se přikradla, odkryla mu plásť v nohách a lehla si. O půlnoci se ten muž vyděsil, trhl sebou a vidí - v nohách mu leží žena.Otázal se: "Kdo jsi?" Odpověděla: "Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnici křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce." Nato jí řekl: " Požehnaná buď od Hospodina, má dcero. Projevila jsi teď větší oddanost než dříve, že nechodíš za mládenci, ani nuznými ani bohatýmí. Rut 2,7-11

a nebo Rut 2,5-12.

Ano , správně, i pomsta, která patří Pánu, je láskou. Láskou je i povinnost mstitele se zastat. Ale vraťme se k autoritě: Vzbuzuje Bůh autoritu svou láskou, a nebo vzbuzuje láska autoritu teprve Bohem (teprve díky Bohu, skrze něj)? Já bych řekl, že platí to druhé , že Bůh zjednává lásce autoritu. Ale možná, že jsem na hodinách katechismu nedával pozor….

Pro odpověď zůstaňme v knize Růt, přesněji v první kapitole. Růt se vydává zpět do Izraele s Naomi, prostě protože ji miluje. Skrze to pak přichází i k Bohu Izraele. Jaksi ta posledni hlubina lásky, ta její děsivě krásná dimenze, v té se odráží boží autorita. Jinak řečeno, v nejhlubších vztazích narážíme až na Boží majestát. Tedy asi bych souhlasil s tím, že Boží autorita, boží majestát, zjednává lásce místo, lépe řečeno, je její podstatou.

Těžko ale asi budete, Tomáši, někomu vysvětlovat, že např. věta "Bůh je láska" a jí podobné, nepatří do teologie. Nebo máte něco proti tomu slovo láska? Já vím, souvisí v češtině spíš se slovem laskání, ale máte nějaké lepší? je ale pravda, že se toho slova až moc zneužívá a kde kdo s ním dneska šermuje a myslí si, že má vyhráno. zase kdybyste o lásce vůbe nechtěl mluvit, tak by to znamenalo, že ji až moc přeceňujete. "Bůh je láska" (1.J 4,8)- to je odpověď na otázku, co je láska, nikoliv na otázku, co je Bůh.

S tím přeceněním to nechápu, ale přece jen bych znova nadhodil otázku: Nepřijde ti poněkud necudné, jak se to slovo láska nadužívá? A tím banalizuje? Vždyť "silá jako smrt je láska"? Chtěl bych vidět někoho, kdo tak frekventovaně jako o lásce mluví o smrti (teda možná sem to já). Každopádně mám z té přeláskovanosti silný pocit oplzlosti. Nebo jinak. šlo mi o to, že jak se ta láska tahá jako zaručené eso, které zavře všem hubu, do všech teoretických debat, tak se s ní potom i teoreticky pracuje. Přijde mi obludné, jak si lidé dělají teorie druhých lidí, teorie vztahů. Z živých věcí dělají mechaniku, to je přece děsivé!

A poku jde o jiný termín pro lásku: Nemám to nahrazování infalčních slov rád, je to takové utíkání od problém (asi jako když se navrhuje místo Bůh říkat Pravda, nebo tak). Raději mluvme o lásce cudně. Ale pokud mám být ještě víc zlý než doteď (což jsem měl stejně v úmyslu), tak bych řekl s Kantem: Povinnost. To je samozřejmě jen jedna, velmi úzká stránka lásky, ale podrobný rozbor dělat nebudu, tím bych lásku zahubil. Je to svým způsobem nedotknutelné tajemství (možná tedy lásku opravdu přeceňuji) a tak budu jen naznačovat, mluvit o různých "odlescích" lásky. Ale jak jsem napsal o knize Růt, milovník, to je asi nejlépe "zastánce", "mstitel". Hospodin se třeba představuje jako mstitel sirotků a vdov. To mě vždycky oslovovalo.

Ještě lepší: "Láska je z Boha." (1.J 4,7)

Jen bych se chtěl ještě trochu doplnit: Když mluvím o teorii, o termínech, nemyslím tím výlučně odbornou teologii, ale spíš jakousi základní teologii, kterou má každý člověk. Výpovědi typu: Pravý Bůh a pravý člověk, nesmíšeně, nerozděleně. Prostě něco, co nemůže plně pochopit ani ten největší theolog a zároveň i ten nejprostší člověk to může míst stále na paměti a skrze toto malé okénko, úzkou skulinu, může nově nahlížet svět.

Jak nově?

Nečekaně :-).

Ano, jde o to, spolehnout se prostě na moc Boží. Ale kolik lidí se na tu Boží moc skutečně spoléhá? Je tu aspoň jeden? Proto je tu teologie, aby pomáhala lidem řešit ty jejich problémy, aby se tak mohli skutečně spoléhat jenom na moc Boží. je to vlastně docela prosté. Co se týče lásky a autority - už jsem to nakousl v příspěvku Kniha Rut a autorita.

"Jenom jsem se chtěl ohradit vůči vašemu šablonovitýmu (až moralistickýmu) myšlení,kdy druhé paušálně hodnotíte umělci-rozbředlí" - a to jako kde? Tak mluvím od dnešním (západním) člověku obecně, tedy i o sobě jako dítěti své doby. Naopka umělce jsem dával za příklad; jako někoho, koho souboj s materiálme, s broblémem, činí "ostrým", strukturovaným a tudíž zajímavým (jako třeba kůra starého stromu). O morálce se vůbec nemluvilo, problém na ni nelze zužovat. Jde o celkovou situaci člověka. A proč bysme měli mluvit o lásce, tématem je přece autorita? Tohle není červená knihovna, ale theologie ;-). Ale dobře, pokud jde o lásku, obávám se, že si až příliš jednostranně nárokujeme, aby NÁS někdo miloval. Přitom Ježíš Kristus mluví spíše o tom, že my máme milovat - na PRVNÍM místě Boha, hned potom své bližní. Jistě, Bůh první miloval nás, ale jednostranná láska není žádná láska. Ježí něříká: "Miluji tě", ale spíš "Miluj také." Pěkně to říká v Janově evangeliu: "Jako já a ty jsme jedno, ať jsou i oni jedno." Není to úplně tak, že by se z nebe valil jednosměrný proud lásky jako záplava medu. Jsme spíše k lásce přizváni - to je právě dílo Ducha, kterým se tolik oháníte, totiž že se v něm účastníme společenství Otce a Syna. Láska není jen nějaké "teplo u srdce", není to něco jako síla, energie. Je to složitá struktura, podobně třeba jako květina. To je i smysl a půvab Mojžíšova Zákona - alespoň náznakem postihnout složité předivo vztahů lidí a Boha a lidí navzájem. Osobně jsou mi takové komplikované struktury bližší než jednoduchá řešení typu: Bůh nás má rád, dal nám ducha, taže všechno, co se děje, je vlastně správně a nakonec to dobře dopadne. Hlavně ať do toho nikdo nerejpe a neruší nás z klidu. To je trochu nudné.

Záleží na tom, jestli ten svůj foťák máte propojený se svým PC, abyste si výsledky svého úsilí mohl uložit. To víte, nebeský modlitební bluetooth pracuje jen při správném nastavení církevně síťového připojení, takže jestli nepotřebujete nic ladit, tak se vám ani nedivím, že kvalitu považujete za zbytečný element. Foťák jakožto zařízení, které pracuje samo - tedy nelze propojit na NET, je v dnešní digitálně-elektronické době v podstatě mrtvé. Problém se dá řešit jako se to dělalo dříve - mechanicky. V tom případě autoritu za vás přebýrá FOTO-KINO. Ovšem pokud byste se přeci jen chtěl sám spojit s kosmickým CML, tak se neobejdete bez kvalifikované certifikační autority. Je zdarma a její vydavatel je více než důvěryhodný.

Nechápu, proč by autorita měla nutně souviset s mým utrpením. To spíš bych viděl utrpení na druhý - Boží straně, který přichází proto, abych byl Bohu blíž. Svou víru nechápu tak, že strkám hlavu do chomoutu (abych měl nějaký poslání do života). To spíš mě Bůh toho chomoutu (utrpení) zbavuje. Nebo to chápu špatně?

No a když budeš bez toho chomoutu (i když to právě autorita není), tak co? Ničím neomezen se můžeš růst a růst, až zaplníš celý svět. Ale k tomu chomoutu: Není to vhodné přirovnání, protože chomout je donucovací prostředek. Jak píše Ahrentová, kterou citoval Adam, autoritě se člověk může podrobit jen dobrovolně. Protože co je to za autoritu, která si musí respekt vynucovat? Autorita nepotřebuje vnější prostředky, vede k následování vlastní vahou. Krom toho, stavíš to tak, že SVOU víru nějak chápeš, Bůh TEBE něčeho zbavuje. Boží autorita právě pomáhá vyjít ze soustředění na sebe. Cílem nejsem já, ale Bůh. A když ze sebe k tomu cíli vyjdu, vidím najednou, že stejným směrem jde i spousta jiných lidí. Za normálních okolností bych já, "osvobozený" o nich vůbec nepotřeboval vědět, do své ulity bych je nepustil a kdybych náhodou chtěl do té jejich, musel bych ji rozbít a jednotlivé kousky by mi stejně nedávali žádný smysl. O tom je zase pěkná scéna ve "Volném pádu" Williama Goldinga, kdy se hrdina zoufale ptá své dívky: "Jaké je to být tebou?" Pořád naléhá, ale ona mu jen zdánlivě prostoduše odpovídá: "Co je to za hloupou otázku?".

Obávám se, že tento příspěvek je dost zmatený - zvlášť mi podsouvá něco, co jsem neřekl. Taky není pravda, že chomout je donucovací prostředek - můžu tam strčit hlavu sám a dobrovolně (třeba jako dvouspřeží s Arendtovou) a koně to většinou tak dělají. Ale i když mě Pán Bůh zbavuje chomoutu (který si nasazuju ve svý hříšnosti sám) - dokud žiju, zůstávám tu stále JÁ a MOJE víra, protože nejsem mystik (tak chápu hlášku "Cílem nejsem já, ale Bůh"). Ano, autorita i mě pomáhá vyjít ze soustředění na sebe, ale je to jen proto, abych se skrze "Boží reflexi" opět vrátil sám do sebe - ale už proměněný, omilostněný hříšník, který ve své svobodě směřuje k Božímu království (i třeba vedle těch s "kalvinistickým" chomoutem).

V Českém Bratru (3/2006, str. 12), zdá se, přibližuje Petr Pokorný autoritu Boží obrazem ohně, když říká: "Slovo bůh je nesmírně nebezpečné. Je jako oheň: "Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi", říká Ježíš podle L 12,49 a podle Tomášova evangelia (logií 10 a 16), a jinde: "Kdo je mi blízko, je blízko ohni" (tamtéž logion 82). Tedy oheň. Znamená to, že se mu máme vyhnout? Ne, oheň je přeci veliký dar. Znamená to jen, že oheň nesmíme zneužít…"