BOHOSLUŽBY

K čemu jsou, kdo a jak se účastní? Jaká je role Bible (kázání), svátostí, svědectví, liturgie? Jak to kde chodí?

01) Bohoslužby jsou dnes a u nás osou i náplní náboženského života. Mimo “kostel” církev prakticky neexistuje. 02) V pojetí bohoslužeb se odrážejí všechny problematiky zahrnuté do ostatních oblastí. Nelze proto nepředbíhat.

03) Spadá sem i problematika v našem rozvrhu neuvedená: teologie, způsob zbožnosti, vztah ke světu, a to zejména k vědě, k filosofii, k politice, k ekonomice, přičemž se zdá, že ČCE vědomě opouští kdysi jedinečné znaky české evangelické zbožnosti vyznačující se bibličností, hledáním, aktuálností, sociálností a reformností.

Některé dílčí otázky:

04) Je Bible historickou poémou o hledání Boha… nebo náboženskou encyklopedií?

05) Je evangelium naukou o nadpřirozených bytostech … nebo Kristovským pozváním k novému myšlení a životu?

06) Je víra definována jednou pro vždy (Apostolikum) … nebo se hledá … mění … přizpůsobuje … vyvíjí?

07) Víra člověka ukázňuje a unifikuje … nebo inspiruje, diferencuje a mění?

08) Evangelium vědění nadkročuje … ignoruje … nebo popírá?

09) Mají faráři kázat co si myslí … nebo objektivní teologii?

10) Má eucharistie definovat a upevňovat rozdíly mezi církvemi (důrazem na poučení, vyznání, zpověď, specifickou liturgii) … nebo rozdíly přehlížet, zamlčovat a překlenovat ?

11) Je bohoslužba náborem do církve, kouzlením, službou Hospodinu, službou lidem?

13) Musí být bohoslužby v neděli?

14) Má nastupující farář navazovat na způsob, obsah a zbožnost faráře odcházejícího?

15) Kde a jak má farář naslouchat svému sboru?

16) Bylo dobře, že ČCE zlikvidovala laické kazatele?

17) Je aktuální revize církevního zpěvníku?

18) Komu (čemu) slouží veřejné (hlasité) modlitby?

19) Je přiměřené vést a analyzovat v církvi statistiky a provádět sociologický průzkum?

20) Jak bychom označili společensko- třídní profil své církve … svého sboru… úcastníku svých bohoslužeb?

Pracovní materiál připravený Iljou Heroldem (10. 4. 2010)

Otázek je mnoho, reakce se mi protáhla, takže je k nalezení zde: http://www.evangnet.cz/blog/jesus_freak/8-bohosluzby_a_navazujici_otazky

Odpovím stručně jen na některé otázky:

Vztah k vědě - v zásadě pozitivní. Je však třeba důsledně odlišovat holá zjištěná fakta od jejich interpretace v závislosti na světonázoru vědce. Odmítnout takovou "vědu", která se v případě některých interpretací tváří, že jsou to fakta, a zastírá, že jde o interpretace.

Co je Bible?

Souhlasím s bratrem Duchanem, že jde především o svědectví. Nezáleží na tom, nakolik je historicky přesné, ale že má základ v nějakých historických událostech a že jádro sdělení jednotlivých kapitol je pravdivým Božím slovem. Ani faktografie, ani mýtus.

A teď úkrok k tomu méně podstatnému - zda je aktuální revize církevního zpěvníku.

Ne, je ale čas k dosavadnímu EZ, Dodatku a Svítá vydat zpěvník zcela nový, čerpající z toho lepšího z moderního worshipu s českými texty. Ať si každý vybere, co je mu blízké, ať je v bohoslužbách zpíváno ze všeho, ať panuje tolerantní hudební pluralita, v níž je místo pro různý vkus i pro všechny generace.

K čemu jsou, kdo a jak se účastní? Jaká je role Bible (kázání), svátostí, svědectví, liturgie? Jak to kde chodí?

Neděle je den Páně – závdavek nového věku, tím je dáno mnohé, bohoslužby jsou náplní dne Páně

Jak rozumět slovu „bohoslužby“. Jde o naše sloužení Bohu? Nebo o sloužení Boží nám. Mám za to, že v téhle otázce je skryto více, než se zdá. Osobně se přikláním k druhé variantě, že to Bůh slouží především nám a to vše, co děláme, je jen lidský rámec jeho služby. Nedělal bych si iluze o tom, že my sami Pánu Bohu něčím výrazným přispíváme, a to navzdory tomu, že je jisté, že bohoslužby mají být také oslavou Boží z naší strany, díkem, a to nikoli jen formálním.

„Strohosti“ – prostoty našich bohoslužeb si velmi vážím. Je to řádná liturgie, která je důstojným a čistým prostorem pro Boží slovo a nechává právě jemu zřetelně zaznít. Tím nezpochybňuji a neznevažuji bohoslužby jiných forem. Tyto bohoslužby nevylučují – naopak požadují – větší zapojení laiků (ne-farářů) do jejich průběhu, a to od vážného odpovídání „Amen“, zřetelného a radostného zpěvu písní, až po účast presbyterů na čtení a modlitbách. Přivítal bych, aby se k důstojnému a zároveň radostnému vedení bohoslužeb připravovalo při vikariátu. Neznalost toho, co pro průběh bohoslužby znamenají její jednotlivé části a jak spolu souvisejí, je leckde skutečně žalostná. Doporučuji sepsat příručku – jasnou a zřetelnou, ze které by každý člen církve mohl pochopit, co každá část bohoslužeb znamená a mohl by být tak vyveden ze strnulého tradicionalismu k pravému prožívání tradice našich bohoslužeb. Od pozdravu až po požehnání a závěrečnou píseň mají být bohoslužby zřetelné a jednotné (tím nevylučuji zasmání se, vtip, pláč, radost, svobodu – bez nich to nejde – ony kožené bohoslužby s topornými ohláškami rád nemám a nemyslím, že bych se jich zastával; takové toporné bohoslužby ovšem znamenají, že je tu obrovský předěl mezi všedním dnem a dnem svátečním, míním ten nezdravý, pokrytecký – a toho bych se bál). Tu práci, aby v nich zazněla plnost bytí – pokání, odevzdání se, přijetí milosti, radost, lidský smích, dokonce i ten Boží – tu bychom si co faráři, presbyteři, předčitatelé – měli dát.

Bohoslužby jsou tím, co každému jejich návštěvníku, ať vědomě či podvědomě (co já vím, zda i nevědomě) dávají orientaci i ve středu odpoledne, ba i v sobotu před půlnocí. Ony jsou skutečně tím, co sbor konstituuje. Nebudou-li bohoslužby „stávajícím se Slovem“, ušoupej si nožičky, pastore, nic nedokážeš.

Kázání je střed a vrchol protestantských bohoslužeb. Stesky nad tím, jak odpovědnost za kázání faráře – kazatele přetěžuje, jsou poněkud legrační. Když ses dal na vojnu, musíš bojovat. Jsou i jiná zaměstnání, je-li ti toto zatěžko a jsou jiné církve, kde je tomu jinak.

Obsahem kázání je evangelium – ona radostná zvěst o osvobození člověka. Evangelium samo o sobě je prosté a obsahuje také prosté ukazatele k životu. Je proto směšné, když by ses chtěl v jádru evangelia, jak mnohde i dnes k vidění a čtení a slyšení, předvádět co intelektuál non plus ultra. Ono vůbec, pokud to není nezbytně nutné, se nepředváděj, koliks toho už nastudoval. O to totiž nejde. Odhoď lešení svých znalostí!

Evangelium, Kristus, ovšem vstupuje do světa a činí svět, a to co je v něm, viditelným. A to bývá složité a obtížné. Pominout svět a to, že v lecčems ve zlém leží a beze všeho mluvit jen od začátku až do konce o milosti, by bylo znevážením evangelia, pohrdnutím skutečností, že evangelium není jen útěcha, ale předně Pravda, která dává objevit se i pravdám popisným, které třeba nejsou pro zasmání.

Nutno tedy konstatovat, že další normou kázání jest, aby bylo pravdivé, a to ve všech „patrech“ toho, co slovo pravda znamená. Tím netvrdím, ale to je snad věcí vkusu, abychom barokně útočili na jednotlivé lidi a pranýřovali jejich lidské poklesky. Co je však nutné nakonec, aby se kázání, totiž Slovo dělo a tam, kde vchází do světa, dochází ke střetu se světem.

Kdesi kdysi jeden, co šel do politiky, řekl, že je rád, že nebude muset každý týden plodit ty útěšné kecy. Je-li výslednicí kázání útěšný kec, pak je to špatné kázání. Mluvit o zlu jako o tom, co tady vždycky bylo a že se tím tedy netřeba nadmíru vzrušovat, neb se nad námi klene Boží milosrdenství, je blasfémie.

Farář není guru, ani líbivý konferenciér. Je služebníkem slova a to tak, že Božího Slova. Kázání není jen intelektuální výkon, ale je to také bolest, o kterou prosí a kterou nese ostatním. A pak je to také osvobození a východisko. K tvorbě kázání tedy patří také pokorná a úpěnlivá modlitba.

Jistě že je patrné, že farář má svůj sbor rád. Bez lásky by neměl faráře dělat. Ale kázání a bohoslužby, nakonec celá jeho služba nestojí na tom, jaký je to hodný a laskavý člověk vzdělaný v hlubiné psychologii s trpělivým vrozeným i naučeným milosrdenstvím. To vše může a má být, ale farář je ukazatel k jiné lásce, než je ta jeho a se svou lidskou láskou se tudíž nepředvádí, ale jde se s ní vycpat, když káže a je farářem. To by jinak kříž Kristův kácel na bok a činil z vertikál horizontály a naopak. I to se leckde děje a není to dobře. Farář není caddik – tím je Kristus.

Večeře Páně je v pojetí protestantském, kalvínském, chcete-li, především Verbum visibile – Viditelné Slovo. Platí o ní totéž, co o kázání. Vedle základní zvěsti o tělu, které se za nás láme a krvi, která se za nás vylévá na odpuštění hříchů, nese v sobě, ostatně tak, jako i kázání, mnoho dalších prvků – třeba koinóničnost. Ovšem zasunout základní zvěst večeře Páně a zdůraznit na její úkor některý z jejích „vedlejších“ produktů, to vede k pomýlení a nakonec i k tragickým omylům stran toho, kdo komu slouží a co kdo komu přináší. Ono „smrt Páně zvěstujete“ nelze vyměnit za ploché uspokojení naší psýché.

Au, toš to je tedy síla!

Jenom nevím, jestli je to výraz arogance, nebo ignorance. To si Tomáš Molnár za ty roky skutečně nevšiml, že nejsme „Českobratrská církev kalvinistická“?

"Večeře Páně je v pojetí protestantském, kalvínském, chcete-li," - přidávám se, praštilo to přes oči. Co když nechceme a chceme lutherský pohled? Kalvinistická dominance ve sborech by neměla válcovat fakt, že i lutherství má v protestantském pojetí své (doufám, že nezastupitelné) místo.

Nevím, na co reagujete, bratří? To vám stačí jméno Kalvín či přídavné jméno "kalvinský", abyste viděli rudě? Luther, a velmi si jej vážím a konstatuji s potěšením, že vnitřně naše církev v mnohém Luthera a jeho důrazy následuje více, než lecjakou Kalvínovu právnickou strohost, nemíní noc jiného při významu večeře Páně. Jestliže to Kalvín takto nazve, pak proto, že svého učitele Luthera takto chápe. Takže "au" křičím já a je mi to líto.

Debata mezi Lutherem a Kalvínem a lutherány a kalvinisty se děje o přítomnosti Kristově ve VP, a pro mne osobně je poněkud povrchní. Vnímám jako pravdivá mnohá vyjádření - včetně vyjádření Zwingliho o "přísaze na prapor". Nevylučují se mi navzájem, ačkoli jsem, chcete-li, z rodu kalvinistů.

A snad jsem Boží a Kristovu přítomnost - či alespoň její očekávání, její nutnost při celých bohoslužbách, dosti jasně zdůrazňoval, než abyste mne takhle poněkud nedovtipně atakovali.

Nazdar! TM

Reakce se týkala položení vedle sebe slov "protestantském" a "kalvínském". V základu mi tam buď chybí slovo "lutherském" nebo mi tam slovo "kalvínském" přebývá. Dost možná mi ale chybí znalost toho, že pojem Večeře Páně ustanovil Kalvín a pak by mi to dávalo ještě taky smysl. To nebyl atak, to byla připomínka.

Milý bratře Duchane, jednalo se právě jen o termín Verbum visibile. TM

Jen pro přesnost a uklidnění: termín Verbum visibile používá celá reformace, tedy jak luteráni, tak kalvinisté. Jak Apologie Augustany, tak Calvin, jak Barth, tak Althaus. A dokonce, považte, II. Vatikán se tímto směrem vydal. Všechny z ČBCAV a ČBCHV zdraví TM

Děkuji za vysvětlení, zase vím o něco více.

Za několik týdnů rozhovorů o krizi nebo vizi evangelické církve se alespoň jedna věc ukazuje jako zcela jistá: hovořit spolu je kumšt, umění, které při nás ani zdaleka není samozřejmě. Kdyby bylo, nemusel by Pavel psát Římským „Mějte porozumění jeden pro druhého…“ (Ř 12,16). Takové porozumění je na nejhlubší rovině darem Ducha svatého (Ga 5,22). Ale je také myslím kusem práce, kterou musejí účastníci rozhovoru vynaložit, má-li to být rozhovor k něčemu.

Níže uvádím účastníkům tohoto fóra několik myšlenek, na které navrhuji brát při internetové konferenci ohled. Bude-li to někomu připadat jako poučování – pak má pravdu, poučování to je. Nevládnu samozřejmě nástroji, jak nápady prosadit, a to ani jen na tomto otevřeném fóru. Píšu je ale proto, že jako jeden z iniciátorů cítím spoluodpovědnost za to, aby rozhovor neuvázl na mělčině.

1) Holé zadky máme všichni. Toto je fórum o krizi církve, kterou navzdory zklamáním máme rádi. Je to naše krize, my v ní ztrácíme. Nikdo z nás nežije v kvetoucím sboru, kde by tato krize nezasahovala. Všichni společně hledáme s nadějí, že se z nápadů druhých dozvíme něco, co nám na našem místě pomůže krizi umenšit. Cílem fóra není druhého v diskusi porazit, ale něco se od něho dozvědět, spolu se dobrat nových řešení.

2) Ad optimam partem. Nikomu z nás se nepodaří vždy přesně vyjádřit to, co chce. Vždy 1) něco nějak myslím, 2) trochu jinak to ale ze mě vyleze, 3) jiný to nějak slyší a 4) ještě trochu jinak pochopí. Za haldou slov bývá schovaný úmysl, který nemusí být špatný. Pojďme si dát práci popřemýšlet, jak to mohl druhý myslet, pojďme poponést jeho zrající myšlenku kousek dál, spíše než abychom ho začali cupovat.

3) Kritizovat věc, ne osobu. Jistě zazní názory, s kterými nebudu souhlasit. Pak je ale důležité utkat se s názorem. Ten je postavený na nějakých předpokladech, něco říká a to má nějaké důsledky. Toho se má týkat kritika. Chorobou našeho rozhovoru je, jak rychle přechází k útoku na mluvčího. Nejčastěji obviněním z nevědomosti. Dal bych pozor i na formulace „jak můžeš říct,“ „XY si asi nevšiml, asi nikdy neslyšel“ a „myšlení bolí“ (mea culpa, onehdy). Ironie? Ta je kořením, je-li vlídná, ale také bych s ní zacházel opatrně. Základní etiketa rozhovoru není samoúčel, ale nutné mazání, bez kterého se hovor brzy zadrhne na uražené ješitnosti. Každého z nás.

4) Tekuté písky internetu. Název „fórum“ vnuká představu setkání a ústního rozhovoru. Není jím však! Text na síti zůstává i po odeznění emocí. Je škoda, když se fórum začne podobat čtenářským reakcím za články v internetových médiích: úprdy na adresu autorů i diskutujících navzájem, nic víc. Fórum není ani e-mailem. Nejen osobní výpady, ale i všelijaké poplácávání po zádech („to jsme se dlouho neviděli“) či jednoslovné výkřiky nesouhlasu či naopak nadšení hovor uzavírají těm, kdo dotyčné neznají a při poplácávání třeba nechtějí rušit.

5) Pozitivní diskriminace laiků. Již tématem je dáno, že zde díky své profesionální průpravě mají výhodu odborně vzdělaní teologové. Jsou na své domácí oborové půdě. Odpovídá tomu dosud pranepatrná účast laiků. Některé otázky z dějin teologických disciplín, obtěžkané jmény a teologickými směry, v téhle diskusi působí zácpu (mea culpa). Ne že by ti teologičtí guruové neměli i k současné krizi co říci. Avšak našinec, vzděláním teolog, si musí dát práci, aby jednoduše sdělil, oč jim šlo a v čem by mohl být jejich přínos našemu současnému tápání, spíše než aby se jen oháněl jmény a směry. Milí laici (kteří jste profesionály v jiných oborech), vydržte, bavte se s námi, potřebujeme to všichni.

Na závěr: U většiny textů, které napíši, zvědavě čekám na reakci. Zde budu rád, když se žádná rozprava nerozpřede. V zájmu toho, o čem skutečně je třeba hovořit.

Jo… tohleto se mi líbí, bratře Petře Slámo: "Milí laici (kteří jste profesionály v jiných oborech), vydržte, bavte se s námi, potřebujeme to všichni."

Ale houbelec! Reaguji na to, s jakou samozřejmostí (a bezohledností) je v příspěvku ztotožněno „naše“ == „kalvínské“. Prostě jako by nic jiného neexistovalo - což mi u diskuze o ČCE přijde jako nehoráznost.

Přitom stačilo maličko, např. na začátek připojit větičku ve smyslu „tento příspěvek je o tradičně kalvínských sborech v ČCE“…

P.T.

Snad jen pro zajímavost - Katolická církev dělala "součet lidí chodících na bohoslužbu" (dělá ji co 5 let) a těžko říct proč, výsledky poprvé nezveřejnila (rozhodnutím ČBK). Přesto jsou venku výsledky ze dvou diecézí - Hradecké a Litoměřické. "Oproti předchozímu sčítání Litoměřice -5,07 % a Hradec Králové -5,85 %, přičemž v královéhradecké dicézi, u níž jako u jediné máme k dispozici všechny tři výsledky, došlo k evidentnímu zrychlení propadu návstěvnosti: propad mezi lety 1999 a 2004 činil pouhých 1,14 %)." A jak jsme na tom my za pět let? zdroj: http://cirkev.wordpress.com/2010/04/27/scitani-v-mlze/

díky za velmi zajímavý odkaz.

oproti všem šarvátkám zde je dískuse pod článkem naprosté psycho - zcela ji určují předkoncilní tradicionalisté… :-o

:-) vesměs kamarádi a v této diskuzi se docela mírní.. nicméně chtěl jsem dát primárně relevatní odkaz na zdroj. Pokud se pamatuji, tak jsi říkal něco o úbytku z 18.000 na 13.000 aktivních věřících, ne? To máme za 20 let 28% věřících.. uff..

Pár poznámek k některým z otázek:

10) Má eucharistie definovat a upevňovat rozdíly mezi církvemi (důrazem na poučení, vyznání, zpověď, specifickou liturgii) … nebo rozdíly přehlížet, zamlčovat a překlenovat ?

Známá, už poněkud zfrázovatělá theologická poučka praví, že „Eucharistie je svátost jednoty“, a to nejen v rámci místního sboru, ale celé církve Kristovy; v jednotlivých církvích ovšem není dosud konsensu o tom, zda její slavení tuto jednotu buduje (liberálnější protestantské církve), nebo má být společný stůl Páně až vyjářením již existující jednoty v učení (konzervativní luteráni, pravoslavní) nebo dokonce i v organizaci a jurisdikci (Řím).

Pro ČCE bych považoval za směrodatné jisté závazky vyplývající z účasti na ekumenických procesech, jak je vyjadřuje např. Limský dokument o konvergenci BEM (Baptism, Eucharist, Ministry – Křest, Eucharistie a církevní služba) nebo Charta oecumenica. Limský dokument uznává jednotlivým církvím právo na odlišnosti ve formách slavení Eucharistie, pokud jsou „zdravé a zbohacující“, tedy např. pomáhají poukázat na určité rozměry Eucharistie, na které třeba jiné formy poukazují méně výrazně, a nejsou na překážku ekumenickému sbližování v nauce o Večeři Páně. Viz BEM II. 20, 26 a 28.

11) Je bohoslužba náborem do církve, kouzlením, službou Hospodinu, službou lidem?

Předpokládám že první dvě možnosti tazatel mínil jako nevážný vtip, budu se tedy zabývat posledními dvěma možnostmi. Dvojznačnost slova leiturgia („služba lidem“ ale i „služba lidí“) ukazuje obousměrný pohyb – od Boha k člověku, ale také od člověka k Bohu. Bůh nám dává svoji milost v slovech Evangelia a ve svátostech, my mu předkládáme oběť chvály a díků, prosby a přímluvy za sebe i jiné lidi, společně s Bohem slavíme zpřítomňující památku spásných událostí a sjednocujeme se s Kristem do jednoho těla. To je vše, co bohoslužba vyjadřuje.

13) Musí být bohoslužby v neděli?

Křesťanská církev se od NZ dob schází z dobrého důvodu „prvního dne po sobotě“ jelikož se jedná o každotýdenní „památku“ v biblickém smyslu slova, tedy zpřítomnění a aktualizaci novozákonní velikonoční události – vzkříšení Ježíše Krista a také, last but not least, seslání Ducha o letnicích. Tedy dvou událostí pro církev konstitutivních. V J 20 probíhá (do určité míry prototypové) setkání učedníků se vzkříšeným vždy v neděli večer (1. a 8. dne), totéž společenství v Emauzích (L 24:13nn) a „shromáždění na jednom místě“ v den letnic (Sk 2:1). S nedělí bych tedy příliš nehýbal. Nejsem ovšem proti připomínání událostí v jiné příhodné dny, pokud se svátek bere jako dar („sobota pro člověka“) a ne jako požadavek („člověk pro sobotu“), není nic špatného na Velkém pátku, Zeleném čtvrtku, Vánocích, obodbích církevního roku apod. a dokonce ani na svátcích svědků víry, jak o tom svědčí nejen augsburské, ale i bratrské vyznání.

14) Má nastupující farář navazovat na způsob, obsah a zbožnost faráře odcházejícího?

Zlidovělá moudrost praví, že tradice znamená nést dál oheň, nikoliv uchovávat popel. Z tohoto pohledu tedy ideální případ znamená, že je nastupující farář schopen navázat na práci svého kolegy tvůrčím způsobem. Bohužel, ideální případy bývají spíše vyjímečné. Nástupci většinou nezbude než se různým způsobem potýkat s tím, co tam předchůdce udělal – dobrého, ale i problematického; lavíruje mezi dvěma extrémy – tedy mezi revoluční negací dosavadního pořádku, která nenechá kámen na kameni, a mezi zatuchlým netvůrčím omíláním a papouškováním zděděných stereotypů, které vede k retardaci a degeneraci celého společenství. Ostatně už Bible upozorňuje na příkladu Pavla a Apolla (1K 3:4-9), že církevní služebníci i s rozdílnými přístupy mohou pracovat na tomtéž Božím díle a ulpívání na jedné podobě církevní služby může vést až k ostudnému stranictví a sektářství.

15) Kde a jak má farář naslouchat svému sboru?

Tam kde po něm nechce nic v rozporu s Božím slovem, se svědomím, s poznanou pravdou.

16) Bylo dobře, že ČCE zlikvidovala laické kazatele?

O likvidaci laických kazatelů nic nevím. Pokud tím tazatel myslí neordinované kazatele, kteří si dlouhodobě připravují vlastní kázání a fakticky suplují roli farářů, je otázkou, jaký má potom smysl ordinace, která autorizuje kazatele jako toho, kdo mluví hlasem a koná jménem celé církve.

17) Je aktuální revize církevního zpěvníku?

Ano, i když na důvody a podobu budoucího zpěvníku se budou názory velice různit. Nemám nic proti „Novým písním“ domácích ČCE autorů – pro použití při bohoslužbách by ovšem měly respektovat liturgická kriteria – ale nový by měl obsahovat také více z ekumenického liturgického bohatství obecné církve a zbavit se fixace na omezený počet témat.

18) Komu (čemu) slouží veřejné (hlasité) modlitby?

Je to vyjádření toho, že k Bohu se neobracíme jen jako jednotlivci, ale i jako společenství. Pokud je pronáší zástupně jednotlivec, patří za ně alespoň společné stvrzující „Amen“ či jiná aklamace. Zpochybňování společných modliteb je podle mne symptomem toho, jak málo se ve skutečnosti cítíme církví. Hlasitost či tichost modliteb nemá nic co do činění s „mnohomluvností“ nebo „pokrytectvím“. Farizeus v chrámě se v Ježíšově podobenství pokrytecky modlil také „sám u sebe“ (L 18:11). Pokud se k Bohu společně obracíme texty za kterými stojí síla tisíců let tradice (Otče náš, žalmy, stará ekumenická kréda…), spojuje nás to přes hranice prostoru a času se všemi, kdo se kdy takto k Bohu obraceli.

Evangelická teologie se věnuje velmi důkladně obsahu křesťanského poselství (především kázání). K obsahu patří ovšem neodlučitelně také forma jeho podání a kontext, ve kterém komunikace probíhá. Sebeortodoxnější farář (jakéhokoli teologického směru) tak pravděpodobně nekáže Boží slovo, když se na své faře opevní jako v dobře střeženém hradě a alespoň trochu nenásleduje Ježíše v jeho životním stylu otevřeném a vstřícném vůči druhým. Nebo když praxe společenství sboru dlouhodobě neodráží obsahy zvěstování - např. se vůbec nepraktikuje laická služba, existují dlouhodobě neřešené vztahové problémy atp.

Četl jsem jednu velmi inspirativní studii o formě Ježíšova zvěstování. Základní rétoricko-komunikační charakteristiky jeho zvěstování byly podle ní tyto: 1. Budování napětí 2. Praktičnost a snadná aplikovatelnost (v rozhodování a životech posluchačů) 3. Názornost 4. Mnoho otázek (řečnických i pravých) 5. Působení Boží moci

Je tak pro mě otázkou, zda postup, kdy začnu kázání odkazem na nějaký poznatek historické kritiky, pak v něm předložím sadu vznešených úvah s nejedním cizím slovem, a to bez osvěžujících ilustrací a snadno aplikovatelných impulsů, a nepodaří se mi předjímat otázky, které si nad textem či tématem posluchači kladou, nevede ještě k mnohem horším koncům než věroučná rozbředlost tolik kritizovaná v jiných vláknech evangnetích diskuzí…

Připomněl jsi mi právě nedělní kázání v chrámu sv. Michala, v Jirchářích - kázal Mgr. Jiří Beneš, Th.D. a už během kázání bylo jasné, že Bibli zná hodně dobře, ale kázání ve smyslu čistého výkladu (začátku 10.kapitoly Janova evangelia) postrádalo prakticky všechno ostatní co jsi popisoval. Výklad to byl skvělý a na biblické hodině bych byl nadšený. Z kazatelny jsem zvyklý na něco jiného. V ohláškách jsem se dozvěděl, že se jedná o vedoucího katedry biblistiky na Husitské teologické fakultě. (snad jsem to nezvojtil, ale spíš ne)

Pokud tomu dobře rozumím, Tomáš Molnár navrhuje jako řešení radikálního úbytku lidí, kteří jsou v neděli ochotni jít do kostela, abychom se vrátili do dávnější či méně dávné minulosti – kazatelé budou s nasazením kázat a laici k tomu vážně budou říkat amen. Protože to, co fungovalo v minulosti, musí logicky fungovat i dnes – je to přece dědictví reformačních otců.

Osobně se mi zdá, že to tak není – a že lidé hlasují nohama. Doba se změnila. Zatímco dřív se přemýšlení o evangeliu omezovalo na kostel, dnes je naštěstí možností mnohem víc. Vycházejí knihy s dobrými kázáními osvědčených kazatelů, konají se přednášky, besedy, máme internet atd. To klade na bohoslužbu nové nároky. Domnívám se, že bohoslužba pojatá jako divadelní pásmo hudby a zpěvu (schválně to říkám takto vyhroceně) nestačí. (Znám sbory, kde babičky při kázání vytahují bonbony a jiní zase termosky s léčivými čaji. Mladí před třicítkou do kostela pokud možno nechodí, protože kázání se jejich problémů netýká a nesouzní s jejich způsobem uvažování. To svědčí o tom, že to divadlo ve srovnání s televizí, počítači atd. zase není tak dobré.)

Nadto: pokud vypadá bohoslužba takto, lze se divit, že tak vypadá i celý sborový život? Že laikové čekají, že farář, nejvýš s pomocí jednoho či dvou starších, pořídí všechno sám a sbor k tomu řekne amen? Co je vlastně dědictvím reformačních otců: ta podoba bohoslužby, kterou kdysi vymysleli a která má věčnou platnost, nebo svoboda víry s Boží pomocí hledat takové cesty ke Kristu, z nichž máme užitek my i ti druzí, stále se reformovat?

A přitom možností zapojení laiků – aniž by to znamenalo liturgickou revoluci – je mnoho.

Namátkou: 1) Kázat na texty ekumenického lekcionáře, aby se na bohoslužbu mohli předem připravit všichni, kdo o to mají zájem. Jinak se podílím na kázání, o jehož biblickém základu jsem doma přemýšlela, než na kázání, o němž dopředu nic nevím. Jinak sleduji od začátku bohoslužbu, včetně introitu a úvodní modlitby, pokud vím, k čemu má namířeno.

2) Číst texty, které zazní při bohoslužbě, na biblické hodině. Neordinovaným to umožní společný vstup do textu, ordinovaný/a ví, čím druzí žijí, co je pro ně těžké, o čem má smysl mluvit. Vytváří se živé sdílení, které je základem společenství.

3) Sbírat podněty k přímluvným modlitbám před bohoslužbou a třeba i během ní (stačí dát kolovat sešit s tužkou). Možná přijdeme o plynulost a literární kvality doma vypocených textů, ale budou to přímluvné modlitby nás všech jako společenství. Atd.

Nemohu si pomoci, ale leiturgia znamená čin/konání lidu, nikoli konání lidu zastoupeného jeho pastýřem. Reformační otcové nám vydobyli právo přistupovat k Bohu bez prostředníků. Skutečně toto dědictví nezrazujeme pro věci služebné a případné?

Vážená sestro Šárko Grauová, děkuji za reakci na můj příspěvek a za doplnění o jednotlivosti. Nerozumím nějak vůbec a zcela vyhrocení na jeho počátku.Váš příspěvek jsem si pročetl celý a pozorně a nevím, v čem vězí mezi námi rozpor. Proti tomu, co říkáte, nemám vůbec nic. Mým úkolem bylo napsat ze svého pohledu, co jsou bohoslužby a k čemu slouží a kam směřují, nikoli podat návod k pokud možno okamžitému naplnění kostelů a bleskurychlého vyřešení leckde žalostného stavu církve. Ani vy takový návrh ve svých řádcích neposkytujete.

Za sestry nalévající si čaj při bohoslužbách z termosky a vybalující si bonbóny odpovědnost nenesu a nikdy jsem nenesl.

A do kostela na bohoslužby se na zítřek těším. Přeji totéž vám i ostatním. T.M.

Rozdíl (neříkám rozpor) je v tom, kdo je subjektem konajícím bohoslužbu. Ve Vašem pojetí farář - o tom, co dělá či nedělá, je valná většina Vašeho příspěvku. Po mne lid. Pro Vás jsou to jednotlivosti, pro mne to, co dělá křesťanskou bohoslužbu bohoslužbou. A jedna z příčin toho, proč vůbec musíme mluvit o nějaké krizi (pro Vás by to nejspíš byla nedostatečná připravenost uchazečů o vikariát - jiný námět k nápravě ve Vašem příspěvku neshledávám, jako by ani nebyl pracovním materiálem fóra Krize/Vize).

Mně se také zdá důležité vyjít od toho, co to vůbec bohoslužby jsou. Ptá se na to ve svých dvaceti otázkách Ilja Herold (jeho otázky 01-03 výše), začíná tím Tomáš Molnár (plurál slova „bohoslužby“ jako poukaz k jejich obousměrnému provozu: od Boha k nám, od nás k Bohu), připomíná to s katechismovou stručností Martin Grombiřík („Bůh nám dává svoji milost v slovech Evangelia a ve svátostech, my mu předkládáme oběť chvály a díků, prosby a přímluvy za sebe i jiné lidi, společně s Bohem slavíme zpřítomňující památku spásných událostí a sjednocujeme se s Kristem do jednoho těla. To je vše, co bohoslužba vyjadřuje.“). Líbí se mi na té definici, že spoluhráčem Božím („subjektem bohoslužeb,“ tak Šárka Grauová) je lid, sbor, nikoli jen farář. A také to, že vidí bohoslužby jako proces, děj („sjednocujeme se s Kristem“, metafor pro to má biblická a církevní tradice jistě více). Jak konkrétně ale v našich sborech tato obousměrnost a tenhle proces přicházejí ke slovu (nebo k činu)? Představuji se, že se tohle fórum stane třeba také dílnou či tržištěm nápadů.

Tu se ale nevyhneme specifické bohoslužebné roli faráře a jeho – alespoň v ČCE to tak máme rozdané – nejvlastnějšímu vkladu k bohoslužbám: roli kázání. Na tohle téma se zajiskřila různice (Tomáš Molár a Šárka Grauová), která myslím přesně vystihuje silná názorová křídla v ČCE. Parafrázoval bych je (ta křídla) tak, že v jednom z nich kázání docela pohltí zbytek bohoslužby („Bohoslužby jsou kázáním. Tečka.“). Na adresu druhého křídla se uvádí, že v něm bohoslužebný provoz zcela pohltí kázání („Jsou líní dělat poctivou exegezi, proto vymýšlejí liturgie“). Mezi oběma extrémy leží spektrum toho, jak to asi ve většině sborů chodí. Platí-li ale zásadně, že je při bohoslužbách Božím spoluhráčem sbor, nikoli jen farář, a že zároveň ke křesťanským bohoslužbám biblické zvěstování nezbytně patří, chtělo by to v úterním rozhovoru, zde na evangnetu či jinde přesněji popsat, jaká je v celku bohoslužeb role kázání. Tohle přesnější vymezení místa kázání umožní také přesněji místo a funkci ostatních částí bohoslužeb. Osobně vidím roli kázání, vycházejícího ovšem z biblického čtení, které samo je jádrem nedělního zvěstování, ve vynalézavém dosvědčení, v čem je to přečtené z Bible platné a nosné pro nás dnes. Nebál bych se jednostranností, ke kterým tlačí text a pudí Duch, jsou-li zasazeny v náležitém liturgickém rámci a neseny láskou ke společenstvím, spolu s nímž tu kazatel svým svědectví před Boží tváří slaví.

A pak je zde bohoslužebná role sboru jako celku: toho sboru, který – a nejen farář – je spoluhráčem obousměrného provozu bohoslužeb. Myslím, že právě zde je nemoc naší církve naléhavá a viditelná. Sem směřují, nakolik rozumím, otázky Ilji Herolda (14-16 a 18-20). Tvrdím, že převažující podoba našich bohoslužeb je klerikálnější než katolická, a to i navzdory občas žoviální či civilní dikci, o níž se tu a tam snažíme. Jde totiž o míru účasti přítomných na společném díle bohoslužeb. Tohle fórum by se mohlo stát východiskem rozhovorů, studia, hledání a experimentování. Za prvořadý cíl přitom nepovažuji zábavnost, dnešnost, náborovou atraktivitu. Motivem hledání většího zapojení sboru při bohoslužbách je spíše onen zásadně obousměrný provoz bohoslužeb, o kterém byla řeč výše. Není to hledání novinek, ale návrat k původnímu zadání bohoslužeb, od něhož se protestantismus tam, kde při bohoslužbách praktikuje systém jednoho muže či jedné ženy, dějinnými peripetiemi vzdálil. Sám mám apriorní důvěru k základní dvojohniskové struktuře bohoslužeb (kázání a VP), jak vykrystalizovala do 4.stol. (do nástupu Konstantina Velikého). Myslím, že by měla tvořit půdorys všech třeba velmi tvůrčích bohoslužebných aktualizací.

Na závěr dvě s tématem, jak věřím, související reklamy:

1. V roce 2008 vydalo nakladatelství Mlýn útlou knížku curyšského novozákoníka Jeana Zumsteina „Protestantismus a první křesťané: Ježíš, Pavel, tradice a víra.“ http://mlyn.evangnet.cz/index.php?center=nove Zumstein zde jednoduchým jazykem popisuje, kromě mnoha jiného zajímavého, jak Pavel redukoval Ježíše, jeho učení, života a smrti, na zvěst o Kristově zástupné oběti. Pokračuje tím, jak se tato redukce, kombinovaná s důrazem na návrat k počátkům, staly hnací silou protestantismu. Ten pak dal právě na půdě protestantismu vyrůst biblické kritice, která zredukovala fakticitu vyprávěných událostí na uzounké pole milosti, vědomí člověka o nekonečné ceně, kterou má před Bohem. Považuji Zumsteinovu definici a dějinou skicu protestantismu za výstižnou. Popisuje náš redukcionismus, který nakonec sežere sám sebe. Tam, kde budeme hovořit o krizi ČCE a kudy z ní ven, bude Zumstein užitečný rádce.

2. Když mluvíme o tom, jak se při bohoslužbách dostává sbor ke slovu, mám řadu velmi inspirativních zkušeností z bohoslužeb podzemní či mlčící katolické církve okolo biskupa Jana Konzala. Myslím, že díky své neveselé, hledačské zkušenosti nalezli liturgický výraz, který je tradiční ve svých rubrikách, s velmi silnou laickou účastí a zcela současným a civilním projevem (bez liturgických oděvů, zpravidla v pronajatých školních třídách). Mnohé jejich zkušeností tvoří studijní náplň studijního oboru UK ETF nazvaného teologie křesťanských tradic. http://www.iespraha.cz/content/historie-institutu

Možná budu nařknut, že k problematice přistupuji příliš povrchně, ale to snesu. Jako posluchač kázání mám za sebe zkušenost asi takovou - jak se nepovede kázání, tak z bohoslužby nemám moc nic. A to "nepovede kázání" může být způsobeno mnoha faktory - včerejší párty až do rána, mou nepozorností, že mě něco soustavně rozptyluje (kýchači, smrkači a děti), že kázání zrovna neřeší moje aktuální problémy, že faráři blbě rozumím nebo že to farář prostě zvrtal. Spousta z těch důvodů jsou prakticky na mé straně a jsem si toho vědomý, nicméně oněch 10-20 minut co je kázání rozhoduje o mém pocitu z celé bohoslužby. Nevím jestli to co navrhuje Petr Sláma (tj. přidat ke každé bohoslužbě i Večeři Páně) takový problém vyřeší, protože se dostaneme k další otázce, jak často, za jakých podmínek a kdy přistupovat k Večeři Páně? :) Ale budiž, určitě nám je svátost posilou, takže to bude možnost, jak si "bohoslužbu užít vždy". Nicméně si neodpustím srovnání s katolíky, kde je liturgie nosná sama o sobě - společné modlitby a odpovědi zapojují lid do dění (jakkoliv tomu ve starém ritu nebylo, tam odpovídala, pokud se nepletu, za lid schola popřípadě ministranti), mše je jakýmsi kolektivním dílem a třeba mě tohle dosti oslovuje. Důraz na liturgii tedy nepovažuji za způsob, jak vyhovět líným farářům, ale jak pomoci "obci" prožít plněji bohoslužbu nezávisle na vysluhování Večeře Páně nebo tom, jestli se kázání vydaří nebo ne. A vůbec, jdu na to vylepit nějaký článek :)

Úplně s Tebou, Petře, souhlasím - jen mi trochu vrtá hlavou, jak jsem k tomu extremismu, s nímž se neztotožňuju, přišla. Vždyť jsem výslovně napsala: aniž by to znamenalo liturgickou revoluci. A skutečně si to myslím: že forma, kterou se před Bohem prožíváme jako společenství, může být velmi různá. Tzv. odpovědi lidu nepovažuju za nějaký spásný lék - koneckonců bohoslužebná forma podzemní církve se vyvinula právě v kritice na možnou vyprázdněnost katolické liturgie. Pro inspiraci ještě odkazuji na starý, ale pořád inspirativní rozhovor s doc. Františkem Kunetkou: http://www.getsemany.cz/node/399.

Ráda bych připojila pohled ( aktivního) laika. Souhlasím, že by bylo dobré zapojit laiky do bohoslužby. Žiji ve sboru, kde jsou laici velmi aktivní. Slovo liturgie je pro ně téměř vulgární,pořad bohoslužeb jim připadá zbytečný ( hlavně že vyznáváme Pána) a tak v našem sboru ( s dopuštěním br. faráře) panuje liturgický bordel. Je to jakési vetešnictví zbytků zbožností nasbíraných od tolerančního patentu. Zbyteček původního luteránství ( černé urbusy v postu, bez asociace s dalšími barvami), části různch formulářů Agendy, ozvuky probuzeneckého hnutí v 80. letech ( chvály) a celkově absolutní nekoncepčnost ( jedno čtení místo tří, písně nenavazující vůbec na nic, atd atd). PO mnoha rozhovorech ( tedy spíše hovorech) na toto téma jsem zjistila, že to snad nikomu nevadí, že to nechtějí měnit, a že jim podobné řeči připadají absolutně nesrozumitelné. Současně všat tito skutečně zbožní lidé pokládají bohoslužby za nutné ( a nudné) zlo, které se musí přežít a své děti tomu pokud možno co nejdéle nevystavovat ( nedělní škola probíhá po celou dobu bohoslužeb až do konfirmace) a připraviti jim této době DOOPRAVDY lákavý program alternativní light "bohoslužby" co možná bez námahy a množstvím biblicky nesouvisících her.

Podruhé se na libeňské faře sešla skupina těch, kteří jsou v ČCE doma, mají ji rádi, ale s obavami hledí na to, jak se v některých projevech a formách života chronicky míjí s biblickým zadáním pro Boží lid. A jak málo se přitom potkává s hlubokým, byť často koktavě vysloveným tázáním a touhou našich současníků. Tyto obavy neznamenají žádný útěk od praporu. Většinu přítomných opět tvořili lidé, kteří v evangelické církvi aktivně na různých místech pracují. Skutečnost, že se do diskuse pouštějí, prozrazuje, že jsou optimisty: mají za to, že tu je šance něco v církvi změnit. Zde pak ovšem shoda účastníků fóra končí: právě rozhovor o bohoslužbách ukázal, že někteří kladou důraz na biblické, věrohodně podané kázání. Jiní na zpěv či na liturgii. Jiní na spočinutí a obnovu, které by měl člověk při bohoslužbách zakusit. Jiní na soudobý výraz bohoslužeb. Jiní na intelektuální odvahu, která dříve vyznačovala české evangelíky. Materiály k setkání i diskuse, kterou vyvolaly, i zápis z libeňského setkání jsou k nalezení na http://www.evangnet.cz/diskuze/vlakno/forum/cce/krize_cce//3768. V diskusi jsem zaznamenal a dále rozpracoval následující podněty. Myslím, že by neměly zapadnout. Nepředstavují návod, ale vyzdvihují otázky, o kterých je třeba dál hovořit.

Obousměrný provoz

Není náhodou, že pro bohoslužby používáme podstatné jméno pomnožné. Bohoslužby jsou obousměrným provozem. Pán Bůh v nich slouží lidem, lidé slouží Bohu. Bůh slouží lidem v kázání a ve svátostech. Kázání i svátosti jsou především vzpomínkou a zpřítomněním toho, jak už Pán Bůh lidem posloužil: když si vyvolil svůj lid Izraele, zachraňoval a vedl ho, a když v něm dal světu jako zachránce svého syna, mesiáše Ježíše. Boží služba, která je zachycená v Bibli, znamená novou definici světa i člověka, odlišnou od toho, jak svět a člověka v něm pojímá většinová společnost. Při bohoslužbách nás Pán Bůh působením Ducha svatého nově ujišťuje o tom, že do našeho světa přichází jeho království a proměňuje nás v jeho podílníky, v údy Kristova těla. Lidé Pánu Bohu slouží poslušností a chválami. Spekulace o tom, jestli Pán Bůh k něčemu naši poslušnost a naše chvály potřebuje, jsou zbytečné: z mnohohlasu Bible je jasné, že nás stvořil ke svému obrazu, tedy abychom ho poslouchali, a pro společenství se sebou samotným, tedy abychom ho oslavovali. Setkání se stvořitelem a spasitelem ovšem také zřetelně nasvítí, jak jsme sami daleko od Božího určení. Bohoslužby jsou proto vždy také místem svobodného a příčetného pokání, vyznání hříchu, přiznání, že jsme byli zamilováni jen do sebe, ale teď chceme být opět Božím obrazem s druhými společně jeho lidem. Myšlenka na druhé lidi, na všelijak potřebné v kostele i mimo něj, je podnětem přímluvných modliteb, které k bohoslužbám také nutně patří.

Evangelický klerikalismus

Jak ale tohle všechno přijde při bohoslužbách ke slovu? Někteří kazatelé zahajují shromáždění pozdravem „Vítejte u Slova Božího.“ Vyjadřují tím, že kázání nebude jen rozborem a výkladem biblického textu. To obojí má kázání jistě také obsahovat. Především se ale má kázání stát Boží promluvou přítomnému shromáždění. Kázání je důležitou formou zpřítomnění toho, jak si Pán Bůh předefinovává svět. Stejně důležitá je ale svátostná forma tohoto zpřítomnění. Interpretace (kázání) oslovuje především mozek, rituál (svátost) oslovuje podvědomí a tělo. Dvojohniskové bohoslužby s kázáním a večeří Páně představují klasický tvar křesťanských bohoslužeb. Je mi poněkud záhadné, jak pomalu a váhavě se k této každonedělní praxi ve sborech navracíme, zvláště je-li zřejmé, že model bohoslužeb „kázání bez večeře Páně“ je komunikačně defektní, protože nedá zvěsti zaznít v její bohatství a síle. Defektní je ale tento model také eklesiologicky. Tam, kde totiž kázání pohltilo či vytěsnilo ostatní součásti bohoslužeb, tam jsme v zajetí evangelického klerikalismu. Prakticky jediným aktérem bohoslužeb je takovém případě farář, zatímco sbor je hloučkem pasivních konzumentů. Tam potom nezbývá místo pro lidskou odpověď, vykročení, natažení ruky nebo pokleknutí. Krajním projevem této neblahé tendence je stav, kdy se sbor vzdá i tak malého podílu na bohoslužbách, jakým je zvolání „amen“ po modlitbě či kázání. Slůvko, které je dědictvím synagogy, znamená „ano opravdu“ a bylo vždy míněno jako odpověď lidu na to, právě slyšel. Dnes slovem „amen“ končí své vstupy farář – za hrobového mlčení sboru!

Těžší cestou

Nemyslím si ovšem, že by řešení krize našich bohoslužeb spočívalo v tom, že si prostě z týdne na týden odhlasujeme každonedělní slavení večeře Páně. Spíše je třeba nově promyslet, co znamená, že bohoslužby jsou zásadně obousměrným provozem. Mají se v něm dostat ke slovu hlasy celého sboru. Otázka pro faráře před každou nedělí proto nezní jen: „jak jim to co nejlépe povědět.“ Otázka pro faráře a pro celé staršovstvo zní mnohem spíše: „jak to udělat, aby se účastníci bohoslužeb dostali také ke slovu, ke svému vlastnímu slovu, kterým sami za sebe i společně jako sbor odpovědí na zvěstované Slovo?“ Samozřejmě, že hledat odpověď na takto položenou otázku je mnohem těžší, než jen pulérovat vlastní kázání.

Petr Sláma (psáno pro evangnet a pro Českého bratra)

no..celkem zajímavý podněty…zaujalo mě to - model bohoslužeb „kázání bez večeře Páně“. Já myslel, že to je u českobratrských evangelíků nějaká tradice, že se VP vysluhuje tak šetrně. Ale… s tím označením VP jako rituálu nejsem moc spokojen…