Pracovní materiál (vyhotovili za laiky Šárka Grauová a Jan Šulc):

Farní sbor jako základní buňka ČCE dnes označuje zpravidla dvě skutečnosti. Zaprvé je to společenství lidí, kteří se ve svém životě setkali s Kristem a odpověděli na jeho oslovení. Zadruhé je to společenství lidí, kteří se do církve takříkajíc narodili, mají k ní citový vztah od dětství, vyrostli v ní a příležitostně se účastní jejího života. Tato dvě společenství (která by zhruba odpovídala modelu tzv. vyznavačskému a tzv. lidovému) se překrývají jen zčásti a jistý nesoulad mezi nimi je možno považovat za jeden z průvodních znaků tzv. krize ČCE.

Náčrt života farního sboru je obsažen v Řádu sborového života, který je součástí Církevního zřízení (http://www.evangnet.cz/cce/czr/rsz.htm) z roku 2005. Bylo by zajímavé vědět, pro jak velký počet sborů je tento řád uskutečňovanou praxí a pro kolik utopií (mládež se neschází nebo téměř neschází, biblické hodiny se nekonají nebo téměř nekonají, sbor mimo shromáždění nežije nebo téměř nežije). S tím souvisí otázka, nakolik tento řád představuje model sborového života, který je nosný i dnes – v době atomizované společnosti, jejíž členové jsou plně vytíženi svou prací a rekreací, v době obecné dostupnosti teologické literatury, v době příklonu k zážitkové kultuře atd. A otázka, zda se život sboru má této době přizpůsobovat a kopírovat ji, nebo k ní naopak vytvářet vědomou alternativu.

Klíčovou roli v životě sboru ČCE má staršovstvo. Je třeba si klást otázku, zda presbyterní systém skutečně funguje tak, jak by měl. Není výjimkou, když lidé ve sboru vůbec nechtějí ve staršovstvu pracovat a jedinou kvalifikací zvolených starších je to, že se k této „oběti“ nechají svými přáteli ze sboru přemluvit. Může se pak stát, že ve staršovstvu pracují lidé, kteří nemají zrovna nejlepší předpoklady k tomu, aby křesťanský sbor vedli. Stane se pak třeba to, že se lidé ve staršovstvu, bez dostatečného teologického vzdělání, ale na svůj sbor po dlouhá léta v jeho neměnné podobě „zvyklí“, dostanou do sporu s farářem, který by chtěl třeba jen něco málo ve sboru změnit. Možné napětí mezi presbytery a farářem (či naopak) bude ovšem samostatným diskusním tématem platformy Krize/Vize.

Jedním z projevů tzv. krize ČCE je malá účast členů sborů na biblických hodinách. Ptáme-li se po příčinách, vyvstává hned několik otázek: Je stále ještě nosný výhradně racionální výkladový model biblické hodiny, který má podobu vysokoškolského semináře? Existují alternativy, které by vedly k lepší znalosti biblické zvěsti například jejím zapojením do existenciálního kontextu našeho života? Nebo nějaké jiné, které by do biblických hodin přivedly více lidí?

Řád sborového života uvádí jako jednu z možností společného života bohoslužby konané v menším kruhu, například rodiny, menší skupiny členů sboru u různých příležitostí (vážná nemoc člena sboru /obdoba pomazání nemocných/, výročí sňatku, ve zdravotních, sociálních a jiných zařízeních) tak, aby došlo k většímu propojení osobního života s bohoslužbou. Takové bohoslužby by byly by vhodným doplňkem „velkých“ sborových bohoslužebných shromáždění. Je tato možnost ve sborech využívána? Nevážeme se příliš jen na prostor modlitebny? S tím souvisí také otázka, jaké jsou dnes vlastně možnosti sborového sdílení. Nakolik možnosti připustit vlastní nezdary, nemohoucnost a prohry kolidují se středostavovským bontonem členů sboru (půjdu do kostela, až mi bude dobře; přijďte mě navštívit, až budu mít sílu uklidit). Lze to nějak překonat?

Jednou ze stěžejních otázek je, jaká je dnes vlastně „spiritualita“ evangelického sboru. Proč bývají modlitby tak často nikoli doplňovány, ale nahrazovány písněmi? Jakými prostředky je možno kultivovat duchovní život sboru? Týká se to třeba společných výletů či prázdninových pobytů, v nichž často vůbec nejsou přítomny modlitba či čtení z Bible. Je třeba si klást otázku, proč není rozhovor o duchovních tématech v evangelickém prostředí něčím podobně přirozeným jako v prostředí katolickém nebo evangelikálním. Je pociťován jako žádoucí? Rizikem soukromé, skryté, nesdílené zbožnosti je, že zmizí, aniž si toho někdo všimne. Není náhodou, že když si chce dnes evangelík přečíst knihu o křesťanské spiritualitě, která by mu mohla pomoci vtáhnout Boží slovo do vlastního každodenního života, musí sáhnout po bohaté nabídce literatury katolické či evangelikální, zatímco evangelická nakladatelství mu nabídnou jen knihy z oborů biblistiky, teologie, církevních dějin, v nejlepším případě soubory kázání.

Snad nejbolestivějším projevem tzv. krize ČCE je ubývání členů sborů (církve), nepočetná mládež, „stárnutí“ sborů. Společenský a kulturní život různých generací je dnes velice odlišný. Co vyhovuje těm, kteří jsou na to po celý život zvyklí, nemusí mladé lidi vůbec zaujmout. Jak vůbec dnes uchovat vícegenerační ráz sboru? Jak přirozeně zapojit do života sboru mládež? Pro budoucnost jednotlivých sborů i celé církve je to otázka nejdůležitější.

Sbor není jednotkou církve, ale formou církevního sdružování. Formou, která je určována svým motivem a podmiňována vlivy, které působily na její formování, a vlivy, které působí na její udržování. Udržuje se zároveň sama od sebe, žijíc z předchozích vlivů. K tomu (s jistým smyslem pro chaotičnost) připojuji několik otázek a odpovědí. Otázky jsou formulovány jako otázky, aby byly čteny nezávisle na odpovědích.

1. Je sbor jedinou možnou formou fixace evangelického sdružování?

»Sbor« jako evangelický termín pro základní církevní jednotku, zkrácenina slovního spojení »farní sbor« ve smyslu instituce s právní subjektivitou, není církví ve vlastním smyslu, nýbrž podpůrnou organizací církve. Věříme svatou církev obecnou, ale ne svatý souhrn sborů a farností. Kromě toho církevní struktura, a to mám na mysli například stávající parochiální systém, není ztělesněním věčného principu, nýbrž formou historicky vzniklou, a to poměrně nedávno na základě předchozího vývoje. Aby se něco v tom změnilo, bylo by žádoucí obecné nadšení pro dobrou myšlenku. Tuto utopickou tezi formuluji proto, abych naznačil určitou nemožnost. Sbory jsou nanejvýš samostatné jednotky, podobně jako tomu je v tzv. svobodných církvích. To pak mimo jiné vede k pocitu, že slabé sbory zůstávají vydány samy sobě na pospas. Sbory se stávají břemenem minulosti. Když byly vytvářeny, těžko si kdo představil nynější situaci, i když k ní vývoj směřuje přinejmenším od roku 1789, což je dosti dlouhá doba na rozkoukání (povšimněme si toho malého rozestupu vůči Tolerančnímu patentu). Sbor jako břemeno je obzvlášť patrný tam, kde 5,5 sester a bratří se sejde v obrovském chrámu. Nemohli by se scházet po domácnostech? Ale co odpovědnost za chrám? Jenže je k boží přítomnosti chrám opravdu tak nezbytný? Členství ve sboru se podobá členství ve spolku (členské příspěvky, právo volit funkcionáře a být volen, konání valných hromad). V porovnání s tím společenské formy religiozity nynější epochy mají spíše charakter firmy a klientů. Klienti platí nemalé částky, protože jim to stojí zato a protože firma musí z něčeho žít a od státu nic nedostane jako církve. Církvi bych nevyčítal početní úbytky, nýbrž to, že scházejí mechanismy k reformě, která by respektovala jak evangeličnost evangelictví, tak společenský a kulturní rámec. Sbory jako celky počítají s generační návazností a sociální pospolitostí. Obojí je často vepsí. Rodinné vztahy se obecně v evropské společnosti dalece rozvolňují a tradiční společnost upadá v zapomnění, stává se něčím cizím. Proto bych církvi nevyčítal právě úbytek členů, ale spíš jiné věci, z nichž jen některé v této úvaze pouze naznačím. Vliv společenských změn na členství v tradičních církevních obcích je v Evropě až na výjimky obecně markantní a nemá smysl se chovat, jako by se týkal jen nás. Otázkou je spíš, jak reagovat na změny bez ztráty cti. Mám zato, že labilní půda vedla už dávno k posilování struktur rodin a jejich přátel jako alternativní, ale přeci jen dosti exkluzivistické formy evangelického sdružování. Nemám k tomu žádný vztah, nemám proč tím být nadšen, ale snažím se to alespoň chápat. Nakonec bych doplnil, že jsou procesy, které vedou nad parochiální systém: faráři se speciálním zaměřením (mládež, profesionální vojáci, vězni, pacienti v nemocnicích).

2. Jak překonat dichotomii farář - sbor?

Příliš jsme si na ni zvykli, občas si někdo uvědomí, že tato dichotomie překáží, ale jako by se s tím nic dělat nedalo. Jako by sociální stránka sboru byla postavena na principu: jedna ruka a deset nebo třeba sto nohou.

3. Dokážeme si představit sbor, který svou reálnou praxi a její podmínky maximálně redukuje na rovině co nejprostší - a přitom zůstane neméně pevný a vnitřně bohatší? To je představa pro odvážné, prakticky ne vždy proveditelná. Jen poněkud hypotetická, a nevím, jak něco takového prosazovat. Speciálně tu mám na mysli rezervovanost vůči zajišťování vnějších podmínek.

4. Proč sbor působící v určitém místě je okolím spíše přehlížen?

Není to tím, že evangelictví nemá mnoho co nabídnout, že neumí vyjádřit, oč jde, že se jeho existence rozchází s jeho kontextem?

5. Proč může být přehlížen někdo, kdo je členem, popř. tzv. aktivním členem sboru, popř. příchozím zájemcem o křesťanství?

K této otázce mne navedlo několik konvertitů ke katolictví, kteří se svého času o Evangelickou církev zajímali.

6. Jakou nabídku sbor poskytuje a jaká v něm chybí?

Tuto otázku považuji za téma, které si zasluhuje zcela zvláštní úvahu, protože se tu nabízí její další a další diferenciace.

7. Nemá mít studium Písma své velmi výrazné a neoddiskutovatelné místo v evangelickém sdružování?

Je-li Písmo principem reformace, obrat k Písmu východiskem evangelictví, je znevažování studia Písma podceňováním jeho hodnoty. Písmo se stalo dávno samozřejmostí, není však cenností, natožpak vstupní branou do tajemství. Neboli Písmem svatým. Proto odborně vedené lidové studium Písma považuji za podmínku, bez níž to nejde. Už jsem víckrát zaznamenal vztah k Písmu a k jeho studiu jako k nutnému zlu. A to bych nikomu nevnucoval historicko-kritický přístup, který je dost náročný i vydatný a má svůj smysl, ať už si o něm kdo chce co chce myslí.

Zásadní pro život ve sboru a práci v něm mi připadá fakt (či spíše teologický axiom), že takový sbor je místním ztělesněním Božího lidu, církve Kristovy. Nezávisle na tom, jak se co kde daří, jak se kdo s kým „ka nebo neka“ (termín dcery z mateřské školy pro ne/kamarádit) jsou zde sbory proto, že si Hospodin na zemi přeje mít svůj lid, my u toho milostivě smíme být – a kdybychom u toho přestali být, bude to jen a pouze k naší škodě. Kamení, které by si v tom případě Pán Bůh naprobouzel (Mt 3,9), je všude dost.

Osobně dost dám na elementární mystiku toho, že patřit do sboru, jít v neděli do kostela, znamená zapojovat se jako díl skládačky puzzle do Kristova těla. Odtud mi vychází, že pro víru je místní sbor velmi důležitý (takže i když nahlížím potíže, které Jiří Hoblík uvádí k první otázce, odpovídám na ni za sebe „ano“). Řekl bych, že sbor je základní jednotkou církve, takovou, kde mohu dojít všech církevních dobrodiní, jakými je kázání, svátosti, společenství… Tato základní „postačitelnost“ místního sboru má ale jednu důležitou podmínku. Tou je přiznání této postačitelnost také všem ostatním sborům na světě. Vazba k ostatním křesťanům v dané obci, spolu s nimiž tvoříme církev (Zj 2,1nn církev v Efezu, Smyrně, Brandýse či v Libni) je myslím důležitější než přináležitost k ČCE. V rámci ČCE samozřejmě sdílíme s dvěma a půl stovkami jiných sborů zpěvník, talár, ale mnohem důležitěji teologii a kolektivní zkušenost menšinových protestantů. Opravdu důležité mi na jedné straně připadá církev na úrovní místního sboru, na druhé pak ve všeobecné podobě jako Boží lid. V tomto pohledu je pak ČCE záležitostí předposlední.

Jenomže celá diskuse o krizi či vizi ČCE je záležitostí předposlední. Za předpokladu toho, že nejdůležitější věci v životě jsme si nedali, nýbrž že nás předcházejí, zůstávají v našich životech oblasti, které v naší gesci přece jen jsou. Otázka, jakým způsobem se jako křesťané ve sboru scházíme, jaké jsou formy našeho setkávání, zvěstování, slavení i spravování, jak konáme pastoraci a diakonii, to je věc dospělé rozpravy, inventury výrazových prostředků.

Šárka a Honza se ve svém textu zastavují u důležitých položek sborového týdne, u otázky spirituality evangelického sboru. Zmiňují exkluzivitu středostavovského kódu. Rozpaky nad přednáškovou formou těch nemnoha biblických hodin, které jsem navštívil či dokonce vykonal, mám také. Souhlasím ale s Jirkou Hoblíkem, že studijní či výukový prvek ze sborového života by neměl zmizet. Vždyť víra je také (jistě ne jen) nauka, učení, rozvrh světa, který si máme osvojovat. Problém je ale s didaktikou takového vyučování: jak dát znát, že tu jde o nauku o tom, jak mám já sám co nejlépe vést svůj vlastní život?

A k týdennímu sborovému životu ještě: přes občasné úšklebky mi dosud nikdo nevyvrátil, že mnoho slibného čeká v modlitebních skupinkách, při nichž se během týdne mohou scházet členové sboru. Mohou tvořit předpolí sborových shromáždění a nemusejí nutně znamenat pátou kolonu letničních. Mohou se stát místem spolunesení břemen. Jde samozřejmě o riskantnější, intenzívnější formu společenství. Těžko ji vnucovat, ale tam, kde se děje, kde se hraje s otevřenými kartami a s faráři, kteří na taková společenství vlídně dohlížejí, něco z krize ustupuje.

1/ Veliký dík za výborné zpracování a mně blízké postižení a popsání "uzlů", krizových bodů.

2/ Je potřeba tyto náměty dotáhnout dvěma směry: a) Jaké jsou kořeny těchto problémů, z čeho vyrůstají a působením jakých vlivů narůstají? b) Jaké jsou možné, vhodné, přiměřené cesty a nástroje k jejich překonávání?

3/ Chybí mi "expresis verbis" připomenutý základní kámen: Ježíš Kristus - Kristovou církví chceme (chceme?) být = On dal zadání: "Jděte-kažte-křtěte-učte" (Mt 28:18-20) i zaslíbení své mocné přítomnosti při tom. = Fungující, pěkný sbor, milé společenství atd. musí zůstat TOLIKO NÁSTROJEM vhodným a užívaným k dosažení tohoto cíle = aby všichni poznali pravdu a došli spásy. (1Tm 2:1-6) K tomuto výsostnému cíli, myslím, NENÍ ALTERNATIV!! Ani dnes. Zato ke všem těm podružným, pěknému společenství,kde mohu zakusit tolik potřebné přijetí a ocenění, naplnění času, kulturního vyžití, terapeutické komunity, mystického souručenství = v těchto oblastech je dnes konkurence ve srovnání s minulými lety veliká a mnohdy pro nás již až i nedostižná. (Třeba materiálním zázemím a podporou apod.)

4/ Doporučuji vytvořit seznam "jednoslovných" názvů jednotlivých návrhů Š.G.&J.Š., doplnit je dalšími od ostatních účastníků a uložení k následnému postupnému zpracování (až i zapracování) každého z nich zvlášť. S úpornou, neúnavnou snahou dotáhnout každý z těchto bodů až do "hmatatelného" výstupu - např. formou návrhu na konvent/synod apod.

Velmi přesně nahozené téma. Pro pozdní hodinu budu stručný:

Aniž bych chtěl podceňovat nebo zlehčovat potřebu misie dělané každým křesťanem, není příliš v silách členů sboru ve věku seniorů, kteří už tvoří většinu, nadchnout pro evangelium mládež, i když výjimky potvrzují pravidlo. To se většinou může podařit především samotným mladým lidem, protože jsou si generačně blízko a mají na to čas, ale kterých není tolik, aby to církvi vytáhlo trn z paty. Střední generace bývá většinou zaměstnána prací a starostí o rodinu, že těžko se může takové činnosti naplno věnovat. Pak zbývají misijní pracovníci s mládeží na plný úvazek.

Myslím, že potřebujeme více misionářů a méně farářů. Proto navrhuji radikální reformu církevního zřízení - faráři nechť jsou seniorátní, nikoli sboroví, a na jejich placení se sbory podílejí solidárně tak, aby na každého člena bylo nakládáno stejné břemeno - určit částku na člena a sbor by odváděl tuto částku krát počet členů, kteří se osobně přihlásili ke křesťanské víře křtem, přijetím do sboru či konfirmací. Snížit počet těchto farářů, více do kázání Božího slova zapojit laiky, kursy pro ně zkrátit, zintenzivnit, využívat více elektronickou komunikaci a dálkové studium. Do KAŽDÉHO sboru poslat misionáře.

Rád bych otevřel ještě jednu konkrétní složku církve, na kterou jsme už několikrát na setkání narazili. Chtěl bych naťuknout problematiku konfirmačního cvičení. Osobně si myslím, že klasické konfirmační cvičení, kdy si pan farář sezval děti, kterým bylo kolem 13, 14 let, na jeden rok setkávání konfirmačního cvičení už zastaral. Myslím si, že vyučovat děti na konfirmačním cvičení církevní dějiny, pořadí Biblických knih, reformaci a podobné témata. Osobně nic nemám proti těmto tématům, ale vyučovat jen tyto témata děti je špatné. Chtěl bych popsat svoji zkušenost. Sám jsem prošel klasickým konfirmačním cvičením, ač sám jsem konvertita. Neprošel jsem nedělní školou ani náboženstvím pro děti. Na nátlak mojí babičky jsem se podvolil ve svých 13 letech a začal jsem navštěvovat předkonfirmační cvičení. Na sboru tehdy bylo konfirmační a předkonfirmačním cvičení. Na předkonfirmačním jsme probírali již zmíněné církevní dějiny od počátku církev až do reformace, pořadí biblických knih, reformaci, některé významné protestanské osobnosti. Později, na konfirmačním cvičení jsme probírali katechismus (otázka, odpověď) zpívali z evangelického zpěvníku a těšili se až tato setkání skončí. Za sebe mohu říct, že tento model předkonfirmačního cvičení mi nic nedal. Sám jsem u konfirmace před sborem vyznával něco čemu jsem nevěřil. A to není jenom moje zkušenost, to je zkušenost mnoha lidí, které znám. Vidím tyto problémy ve výchově dětí, na které je potřeba reagovat:

1.V dnešní době děti nemají představu o křesťanství. Doba klasických písmáků je již pryč a děti nejsou vychovávány v křesťanském prostředí, rodiče své děti nevedou ve víře. Díky tomu děti vůbec nemají představu o křesťanství. Neví kdo je to Kristus, neumí se modlit, neví nic o hříchu a spasení, o křesťanských základech. Ale tím nechci říct, že je to tak ve všech rodinách. (Mnohé rodiny své děti k víře zodpovědně vedou.)

2.Z toho plyne, že vyučovat děti jenom již zmiňované oblasti je nesmysl, protože tam kde nejsou základy, není na čem stavět.

3.V klasickém kon. cvičení se mezi dětmi neutvoří vztahy. Děti se navzájem neznají, neznají ani pana faráře a neotevřou se se svými problémy. Mnohdy roste averze dětí mezi sebou a roste i averze na pana faráře.

4.Církev nereaguje na aktuální problémy dětí a mladých. Dnes se děti dostávají do styku s mnoha podměty díky televizi, internetu, kamarádům…. Mají mnoho otázek v tom co je dobré, co je špatné. Jak to se vším je. Nikdo na to nereaguje. Pan farář raději mluví o misijních cestách apoštola Pavla, místo toho, aby se zajímal o problémy dětí.

5.Nuda, nuda, nuda. Udivuje mě, nakolik jsou tato setkání nudné. Děti sedí, „poslouchají“ pana faráře 60 minut, někdy i více. Toto setkání se vůbec neliší od školy.

6.Vše dělá jeden člověk. A co on neumí, tak se na kon. cvičení neuskuteční. Když neumí zpívat, tak se nezpívá. Když neumí vytvořit pestrý program, tak se neděje nic zajímavého. Díky tomu jsou setkání jednotvárná.

7.Děti se po odkonfirmování už neukážou na bohoslužbách, natož na sborových akcích. Často se argumentuje tím, že se vrátí až jim bude 30 let. Ale pokud se vrátí, tak jen část. Nevidím důvod, proč bychom měli mladou generaci nechávat žít bez křesťanských hodnot, a nechávat ji napospas světu. ( Z naší skupiny 12 dětí jsme zůstali 4 lidé ve sboru, z další generace nikdo ve sboru nezůstal a z té další zůstali jen 4 lidé. Nechci tady mluvit o nějaké prosperitě, či úspěšnosti, ale myslím si že tyto počty něco vyjadřují.)

8.U konfirmace se vyznává něco, v čem samy děti nemají jasno a nebo v co nevěří. Mnohdy mají za konfirmaci slíbenou nějakou odměnu. Což je smutné. Ale neříkám, že je to tak u všech dětí. 9.Chladná tvář sboru. Po konfirmaci se nikdo o děti nezajímá, členové neprojevují zájem a když už jej projevují, tak v negativním smyslu.

Díky těmto popsaným problémům ( neříkám, že jsou všechny, neříkám že jsou všude) mnoho dětí nezajímá sbor, církev ani křesťanství a mají vůči tomuto averzi, nebo mají o tomto falešné představy. A nemůžeme se potom divit, že děti do sboru, na bohoslužby nechtějí chodit a mnoho sborů se nemůže divit, že nemá mládež. Na druhou stranu chci poukázat na sbory, kde se konfirmační cvičení transformovalo do podoby dorostových setkání a kde lze slyšet že se práce daří a mají funkční mládež a dorost.

Několik nápadů, co by se mohlo změnit na konfirmaci: 1.Děti nevede jen jeden člověk, ale několik lidí, v jejichž čele stojí farář nebo starší a nebo sborový pracovník.

2.Na setkání přibudou hry, zpívání dorostových písní, které odpovídají věku dorostu (zpěvník Svítá atd). Zavede se i modlitební chvíle, kdy se dá prostor pro společné modlitby dětí a vedoucích.

3.Děti budou budou jezdit na společné víkendové pobyty.

4.Vyučování se přizpůsobí úrovni dětí. Je mnoho materiálů pro dorostový věk a mnoho organizací nabízí své materiály (Timdvadva, Samuel)

5.S dětmi se začne pracovat už od 10-ti let. A po konfirmaci se s nimi bude pokračovat dál v setkávání, očekává se, že přejdou do mládeže, nebo že se vytvoří tato skupina, které se dál bude někdo věnovat.)

6.Děti se dozvídají o spasení, o hříchu, o Bohu …. základní křesťanské otázky. Mluví se aktuálních problémech dětí.

Prosím, aby jste si tento příspěvek nebrali osobně, že kritizuji něčí práci s dorostem a že sám jsem pobral veškerou moudrost světa a že já sám nejlépe vím, jak pracovat s mladými. To tady nikde netvrdím. Tento můj článek píšu protože mi vadí, jakým způsobem se pracuje s dětmi v naší církvi. Chci upozornit na problematiku konfirmačního cvičení a skutečnost, že se o tomto problému moc nemluví.

Dobrý den, zdravím Tě, Šárko,

dovoluji si tímto pozdravit platformu a zvláště ty, se kterými se osobně známe. Asi nebudu častým a aktivním přispěvatelem, nicméně k tématu "Sbor" snad může být pro vás zajímavá informace o jednom katolickém pokusu o formulaci vize, která by mohla být pro naši církev nosná do budoucnosti. V jedné malé katolické obci se pak skrze "zkoušky, znamení, zázraky i boj" učíme hledat prakticky život takové vize. Pro zájemce uvádím tedy odkaz na text pojednávající o "komuniální církvi" s prosbou o toleranci k občasnému jistě nezaměnitelně katolickému dechu textu:

Věřte, že i když tak nejspíše z venku jako katolíci nevypadáme, na cestě hledání jsme také a je-li řeč o krizi, pak ta "naše" není menší.

S pozdravem i modlitbami

Martin Šály

Ještě bych pro potřeby diskuse ráda upozornila na příspěvek Davida Sedláčka proslovený na ekumenickém semináři o vizi církve roku 2008. Myslím, že je tam řada témat, o nichž se v úterý v Libni mluvilo. http://www.getsemany.cz/node/1890

Komu se káže Boží slovo

Další poznámky z diskusního fóra Krize/Vize ČCE (psáno pro časopis Český bratr a Evangnet)

Stará reformační definice říká, že Kristova církev je tam, kde se čistě káže Boží slovo a řádně vysluhují svátosti. Jenže posluchačů Slova a hostů u Kristovy večeře z řad naší církve ubývá: průměrná účast na bohoslužbách ve všech našich sborech dohromady poklesla ze 17 800 účastníků v roce 1990 na 12 800 v roce 2008. Tento stav zatím trvá. Námětem další z řady libeňských pracovních schůzek diskusního fóra proto logicky byla krize a vize farního sboru ČCE. K obojímu zatím máme víc otázek než odpovědí. A možná v tuto chvíli taková otevřenost bolestem bez jednoznačných receptů na léčbu není z principu špatná. Od rychlých závěrů se mnoho očekávat nedá.

Podobně jako církev, je sbor zároveň sociologicky popsatelný útvar i těžko postižitelná duchovní skutečnost. Je to společenství lidí, které k sobě – jednoho po druhém, každého jménem – volá Kristus a kteří s vděčností stále znovu zjišťují, že v tomto povolání nejsou sami, že jim byli na jejich cestě darováni sourozenci, které si nevybrali. Druhotně je sbor ovšem také společenství lidí, kteří spolu mnohdy vyrostli a byli konfirmováni, které k sobě vážou prostá lidská pouta a v jejichž životě má „chození s Bohem“ velmi rozmanité místo a význam – a někdy je to hlavně význam určité rodové tradice. Říká se, že Bůh má jen děti, nikoli vnuky – každý si k němu vztah hledá za sebe, z hloubi svého vlastního života. Je otázkou, nakolik jsou naše sbory tvořeny i takovými vnuky – lidmi, kteří se stali jejich součástí jako děti Božích dětí.

Společenství, spolek nebo centrum služeb?

Sbor je živé Kristovo společenství. Neustále mu ale hrozí, že se stane spolkem. Je to společenství chleba a vína, jemuž hrozí, že se stane spolkem kafe a bábovky, letního opékání buřtů, zimní vánoční besídky, klasických to projevů evangelického pospolitého života. Jenže Kristův lid „spojuje víra, ne zkušenost“ (Bonhoeffer). To pravé obecenství máme jenom skrze Krista a k jeho chvále. Nezapomínáme na to? Jsou naše setkávání skutečně nezaměnitelně kristovská? Jsme společenstvími poutníků, kteří se podpírají a sdílejí své zkušenostina cestě k Božímu království, nebo partou výletníků na cestě k vytčené turistické značce? Nejspíše trochu tím i oním – nezapomínejme však, že naše jedinečnost byla a je pouze v tom prvním.

Naše sbory jsou dítky doby toleranční, kdy se v nich se vzpomínkou na horší časy žilo takříkajíc sousedsky a „sdílelo se“ i to, co by si málokdo ke sdílení vybral, a doby první republiky, která nám naopak odkázala středostavovský bonton. Jedním z našich úkolů je hledat pro sebe cestu mezi hájeným dekorem a nemístnou vtíravostí, hledat pravou vzájemnost, která ctí důstojnost, a přesto je blízkostí nejen pro čas nouze. V minulosti nás tmelil většinový katolicismus, tmelil nás totalitní socialismus. Takové stmelené společenství dodnes předpokládá náš Řád sborového života. V kolika sborech se ale lidé skutečně scházejí mimo nedělní shromáždění? V kolika sborech se lidé spolu a za sebe průběžně modlí? V kolika sborech spolu lidé prožívají nejen své každodenní trable, ale také své duchovní zápasy? Pro kolik sborů dnes představuje Řád sborového života realitu a pro kolik utopii? Leccos nasvědčuje tomu, že v době společnosti atomizované do uzavřených soukromých světů, v době honby za štěstím slibovaným reklamami a za prestiží, již přináší výkon a jeho finanční ocenění, v době „singlů“, tedy jedinců, kteří se nechtějí vázat ani na jednoho životního partnera, natož na ještě podstatně neuchopitelnější společenství, se model kompaktního sboru bortí zevnitř. Vzali jsme to na vědomí? Chceme tento společenský trend kopírovat a ponechat si sbory jen jako jakási centra, která nám oplátkou za salár budou poskytovat určité služby (křtiny, pohřeb, duchovní útěchu), anebo se chceme vzepřít a být alternativou, společenstvím nedokonalým, ale majícím společný podíl na oněch čtyřech polích působnosti církve a sboru, jimiž jsou svědectví (martyria), bohoslužba (leiturgia), společenství (koinonia) a služba druhým (diakonia)?

Uzlové body

Kořeny krize zatím neznáme, zato jisté symptomy ano. Pravda, sbor nelze posuzovat jen podle jeho plodů: nese-li ovoce, je to jistě plodem Ducha, vnější aktivita ale sama o sobě Ducha nenahradí, může být dokonce zástěrkou prázdnoty provázené organizační zdatností faráře a staršovstva. Tedy: je cenné, když nám to funguje, ale cenné je i to, když to nefunguje – v obou případech je sbor laboratoří církve. A možná se nové rodí právě tam, kde to staré nejočividněji troskotá.

Jedním z takových nesporně krizových momentů jsou vesměs živořící biblické hodiny. Je to krize naší touhy po vědění a znalostech, o něž se opírá naše víra, nebo je to krize akademické formy, kterou tyto hodiny mívají a která se v době dostupné teologické literatury přežila? Mohlo by pomoci pojmout biblickou hodinu jako součást cíleného vzdělávacího kurzu? Jako chvíli pro sdílení toho, jak Písmo promlouvá do naší současné situace? Jako pobožnost s pevnějším liturgickým rámcem?

Jiným bolestivým místem je proces vrůstání dětí do sborového života. Konfirmace je dnes obecně pociťována jako moment, který přichází příliš pozdě na to, aby si ho odrůstající děti vážily jako přijetí za dospělé, a příliš brzy na to, aby byla tím, jako co byla zamýšlena: samostatným přihlášením k osobní víře. Konfirmací účast na životě sboru často nezačíná, ale končí a je to jev natolik častý, že už má i své jméno: vykonfirmování.

S tím souvisí i otázka vícegeneračního rázu sboru. ČCE byla od svého založení hrdá na to, že mluví jazykem doby. Nestalo se jí to dnes, kdy se společenský a kulturní život různých generací v máločem protíná, úskalím? Neschází nám společná liturgická a modlitební řeč?

Jinou otázkou je vztah sboru a prostoru, který obývá. Pro řadu sborů představuje kostel, fara a materiální problémy s tímto zázemím spojené zátěž, která na sebe váže i ty zbytky sil, jež je skomírající sbor schopen vyvinout. Jaký význam pro nás dnes mají naše kostely a modlitebny? Nevážeme se na ně příliš? Jsou jednou z možností, jak oživit sborový život a lépe propojit osobní a sdílenou zbožnost, bohoslužby konané v menším kruhu, mimo pomyslné centrum sborového dění? Nestali bychom se ale bez modliteben ghettem několika rodin, ghetem, které do sebe nemůže dát nahlédnout ani v Noci otevřených kostelů?

Jak už bylo řečeno, otazníků je dnes určitě víc než odpovědí. Mnoho jiných alternativ k skleslému přihlížení tomu, jak se naše druhá největší církev scvrkává v malé stádečko pozůstalých věřících, kteří to do nejbližšího sboru mají mnoho kilometrů, než poctivé, leckdy možná nepříjemné hledání kořenů naší situace ale není.

Doporučená četba na cestu k vizím:

Dietrich Bonhoeffer: Život v obecenství. Praha: Návrat domů 2006

Edward Schillebeeckx: Lidé jako Boží příběh. Brno: CDK, 2008

Šárka Grauová a Jan Šulc

Skvěle sepsáno, díky moc..