Téma: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

Od: Kazatel ČCE Roman Mazur <>
Kdy: 23. 09. 2010 09:46
Předmět: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

Navigace: link | přehled | fórum
Úvodní materiál TOMÁŠE MOLNÁRA:
LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI
1. Výhrady vůči zadání
Nejdříve snad dvě výhrady vůči zadání. Slovo laik se stalo synonymem neznalosti, nevědomosti, neumětelnosti. Jedním kolegou jsem byl také poučován, když jsem použil spojení „laická církev, mysle tím „neklerikální církev“. V urputně vstřícné snaze vůči této námitce a s chápáním jazykového posunu slova „laik“, vymezím, o co že jde: laik v našem pojetí bude ne-farář, ne-teolog v akademickém slova smyslu. V žádném případě to není onen „lid – LAOS“ institučních církví klerikálního typu. S tím skončila přece jednou provždy reformace, když pochopila princip všeobecného kněžství. Jde tedy o „kněze“, kteří nejsou za svou práci placeni ani ve sborové práci, ani na půdě akademické, ale vydělávají na vezdejší chléb jiným způsobem. Jsou to ti, jichž je ještě v ČCE stále většina, i když spíše již nepatrná.
Druhá námitka: trochu jsem na rozpacích, co si představit pod „službou v církvi“. Zdá se mi, že jde o nepatřičné zúžení leiturgů, kteří mají rádi klenby kostela, případně ono teplé zatuchlo nevětraných sborových místností. Jenže tenhle „laik“ – „neplacený kněz“ prožije většinu svého času mimo tyhle prostory, pod klenbou široširého nebe světa a v ostrém větru společnosti. Takže by bylo zřejmě lépe místo ablativu vhodné použít genitivu – „služba církve“, protože laik – kněz-neklerik vnáší církev dnes a denně do světa. Tihle kněží jsou vlastně těmi nejvlastnějšími lodivody církve ve všedních dnech, když v neděli přenechají kormidlo svému faráři, aby odpočinuli.
Kdybych to měl pojmout slovy vzdělaného a na výsost vzdělávajícího člověka M. Bubera, řekl bych, že farář-kněz (ve svrchovaném smyslu všeobecného kněžství) je ten, kdo přináší oslovení a sním HITLAHAVÚT – vznícení a nefarář-kněz je ten, kdo nese službu AVÓDÁ, bez níž by bylo ono vznícení jen rychle hasnoucí otepí hořící slámy.
Takže z celého názvu by mělo nakonec zbýt: „Služba církve“, nebo ještě lépe: „Služba“, přičemž kdo rozum pobral, bude vědět, že jej to nemíjí, ač není zrovna farář.
2. Lévijci a avádím
Od osamocených farářů, oněch Lévijců, na jejichž hlavu se snesla kritika a nároky při minulém setkání a na něž máme bičíky uzlovaté, se nedá čekat než jednání, jehož výslednicí je každoroční konstatování úbytku v našich kartotékách. (Doufejme, že jde o biblické jednání po vzoru Ex 32,28.) Positivní věci jsou naopak dílem kněží-nefarářů.
Je jisté, že příslušnost ke kněžskému – chcete-li farářskému kmeni (Léví) není v biblickém slova smyslu ničím obzvláštním, a že nakonec drtivá většina postav soudcovských a prorockých pocházela z pokolení jiných… To nechť je nám povzbuzením a nadějí nad naším uvažováním, co jsou pro nás tihle „laici“ kněží-nefaráři.
Jaké slovo požívat co název pro tyto „laiky-nefaráře“. Nic nenavrhuji obecně, jen je budu dále nazývat v tomto příspěvku „sloužícími“, nikoli ve smyslu „sloužící faráři či faráře“, aby si to náhodou někdo nepoplet, ale „sloužící Bohu a lidem“. Napadaly mne jiná jména, třeba „rozhodnutí“, jen mi to evokovalo „rozhněvaní“, takže jsem to opustil. A aby to bylo oddělení od slouhovství, nazvěme je s pomocí hebrejštiny AVÁDÍM čteno avádým, sing. eved.
3. Avádím před bohoslužbami
Splňme zadání a začněme v církvi, o neděli, na začátku týdne při bohoslužbách. AVÁDÍM připravili vše k bohoslužbám, a to jak po vnější stránce, tak po vnitřní. Kostel, modlitebna je uklizena, židle srovnány, zpěvníky seřazeny hřbety ven z poličky a nejsou vzhůru nohama, stůl Páně „prostřen“ vkusně a svědomím, že květina je „jen“ zástupcem flóry na bohoslužbách a tím hlavním, co na stole Páně bude a musí být, je Písmo a farář by měl být viděn. Máte-li svíci, pak již hoří a EVED varhaník již hraje, aby ostatní AVÁDÍM soustředěně očekávali soud Boží ve Slovu přinesený (že tím míním také milost Boží, netřeba snad přidávat). Jsou nachystáni také k oslavě Boha. Zkrátka – bohoslužby (v evangelickém prostředí jde skutečně o pomnožné podstatné jméno).
Ta příprava byla ovšem také či předně duchovní. Jsou tu také AVÁDÍM, kteří dnes budou s farářem zvěstovat – modlit se, číst, ohlašovat (i to patří totiž k Božímu slovu – ohlášky). Bylo by bývalo samozřejmě nepatřičné, aby modlitbu, čtení, ohlášky „nafasovali“ až těsně před bohoslužbami, proto se s farářem sešli už v pátek večer a to vše s ním a za jejich vydatných připomínek a za společného rozhovoru, do kterého vnášeli praxis pietatis – k tomu dojdeme, připravili vše. Nelistuje pak v předaných papírech a neluští místo zpěvu písně farářem načmárané ohlášky.
AVÁDÍM se modlili doma a prosili za bohoslužby. Za svou pokoru před Bohem a před zvěstovaným slovem. A za faráře, aby se nebál a nekázal sebe, ale sám byl prodchnut Duchem Božím. A aby ve své izolovanosti na faře dobře hleděl na skutečnosti světa a bez obav o nich mluvil…. Neděle je den Páně a každý den Páně je dnem soudu – toho posledního.
4. Avádím na bohoslužbách
AVÁDÍM mají zpěvníky a také bibli, protože vědí, jak je lidská mysl těkavá a že čtený text je dobré sledovat i v tištěné podobě. Nadto požívají dobra vydání obou překladů – kralických a ČEPu v jedné knize, aby tak již sami hlouběji pronikali do textu a kázání bylo rozhovorem, oním tázáním, onou výzvou „mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší“. Nevím, jsou-li zasmušilých či veselých tváří, z nichž úsměv září, a je mi to jedno. Bohoslužby jsou katarzí a oni jí rádi procházejí, protože bez nich by byli jen třtinou ve větru se klátící, jen oním Gólémem, jemuž neobnovili šém.
AVÁDÍM mají mezi sebou sourozenecký vztah. Vidím rád svou sestru a svého bratra. Sešla se rodina, a to rodina dobrá, soudržná. A sešli jsme se také proto, že jsme se poškorpili, škrábli, strčili do sebe navzájem v uplynulém týdnu – byť nevědomky, všelijaké řevnivosti se nás uchopují. A teď jsme se sešli, abychom si to navzájem odpustili. Bohoslužby – nový začátek týdne.
AVÁDÍM žijí ve světě a ten je jak voda na oheň. A tak, a vědí o tom, přicházejí všelijak „provlhlí“, aby zde byli sušeni ohněm slova Božího a zapáleni pro další čas. Znovu opakujeme, že kázání není pak žádný „lusthauz“, ale celistvá a pravdivá reflexe skutečnosti a novým řešením pro skutečnost sice z pera faráře, leč řešením jasně orientovaným Kristem, Bohem sestoupivším.
O funkci jednotlivých částí bohoslužeb – písní, čtení, kázání večeře Páně, ohlášek, je pojednáno, či bude pojednáno jinde a netřeba snad zde popisovat význam a účin těchto částí na AVÁDÍM.
5. Avádím po bohoslužbách
Bývá po bohoslužbách káva. Bývají i společné obědy. Bývají i společná odpoledne. Co k nim říci? Jaká radost v Páně domě, jaká hojnost utěšení, nedostatků žádných není. A mluví se o ledasčem. Nejen nenuceně o kázání. Ale mluví se vždy tak, že je patrné - jak utěšené, že se nad námi klene milosrdenství Boží. To AVÁDÍM dobře umějí, neb se v tom stále cvičí.
6. Avádím v týdnu
AVÁDÍM žijí šest dní v týdnu ve světě. V této zemi světě ateistickém či náboženském ve smyslu pohanském. Chodí do práce. Dojíždějí do práce dopravními prostředky a na první pohled jsou nerozeznatelní od lidské masy. Jen na první a letmý. Na druhý už zaujmou, protože jsou přece jiní, než ostatní. Je na nich poznatelné, že jsou vedle státní příslušnosti občany království nebes a že postrádají stádní příslušnost. Jsou poznatelní a jsou světlem tam, kde stojí. Lidé o nich prostě vědí, že jsou českobratrskými evangelíky. Jejich řešení jsou jiná, než řešení jejich kolegů. Rádi pracují, protože práce je Božím požehnáním. Nevím, zda vždy vzbuzují jen obdiv a úctu v tomhle světě. Asi často nikoli. Možná mohou být i trnem v oku flákačům, podvodníkům, činitelům leváren. No a co? Ale pro mnohé, tu jistotu bych měl, představují cosi zřetelného a pevného v rozviklaném a znejistělém světě. Pro mnohé jsou otázkou, na kterou existuje zřetelná odpověď. A ti kdo se zeptají – a nakonec jich nebude málo, ji dostanou. Tak AVÁDÍM svědčí a přivádějí tázající se do církve. Jsou lidmi činu i jasných slov. Vím, jak naše církev je opatrná vůči slovům „misie“ a „svědčit“. A souhlasím v tom, že věc nebude v nabubřelé a na odiv stavěné náboženskosti a zbožnosti, a přesto je tak zřetelná. Takto roste církev i kvantitativně – že AVÁDÍM jsou majáky ve společnosti, buditeli otázek, na něž dovedou dát jasnou odpověď, těmi, kdo s sebou berou své spolupracovníky, známé, sousedy v neděli do kostela – nechávají jim svobodu, do které pak může vstoupit sám Bůh a vstupuje.
AVÁDÍM se scházejí i v týdnu. Scházejí se nad Písmem a scházejí se rádi. Čtou společně Písmo. Pravda, občas se ještě najde farář, co si myslí, že AVÁDÍM musí přesvědčit o vysoké úrovni svého vzdělání a chce je dusat přehršlí slov a vědomostí. Jenže to mají AVÁDÍM také – ač neznají řečtinu a hebrejštinu a nutně nečetli Heidegera. A tak taková setkání jsou opět předně rozhovorem, společenstvím lidí s Bohem, ve kterých nakonec zazní i ono poučení a „obzvláštní“ vzdělání faráře, ale ve stálé „konfrontaci“ s praxí, s každodenností, kterou přinesli AVÁDÍM.
7. Avádím doma a v rodinách
Rodiny AVÁDÍM jsou plné zbožnosti a svobody. Začíná to drobnostmi, jakou je třeba modlitba před jídlem. Vždyť AVÁDÍM vědí, že modlit se nemusí jen dobytek, protože jeho život je celý modlitbou – je tím, čím být má, totiž dobytkem. Ale člověk, ten pořád své určení a svůj úkol opouští. Proto modlitba, proto i ta před jídlem.
AVÁDÍM mají bibli a čtou v ní. A také zpívají své písně, co je svět nezná – ty nejlepší písně. Domy AVÁDÍM českobratrské církve evangelické jsou poznatelné také zdáli – jsou opečované a nikoli strohé a nikoli kýčovité. I ony jsou majáky v šedi ulic.
Jak pečují AVÁDÍM o faru. Inu vědí, že „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“, a tak i fara je jim toho symbolem a je to hrad, o který pečují. Jako jsou jejich domy majáky v šedi ulic a oni sami majáky v masách lidí, je i fara zdáli viditelná a skutečně opečovaná. Do téhle práce jsou zapřaženi všichni – včetně faráře. Ale AVÁDÍM nepřipustí, aby se farář v péči o faru utloukl a vysílil. Sami vidí problémy, sami je aktivně řeší.
8. Závěr
Jsou AVÁDÍM hříšníci? Ale jistě že jsou a vědí o tom. Hřeší směle – tedy žijí směle. Vědí, že pouhé naše bytí je téměř vždy rozhodováním se mezi menším a větším zlem. Ale směle hřeší proto, že doufají v milost Boží. Tedy to, co je činí oněmi světlými body ve společnosti, je právě to, že jsou to lidé vědomě žijící své omilostnění a toto omilostnění šířící.
Snad jsem leccos zapomněl. Prosím za odpuštění. Ale takhle vnímám své bratry „laiky“, kněze nefaráře, AVÁDÍM. A jsem za ně vděčný. Nebo budu.
Tomáš Molnár
Od: Kazatel ČCE Petr Sláma <>
Kdy: 29. 09. 2010 10:56
Předmět: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI - 12 tezí

Úvodní materiál k rozpravě o laické službě v církvi
1. Slovo „laik“ dnes chápeme jako neodborník, amatér. V tomto smyslu se do jazyka rozšířilo z katolického použití, kde bylo protikladem kněze.
2. Bible ale zná především rozhraní lid – ne-lid. Jde o to, že se Izrael stal Božím lidem, hraje se o to, zda jím zůstává (např. Oz 2,1). Nový zákon překvapivě rozšiřuje pozvání do Božího lidu „po všem světě“ (Mk 16,15). Termín „laik“ je odvozen ze slova „laos“, lid; v církvi tedy můžeme hovořit o všeobecném laictví. Anebo naopak s odvoláním na 1Pt 2,9 o všeobecném kněžství.
3. V rámci Božího lidu ale dochází od počátku jeho cesty k rozrůznění, a to podle úkolů, před kterými stál (Mojžíšovi náměstci v Ex 18, kněží a lévijci, soudcové, králové, apoštolové, starší, biskupové, diakoni…).
4. Toto rozrůznění je služebné, funkční. Pověřenci k různým službám (funkcím lidu Božího) jsou v dobrém slova smyslu funkcionáři. Mají své oprávnění do té míry, do jaké napomáhají k plnění úkolu. Tam, kde k plnění úkolu nenapomáhají a spíše mu zabraňují, stávají se předmětem prorocké kritiky.
5. Reformační církve prakticky převzaly podvojnost duchovní vs. lid. Změnily zadání funkcionáře: jeho úkolem není především administrovat svátosti, ale kázat a vyučovat. Lid ale i zde zůstává pasivním konzumentem. Historicky to petrifikovaly bouře blouznivců, proti kterým se Luther rázně vymezil.
6. Toto rozložení funkcí je ale od dob osvícenství zpochybňováno vlnami antiautoritářských revolt. Předposlední dvě v našem prostoru byla šedesátá o po nich devadesátá léta 20.stol..
7. Více než v jiných církvích klade ČCE důraz na teologickou přípravu kazatelů. Zároveň ale takřka nedbá na vlastní obsah této přípravy ani teologického působení svých kazatelů. Vzniká tak dojem, že vzdělání samo o sobě, resp. jen úřední potvrzení o něm, je onou žádoucí průpravou kazatele.
8. Převládající diskurs ČCE jen zřídka koresponduje s elementárními otázkami víry, které mají lidé ve sborech i hledači víry mimo sbory. Tento diskurs lze označit jako farářsko-presbyterně mazácký. Vztahuje se jednak k otázkám úzkého okruhu zděděných evangelických teologumen, jednak k provozním otázkám života sboru či církve. Laikům mimo vlastní vedení sboru v tomto diskursu přísluší především poslouchat.
9. Ve snaze překonat schod mezi duchovním a laiky faráři ČCE většinou ve sborech odmítají přijmout roli duchovního vůdce. Laici (pokud nejsou v církvi nově) to od nich ani nečekají. Ke zpovědi, o radu či přímluvnou modlitbu za faráři nechodí. Náhradou bývá farářům centrální pozice ve zmíněném diskursu ČCE.
10. Řešení vidím v návratu k pojetí sboru jako částky Božího lidu, který ve své obci představuje poněkud cizorodou základnu Božího království.
11. Za konkrétní podobu sboru ručí všichni jeho členové. Ručí také za podobu bohoslužeb i za vyzařování sboru navenek. Při bohoslužbách je třeba vyjít ze zásady, že tím, kdo koná bohoslužby, je z moci Ducha svatého lid jako celek. Úkolem faráře je toto dění teologicky směrovat, pastoračně koordinovat a svátostně mu předsedat. Důležité ale je, aby farář při tomto dění – v duchu mnou již dříve použitého obrazu divadelní nápovědy – laiky pustil ke slovu.
12. Vzhledem k tomu, jak jsou věci v ČCE rozdány, půjde při tomto pouštění ke slovu často spíše o přivádění ke slovu, o pracné přemýšlení a poradu se členy sboru o tom, jak dospět k naplnění předchozího bodu. Rozhodně ale neplatí námitka, že si tímto pojetím faráři usnadňují práci. Pustit či přivést laika ke slovu je pro faráře víc práce než říci to sám.
Od: Uživatel Evangnetu David Geisler <>
Kdy: 29. 09. 2010 18:39
Předmět: Re: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI - 12 tezí

Velmi zajímavé teze. V bodě 9. jsem se dočetl, že "faráři ČCE většinou ve sborech odmítají přijmout roli duchovního vůdce". Jak je vlastně myšleno ono duchovní vůdcovství? Za takovými duchovními vůdci se má chodit "…ke zpovědi, o radu či přímluvnou modlitbu…"?
Od: Kazatel ČCE Petr Sláma <>
Kdy: 30. 09. 2010 11:44
Předmět: Re: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI - 12 tezí

Ano. Samozřejmě vnímám nepříjemně führerskou konotaci slova vůdce. Přesto si myslím, že duchovní vedení, tedy individuální doprovázení až podpírání v otázkách víry, dost podobné mé oblíbené metafoře nápovědy, sledující kroky herců na prknech a a pomáhající jim, aby dobře zvládli vsou roli, patří k základním úkolům pastorace.
Od: Uživatel Evangnetu David Geisler <>
Kdy: 30. 09. 2010 15:08
Předmět: Individuální doprovázení v otázkách víry

"Individuální doprovázení v otázkách víry" ve smyslu pastorace - to už zní jinak než to vůdcovství. Tím, že pracuji v pomáhající profesi, je mi termín "doprovázení" mnohem bližší.
V angloamerickém evangelikálním světě je termín "spiritulal leadership" velmi rozšířen. Ovšem tato praxe se velmi odlišuje od toho, co tím míníte vy. :)
Od: Kazatel ČCE Petr Sláma <>
Kdy: 02. 10. 2010 10:04
Předmět: Re: Individuální doprovázení v otázkách víry

A to já bych v ČCE snesl i trochu víc toho lídršipu. Že mohou být některé americké metody vedení dost odpudivé, se zde ví minimálně od dob Sinclair Lewisova (neplést s C.S.Lewisem) Elmera Gantryho. Nevidím ale kolem sebe, že by nám hrozil tenhle extrém, zato vidím, že nejeden evangelický známý chodí ke zpovědi k husitům nebo katolíkům - prostě proto, že duchovní život a duchovní vedení v našich správných partách není tématem. A pokud jde o celocírkevní nebo seniorátní úroveň, čekal bych od jeho představitelů vizi nebo alespoň systematickou práci na tom, jaké jsou možné scénáře příštích 5, 10 a 20 let. A že tyto scénáře budou pumpovat do sborů s fotazem po zpětné vazbě. Když ale řeknu, že máme jít tudy, je zde vždy riziko omylu. Krize vedení v naší církvi spočívá také v tom, že tohle riziko je málokdo ochoten podstoupit.
Od: Uživatel Evangnetu Pavel Duchan <>
Kdy: 30. 09. 2010 20:05
Předmět: Pohled laika - inspirace faráře?

Od: Anonym: Šárka Grauová <> ( ---.jarovnet.org )
Kdy: 30. 09. 2010 20:57
Předmět: Re: Pohled laika - inspirace faráře?

Uživatel Evangnetu Pavel Duchan napsal(a):
Já jsem teď, Pavle, o víkendu četla v jedné knize, že když říkáme, že se nemodlíme, protože nemáme čas, je to asi stejné, jako kdyby někdo umřel, protože neměl čas se najíst. Tak o tom od té doby přemýšlím. Že jsem vlastně pořád na prahu smrti a co s tím.
Od: Anonym: Tomáš Molnár <> ( ---.87.broadband5.iol.cz )
Kdy: 01. 10. 2010 14:54
Předmět: Re: Pohled laika - inspirace faráře?

Ne snad, že bych měl hotovou radu, ale prý kdesi v Talmudu je otázka: Může se člověk modlit v letící věži? Odpověď zní: Může.
Od: Uživatel Evangnetu David Geisler <>
Kdy: 02. 10. 2010 10:22
Předmět: Pohled laika na modlitbu

Myslím, že s křesťanskou vírou a s křesťanskou modlitbou je to podobné, jako když Karl Barth definoval další záležitost, která v církvi vyvolává hodně otázek - predestinaci: "Nejde o architekturu, ale o cestu." Interpretoval bych to tak, že nejtěžší je naplnit o dané věci předem vytvořenou představu - ať už svou či cizí.
Kristus odpověděl apoštolu Pavlovi, který v modlitbě zápasil: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se apoštol smířil s tím, že jeho představa zbožnosti nemusí být nutně tou pravou. A napsal něco, co bortí v křesťanství tzv. architekturu dokonalosti: "A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova." (2. Korintským 12,9)
Od: Uživatel Evangnetu Tomáš Němec <>
Kdy: 26. 10. 2010 11:01
Předmět: Re: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

Nevím, zda jsem dobře pochopil pana Molnára, ale slyším z onoho vylíčení ideálních AVÁDÍM jistou ironii jako reakci na neustálou kritiku práce farářů. Něco ve smyslu: "Zameťte si laskavě, milí AVÁDÍM, nejprve před svým prahem." Pan Molnár má samozřejmě pravdu. Do svých 25 let jsem žil na faře v rodině evangelického faráře, takže tak trochu znám realitu sborového života v malých městech a ta se samozřejmě diametrálně liší od toho, co zde bylo popsáno. Nezapomínejte však, milí profesionální kněží, že ale to je přesně Vaším nejpřednějším úkolem, nabádat a hnát stádo Vám svěřené směrem k tomuto stavu všeobecného kněžství, které nelze brát jako jednou pro vždy danou skutečnost, ale jako nárok na lidský život. Vidím v tom trochu podobnost s učitelem (sám jsem učitel), který se rozčiluje nad úrovní své třídy a sní o tom, jak by měli vypadat ideální žáci, kteří hned pochopí, co se po nich žádá. Srovnáním reality s ideálem možná sám sebe ospravedlní, ale onu zmíněnou třídu k němu ani o kousek neposune. Myslím, že jeden z nejvážnějších kamenů úrazu zmínil pan Molnár v bodě 7. Je jím absence nároku evangelické církve na "DUCHOVNÍ" život svých profesionálních kněží. Pro mě osobně byl vzorem faráře vzdělaného jak akademicky tak duchovně pan farář Miroslav Herián. Tomáš Němec
Od: Kazatel ČCE Roman Mazur <>
Kdy: 26. 10. 2010 14:35
Předmět: Re: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

Ano, ano, četl jsem to úplně stejně jako Vy. Ironii - v dávce větší než malé - skutečně nelze přehlédnout. Upřímně se divím, že se někteří laikové neozvali již dříve…:-)
Ve vztahu faráře a laiků jde pro mě o otázku podobnou té klasické, zda byla dříve slepice nebo vejce:
Je dříve farář, který svým kázáním a příkladem strhne dříve třebas dosti ospalé stádo svých svěřenců k nové nadšené obnově duchovního a sborového života? Nebo je dříve sbor, který v postojích svých členů nového faráře hned navede na hlubiny víry, společně křesťanské služby i jasných vyznavačských svědeckých postojů?
Od: Anonym: Tomáš Molnár <> ( ---.87.broadband5.iol.cz )
Kdy: 27. 10. 2010 00:11
Předmět: Re: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

Ale přátelé, ona to je i není ironie. Ironií je to ve chvíli, kdy to pravda není a neděje se to. Jestli se to děje, pak je to děkování. Ale jestli je to jen ironie, pak nikoli mojí vlastní vinou. Ale vedle ironie, když by se to nedělo, by to byl také stesk, chcete-li. Ono nakonec je vždycky dobré, když se tak trochu smějeme a tak trochu pláčeme. TM
Od: FS ČCE TRUTNOV <>
Kdy: 23. 11. 2010 13:02
Předmět: Re: LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

Na stránkách Královéhradeckého seniorátu jsou ke stažení tři texty na téma Křesťanův všední den a křesťanova neděle od Marka Bárty, Vladislava Pavlíčka a T. Molnára, které zazněly na konventu. Odkaz jest: http://kralovehradecky-seniorat.evangnet.cz/?q=konventy