Diskuze k článku: Přehlížené stáří

Nenaříkáme nad stárnutím církve zbytečně? Není jen problém v tom, že se příliš orientujeme na mladé a podbízíme se jim? Tolik stručně k obsahu článku, který vyšel v září t.r. v Evangelickém týdeníku. Vzbudil reakce, které z technických důvodů nemohou všechny vyjít tiskem. Právě zde prostor pro diskusi bude.

Téma: Až Kamarád přijde soudit...

Od: Anonym: Robert Jan Hřebíček <> ( ---.209.broadband2.iol.cz )
Kdy: 22. 11. 2006 23:09
Předmět: Až Kamarád přijde soudit...

Navigace: link | přehled | fórum
Dobrý den všem diskutujícím, bez ohledu na věk či Svítákovou příslušnost :)
Nesmírně mne zaujala bitva, která se tu strhla, a rád si v ní také vystřelím. Dříve, než se dostanu k divnému názvu svého příspěvku, pokusím se zodpovědět klíčovou otázku - pro koho farář?
Někteří smířlivější přispěvatelé, jak jsem měl možnost se dočíst, dospěli pro přečtení článku našich neoorthodoxů k závěru, že máme-li faráře pro mladé, měli bychom mít i faráře pro staré.
Zeptám se: Budeme tedy mít i faráře pro muže a pro ženy? Vždyť obě skupiny jsou si v lecčems hodně nepodobny a jistě bychom tím vyšli vstříc současným gender trendům. A co dál? Mějme faráře pro blonďáky a plešouny, ba i pro pejsky a kočičky - vždyť časopis Český bratr nedávno přinesl vážně míněný článek o vysluhování Večeře Páně pro zvířata - zajímavé je, že se proti němu nezdvihl ani zadaleka takový odpor jako proti vcelku střízlivému článku pánů Balcara, Kupky a Pavelky (in alphabetic order) - není spíš tohle "symptomatické" pro úroveň diskuse uvnitř ČCE, pane Brodský? (viz Vaše odpověď T. Pavelkovi z 21.11.)
Ti, kdo říkají, že farář pro mládež je instituce na místě, nepochopili dobře ani křesťanskou řeč o člověku, ani úlohu Církve ve světě, a tudíž ani křesťanskou řeč o Bohu, theologii. Na místě není samozřejmě ani farář pro jakoukoli jinou skupinu (o polních kaplanech či farářích vězeňských to neplatí - voják z fronty ani mukl si do běžného kostela odskočit nemohou).
Člověk před Bohem stojí jako člověk, člověk obecný, bez ohledu na dějinnou, třídní, věkovou či jinou příslušnost. To, co nás od Boha odděluje a čím nás k sobě zase on může připoutat, patří právě do kategorie obecného - proto máme o člověku jasno prakticky už v prvních kapitolách Geneze. Co je na nás specifické, podmíněné, to nepatří do referenčního okruhu theologie a nemělo by to příliš zajímat ani faráře - ať se tím zabývají psychologové, sociologové a jiní, kteří k tomu mají nářadí.
Pokud s výše zmíněnou tezí nesouhlasíte, odpovězte mi, prosím, na tohle - jak se má farářova/kazatelova řeč k mladým lišit od řeči ke starým? K mužům a ženám? Komukoli jinému? Jsou snad mladí menší hříšníci než staří? Čtou snad jinou Bibli? Vykoupil je někdo jiný než Kristus? Farář není vedoucí od skautů, ani psycholog, ani sociolog - pokud potřebuji v životě jednoho nebo druhého nebo třetího ze jmenovaných, půjdu za nimi, a ne za farářem. Proč bych chodil za kováříčkem, mohu-li jít za kovářem.
Má-li farář/kazatel být mužem na svém místě, musí být tedy především farářem/kazatelem. A jako takový se, z definice, obrací vůči člověku jako takovému - ne ke starci či jinochovi.
Nenarodil jsem se do ČCE - prošel jsem nejprve jedním letničním sborem. Nebyla tam instituce mládeže, ale občas se konaly tzv bytové skupinky. Ať už si o letničních myslíte cokoli - když jsem ve svých 14 letech sdílel komorní comunnio s šedesátiletým pánem, mladými manželi s malým dítětem a třemi mládežníky, bylo to velmi příjemné - cítil jsem se jako člen společenství, které spojuje Kristus - ne věk či koníčky atd. Na to jsem chodil jinam.
Praktické dopady: Současná evangelická mládež mi často připadá jako skleníček s květinkami - jsme na sebe hodní, hrajeme na kytaru, pijeme pivo a pokud možno se neznepokojujeme náboženstvím - co kdyby si bratr myslel něco jiného. Jsme zejména mladí. V knihovně máme sice Zásady ČCE a podobné starožitnosti, ale kdo by jim věřil - vždyť přeci my dnes "sdílíme" (zaklínadlo dneška), zatímco theologické myšlení a vazba na dědictví předchozích generací nás rozděluje - říká totiž některým lidem, myšlenkám a postojům NE!, a to se dnes nenosí, zvláště ne mezi svěží mládeží - zazpívejme raději song ze svítáku a opečme si buřta.
Buřty taky peču, na pivo taky chodím, s lidmi svého věku se také scházím, většinou jsou i stejného vyznání, ale nepotřebuju k tomu církev a jednu z jejích institucí. Církev potřebuji k tomu, co jinde nenajdu, stejně se to dá říci i o faráři - kazateli.
V průběhu diskusí se spolužáky a kamarády z ETF jsem se přesvědčil, že v současné ČCE mohu tvrdit, že Ježíš nebyl pravý Bůh a pravý člověk, že není Trojice a že vysluhování Večeře Páne je spíš terapeutická seance. V momentě, kdy se pokouším dovolat theologického argumentu z klasické výbavy theologické diskuse - z Písma, starých dogmat a tradic protestantismu - ocitám se mimo. To už se dnes nenosí. Pročtětě si příspěvky z diskuse a zjistíte, že je tam málo zájmu o theologii na straně těch, kteří by za Svíták a Mládež a jejího faráře cedili krev.
Kdysi jsme byli jedním politikem přirovnáni ke "spolku zahrádkářů" - tehdy to všechny naštvalo a štve je to dodnes. Je to však ještě horší - zahrádkáři alespoň povětšinou vědí, že bez zahrádek jsou k ničemu, solí která nesolí. A psychologové v talárech s tabulkami, kteří tak zasvěceně vyprávějí o specificích práce s mládeží, tuto základní znalost účelu často postrádají.
Z úst jednoho ze současných kazatelů, velkého milovníka Svítáku a odjakživa zapáleného družby mládeže jsem slyšel mládežnickou formulaci, že "Ježíš Kristus je náš kamarád". Opravdu? Opravdu nám tolik chybí základní povědomí o účelu církve a o "conditio sine qua non" křesťanské víry, že jsme schopni tohle říkat a kupodivu se kvůli tomu nehádat, myslím zapáleně nediskutovat? Opravdu říkáme "přijď, Kamaráde", opravdu Pavel v Písmu říká "ne já, ale Kamarád", a opravdu přijde Kamarád soudit živé i mrtvé?
Tahle ušmudlaná úroveň theologického zápalu mladých bohoslovců a mizivá míra souhlasu dnešní mládeže s přejatým dědictvím by měla být předmětem bouřlivých diskusí, a ne to, když někdo poměrně mírným a navíc (a zejména!) pravověrným článkem poukáže na některé nesrovnalosti, které bohosloveckému myšlení vyvstávají při pohledu na dnešní formu práce s mládeží v ČCE. Aniž by dokonce zpochybnili samu instituci mládeže, a to jim zase vytýkám já!!! :))
Přeji všem hezký den.
R. J. Hřebíček
Od: Anonym: Radim Žárský---.126.broadband6.iol.cz )
Kdy: 24. 11. 2006 18:58
Předmět: Re: Až Kamarád přijde soudit...

je to fakt šíleně rozvláčná dabata. ani tento příspěvek se mi nechtěl dočíst do konce. Je to docela únavné a smutné. Např. mé pozorování, že pod rouškou rádoby seriózních teologických argumentů se mezi evangelíky (a žel zřejmě i teologickým dorostem) šíří pouhá ignorace třeba v oblasti vývojové psychologie. Pokud se totiž někdo vážně ptá, jak jinak sdělovat evangelium mladým ve srovnání se starými - zústává mi pouze tupý údiv a jako jediné vysvětlení právě toto neználkovství…
Od: Uživatel Evangnetu Robert Jan Hřebíček <>
Kdy: 24. 11. 2006 22:14
Předmět: Re: Až Kamarád přijde soudit...

Dobrý den všem.
Jsem upřímně potěšen, že se můj příspěvek dočkal odezvy, ačkoli, nutno uznat, sám jsem si trochu zoufal nad jeho obsáhlostí. Máte pravdu, pane Žárský – vážně jsem se ptal, jak jinak sdělovat evangelium starým ve srovnání s mladými. Odpovědi podle svého vkusu jsem se sice nedočkal, necméně rád se spokojím s tím, co jsem dostal – a ve své mladistvé, dorostenecké jankovitosti (jsme-li u té vývojové psychologie) tuto rukavici s radostí zvednu.
Jan Dospiva ve svém příspěvku z 22. 11. 2006 pěkně napsal, že jde „o to, aby komunikační sloh církve (pozor, ne obsah!) vycházel ze současného života.“
Tuto myšlenku užívám takto: Církev (a kázání) samozřejmě musí hovořit dnešním jazykem a musí mít před sebou reálného posluchače – Římanovi jsem byl Římanem a Řekovi Řekem, mladému jsem se snažil podat obsah křesťanské zvěsti řečí adekvátní jeho věku a důstojné stáří jsem oslovil zas dle jeho gusta, co se – a teď pozor – slohu! – týče.
Není však na místě celou věc dramatizovat, a to ani s tím slohem. To, co rozumíme pod slovem „mládež“, obvykle kázání běžného faráře rozumí docela stejně, jako senioři, kteří sedí v téže lavici. Pokud chcete tvrdit, že evangelická mládež, která je dost dospělá na to, aby udržela v ruce kytaru či pádlo, jede-li někam na vodu, nerozumí slovu běžného faráře a potřebuje svého tlumočníka, poněkud kognitivní a jazykové schopnosti mládeže podceňujete. Ve „slohu“ asi potřeba faráře pro mládež netkví.
V čem tedy tkví? (Ano, opravdu se ptám vážně.) V obsahu? Zde musím zopakovat to, co jsem už napsal a co chápu jako středobod své argumentace – před Bohem stojí člověk pohříchu obecný, který čeká na táž slova, který bude uzdraven touž medicínou. Nemyslím si, že bych byl nějak nadprůměrně inteligentní (a podle tónu, který jste zvolil pro svou odpověď, si to o mně zjevně nemyslíte ani Vy) – přesto jsem ve svých 14ti letech, kdy jsem stanul před Bohem ve víře, měl potěšení a užitek z kázání téhož faráře, jako moje babička v touž chvíli a v témže kostele.
O člověku lze vypovědět mnohé a také mnohé pravdivé. To dělá jistě psychologie, umí to i ekonomie nebo biologie, a všichni doufáme, že to dovede i medicína. Je-li tu však theolog, který se stává farářem/kazatelem (a rád bych Vám připomněl, že od farářů ETF se patřičné vzdělání očekává), čekám, že přinese něco nového, co nejen že neřeknou ostatní, ale co ostatní ani říci nedovedou – že představí člověka tak, jak stojí před Bohem.
Jinak – jaké jsou termíny, jichž užívá křesťanská víra v řeči o člověku před Bohem? Hřích, zatracení, milost, spása, pokání, láska… Týkají se snad tato slova více mladého než starého? Rozumí jim snad mládež méně, že potřebuje svého faráře? A co jim tedy ten „jejich“ farář řekne, co by jim neřekl ten „obyčejný“?
Neříkám, že jsem nějaký extra čupr theolog. Ale přišel jsem diskutovat na evangnet proto, že jsem čekal theologickou diskusi. Přečetl jsem si článek Přehlížené stáří, který, zdá se mi, theologickou argumentaci používá. Vtýkáte mi (nebo nám?), že se shovávám/e pod rouškou rádoby theologických argumentů – pak tedy řekněte: které to jsou, ty „rádoby“, a jak mají vypadat ty skutečné theologické? Mám to chápat tak, že skutečným theologickým argumentem je dožadovat se vývojové psychologie? Že třeba nešťastná mládež za Husa a Milíče trpěla na duchu, protože těmto jinak zdatným kazatelům tato klíčová disciplína chyběla?
Je v této diskusi několik příspěvků, které tu theologii (nebo chcte-li tedy „rádobytheologii“) v argumentaci využívají. Ale musím chtě nechtě uznat, že obvykle stojí na jedné straně, na té druhé už jen po skrovnu.
Pan Brodský sestoupil po „čase čekání“ do diskuse coby deux ex machina aby řekl, že je diskuse lichá a vede se špatně. Cestu ven jaksi neukázal. Vy jste přišel s vývojovou psychologií a shovívavým úsměvem – a to jsem se ani nedozvěděl, jak tedy vývojová psychologie dokáže řešit theologický problém. Jan Soběslavský se omezil na opakování slůvka „chujovina“, zatímco pan Samiec obohatil slovník této diskuse o několik jadrných vulgarismů. Inu, každý podle svého gusta.
Neříkám, že mám něco proti vývojové psychologii, dokonce ji i požaduji za zajímavou, opravdu nám o člověku poví ledasco, co ve své práci kazatel a pastýř sboru může využít. Například to, že věnovat pozornost delšímu souvislému textu až do konce nedokáže drobotina, ale starším už to tolik problémů nedělá. Ale problémy, na které poukázali autoři přehlíženého stáří a jež jsem se pokusil rozvinout (ba vyřešit) ve svém příspěvku já, však, nutno uchopit z jiného konce.
Opravdu bych nemohl dostat na svoji – ať si třeba „pseudo“ či „rádoby“ theologickou argumentaci odpověď skutečně theologickou?
Díky všem, se prokousali až sem, a zejména těm, kteří by rádi udrželi diskusi třeba zapálenou, ale klidnou a věcnou, seč budou síly stačit.
R. J. Hřebíček
Od: Kazatel ČCE Štěpán Brodský <>
Kdy: 25. 11. 2006 00:49
Předmět: kamarád co soudí...

Pan R.J. Hřebíček to tady v zájmu teologické diskuse řeže hlavička nehlavička. Inu má na to právo, má na to náboj (to se musí uznat). Pokusím se tedy držet se diskuse. Přesto musím začít u pár drobností, které jsou zhola nepodstatné, ale dráždivé.
Pan R.J. Hřebíček vidí diskusi svýma očima, to se musí ocenit. Trochu se mu ztrácí přesné zacílení, které je ovšem v této složité diskusi složité (to uznávám a naopak bych rád jemu vzdal hold za to, jak se snaží). Přesto vnímám, že nečte diskusi pozorně = chybí mu onen pokus vnímat diskusi očima jiných diskutujících a pak ji analyzovat. Což je zjevné na užití slova "symptomatické", které jsi půjčil odemne a použil ho k jinému příměru, který postavil do rozporu s mým. V tu chvíli si musím trvat na své první myšlence, že mi přijde skutečně symptomatické pro teologické diskuse v ČCE, že balíme kufry, když se diskuse uchyluje, odklání a nejde nám pod vousy. To přesně neoortodoxní křídlo předvedlo a to jsem mu chtěl kriticky (a vnímejte tohle slovo, prosím, jako slovo do diskuse, nikoli negativního povzdechu, vytknout). Tohle je jedna věc, zjevně okrajová.
Článek Přehlížené stáří jistě přináší zajímavé důrazy a především pohledy. Nicméně mne nepřesvědčuje, že je pohledem do skutečnosti, nebo pohledem skutečným. Připadá mi jako teoretická úvaha, teoretická konstrukce, která vlastně nikde nenachází praktické uplatnění. Nejvíce zavádějící vnímám jeho závěr, který do teologické otázky (jak postulovat funkci faráře k jednotlivým generačním skupinám dnes) najednou vnáší sociální rozměr, který poblematiku diferencuje. Je totiž zjevné (a zvláště dnes), že jednotlivé generace komunikují jinak, jinak si vykládají jistá slova, slovům rozumějí různě, mají jiné mechanismy vnímání komunikace. To, podle mého soudu, nejde popřít. Tímto promícháním teologické a sociální otázky se článek dopustil zmatečné chyby, která komplikuje diskusi.
Připusťme, že evangelium přináší určitou "myšlenku". Tu myšlenku (dále už bez uvozovek) je třeba vyložit. Evangelium samo se o to svým způsobem v konfrontaci se svojí dobou pokouší. Dnes tuto jednu a tu samou myšlenku slyší mladí i staří (omezím-li se pouze na tyto dvě skupiny), ale vyjádření (a tudíž i cesta k pochopení) této myšlenky může být pro obě skupiny rozlišná. Zvlášť v dnešní době, která mezi generacemi činí větší sociální i myšlenkové rozdíly, než tomu bylo třeba před sto, natož tisíci lety. Kdo tohle nebere vážně, nežije v dnešních dnech. Není tu jenom sociální rozdíl, je tu i rozdíl psychologický. Vnímání patnáctiletého a osmdesátiletého je prostě rozdílné. Je tu určitý stupeň vývoje psychiky, stejně tak sbírka životních zkušeností. Nevidím nic špatného na tom, že se církev, stejně jako celá naše společnost, specializuje. Funkci faráře pro mládež vidím právě v této rovině. Stejně tak mohou vznikat místa farářů pro seniory (a vznikají: v diakoniích; místa farářů misijních dále třeba). Nejde o třídění podle posluchače. Jde skutečně o třídění podle způsobu výkladu myšlenky evangelia. Hus, ačkoli farář v jednom místě (například v době, kdy působil v Betlémké kapli) kázal (myšlenku) určitým způsobem, ale to ještě neznamená, že když přečtu jeho kázání dneska ve svém sboru, dosáhnu stejného ohlasu jako on. Tohle snad nechce nikdo, kdo prošel výukou praktické teologie popírat?
Existenci funkce faráře pro mládež bych nikdy neinterpretoval jako neúctu ke stáří. Skoro bych se provokativně postavil na druhou stranu. Sborový farář je tu především pro jiné generace, než je mládež a děti. Ale svým způsobem je to takhle správně. Protože v plném věku a vyspělosti lze myšlenku evangelia zvěstovat univerzálně všem, zatímco výchova k tomuto stádiu je svěřena převážně rodině, ne? Copak je to farář, kdo je odpovědný za to, že mezi křtem a cca šestým rokem, kdy dítě přijde do vyučování ve sboru, získá ono základ křesťanského života? Ten pak rozvíjí, aby (jak tomu bylo v předchozích generacích) s věkem přibližujícího se důchodu se tyto "děti" navrátily do sborů? Až provokativně se mi chce říct: tedy nechme mládež být, ale uvidíme, že za čtyřicet let, nebudeme mít v lavicích ani babičku (natož pět).
Zvláštní otázkou zůstává ponechávání aktivity mládí. To je sporná záležitost, odvislá na tradici sboru. Tomáš Pavelka tohle vystihl docela přesně: mladí revolučně řeční, ale staří tak něco poznamenají a nakonec se ukáže, že měli pravdu (promiň Tomáši, asi jsem tě interpretoval trochu zbrkle, ale myslím, že tak nějak jsme se na tom shodli). Zcela jistě bych věřil těm stařím, jejich životní zkušenost s myšlenkou je pro mne věrohodnější než entuziasmus mládí. Přesto mám za to, že i mládí má mít zelenou. To, že se při bohoslužách zpívá ze svítáku, EZ i Dodatku, považuju za dnes normální, a mám za to, že by to tak měli považovat všichni, nebo to alespoň přetrpět. Přeci jenom jsme společenství různorodých a nechceme vytvářet galimatyáš, ale společenství.
To co mám posledního na klávesnici v touto chvíli je poznámka k biblické terminologii. Hřebíček ťuknul: Hřích, zatracení, milost, spása, pokání, láska… to jsou termíny, jichž užívá křesťanská víra v řeči o člověku před Bohem. (dovolil jsem si s prominutím tuhle větu obrátit). Nic proti významu těchto pojmů, mají svou hodnotu i promne. Sám jsem vyrosl odmalička v církvi a asi jsem byl špatně vychován, ale při slovech hřích, zatracení, spasa, pokání, se mi zavírají v uších jakési klapky. Připouštím, že může být chyba na mojí straně, ale i já potřebuji slyšet myšlenku. A když to neumí opakování (jak mimochodem podle mých uší nabízejí neoortodoxové) těchto termínu, není úkolem farářů, aby uměli tyto termíny zvěstovat nově a srozumitelně, aby v nich myšlenka zůstala?
Nevím, jestli se mi podařila teologická odpověď (ale upřímně jsem se o ní pokoušel). Předem se omlouvám za všechny zjevné i skryté ivektivy, který jsem se vědomě či podvědomě dopustil. Omlouvám se i za délku tohoto příspěvku a blahopřeju každému, kdo se dočetl až sem. Díky
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 25. 11. 2006 20:21
Předmět: Re: kamarád co soudí...

Chtěl bych na příspěvek Štěpána Brodského reagovat, ale asi už ne pod heslem "kamarád co soudí", i když mě tento trefný bonmot vskutku pobavil! Proto vytvářím nový "předmět": Stavitelé mostů . Tam tu svou reakci taky vyvěšuju.
Zdar všem diskutujícím, kteří si touto diskusí tříbí myšlenky , byť v pracovní době! Nakonec, kdy jindy? Manželku a děti tím zatěžovat nechci. A.B.
Od: Uživatel Evangnetu Robert Jan Hřebíček <>
Kdy: 26. 11. 2006 05:36
Předmět: Re: kamarád co soudí...

Pane Brodský, díky a kloubouk dolů – dostal jsem, po čem jsem tu tak křičel, plné podnětů k zamyšlení. Váš příspěvek na mne působí jako zastavení se na cestě a ohlédnutí – zkusil jsem to taky a v jedné věci Vám dávám za pravdu, že je tu skutečně spleteno více témat dohromady. O článku Přehlížené stáří píšete, že „do teologické otázky (jak postulovat funkci faráře k jednotlivým generačním skupinám dnes) najednou vnáší sociální rozměr, který poblematiku diferencuje.“ Mám za to, že ta různá témata jsou spletena nenáhodně a že to „theologické“ je s tím „sociálním“ spjato těsněji, než se na první pohled zdá. A že, viděno en bloc, se odhalilo nejbolavější místo současné ČCE.
Těší mne, že otázku „jak postulovat funkci faráře k jednotlivým generačním skupinám“ chápete jako theologickou. Není to tu zvykem. Rozdílně jsme postavili odpovědi v tom, že Vy vnímáte potřebu hovořit o 15 letém na rozdíl od toho 80 letého, tedy farář pro mládež má smysl a měl by smysl i farář pro jiné skupiny. Já se tohoto úhlu pohledu zříkám zcela programově. Jeho problémem je paušalizace. Právě pro rozdílnou míru zkušeností, různou životní dráhu může být mezi dvěma vrstevníky větší rozdíl ve vnímání „toho důležitého“ v jejich životě, než mezi určitým 15 letým a 80 letým. Rozhlédněte se po lidech kolem sebe – zkušenosti sebebohatší nikdy nikoho ke Kristu nepřivedly. A jak tuhle mnohost charkterů ošetřit? K čemu si držet zvláštní postupy a inštance například pro „mládež“, když je to – půjdete-li zkoumat „kus po kuse“ - pojem široký prakticky jako „člověčenstvo“? Co mládež spojuje, kromě nízkého věku a vysokého výskytu akné? Co spojuje ty atlety s novinama otevřenýma na sportovní stránce s těmi zahloubanými brejlovci, kteří dovedou být ve dvanácti staří jako lidstvo samo? Nic – ani vkus, ani míra znalostí, ani míra zkušeností. Ani zakoušená tíseň či bolest či radost. „Být mládež“ není žádný společný jmenovatel, na jehož základě by něco mohl postavit bohoslovec, farář, kazatel. „Být křesťany“, to je ten tmel, pracovní prostor.
Jeví se na první pohled velice rozumně a velice rozumně zní v tomto punktu nejenom Vaše argumentace, ale i pana Žárského důraz na vývojovou psychologii, když řekneme, že mladým se o „tom důležitém“, co jako křesťané chováme a předáváme dál, má mluvit jinak než těm starším. Ale v praxi je to jinak a důkazem toho jsme třeba my dva, Vy a já. Tipuji, že jste přec jen o nějaký pátek starší než moje maličkost, a přesto – „hřích, spása, pokání“ znějí mému uchu mimořádně potentně a to už od doby, kdy jsem vyznávajícím křesťanem, tedy od mých 14ti let. Vy zase říkáte, že vám tato slova znějí cize. Hranice srozumitelnosti „staré řeči“ očividně nevede mezi „starými“ a „mladými“ v církvi, tak jaképak rozlišování na mladé a staré. Problém je spíše v důležitosti těchto slov – ne v jejich slohu; v tom, že spolu s nimi se v některých kruzích ČCE rezignovalo zjevně i na jejich obsah.
Zatím totiž nějaký „mladistvý“ ekvivalent k těmto slovům podán nebyl (nebo ano?), a podobně je tomu třeba s Trojicí. Kdybych tu vyhlašoval, že nevěřím v prázdný hrob nebo narození z Panny, nikdo si toho nevšimne – vyhlašuje to totiž kde kdo, aniž by se kdo obtěžoval s tím, vysvětlit svůj novátorský přístup. Obsah, kterému křesťanství (nejen protestantské) přikládalo klíčovou úlohu, se dostal na vedlejší kolej, zatímco něco, po čem tu bez mála 2000 let nikdo ani neškytnul (například instituce faráře pro mládež) teď vyhání krevní tlak vzhůru, ledva se o to někdo jen otře. A když se ptám proč, vyfasuju ne nové vyjádření starého obsahu, ale vývojovou psychologii - teď samozřejmě nemám na mysli Vaši odpověď, ta se mi líbila daleko více. Hranice, kterou lze mezi diskutujícími na tomto fóru pozorovat, odděluje rozdílné pojetí obsahu, ne jen jazyka.
Smysl základních pojmů obsahu křesťanské víry nejen že není těžké pochopit, není jej ani potřeba pochopit – bez toho, aniž bychom je už měli za vlastní, totiž žádný obsah ani není. Kde se neužívá slova hřích či spása, není v oběhu ani obsah křesťanské víry, a naopak – setkání se Vzkříšeným, jež provázi rozpoznání tísně a bídy vlastní existence a vyslechnutí osvobozující odpovědi na ně, samo zakládá nutnost držet obsah víry, který nakonec nejde opsat jinými slovy, než jaká se používají už velmi, velmi dlouho. A jakým už velmi douho rozumí nebo nerozumí staří jako mladí.
Dost už o pojmech a o jazyku – vidím, že k totmuto tématu se už vyjádřil v čerstvém příspěvku Adam Balcar. Tohle povídání o mládeži a o farářích pro mládež (nebo vlastně pro jakoukoli jinou „cílovou skupinu“) mě tak pálí (ačkoli s tím vlastně nemám mnoho co do činění) protože se smutkem sleduji, jak církev dnešních dnů zahazuje to, co jí po dobu její existence dávalo smysl a drželo ji při smyslech, a chytá se toho, co jsou obyčejné kupecké praktiky tohohle trhu marnosti, na němž se coby lidé pohybujeme. Ptáte se, odkud se vezme za nějaký čas alespoň těch pět babiček, když dnes nebudeme pracovat s mládeží (jako kdyby těch pět babiček nemohlo uvěřit třeba až v důchodovém věku). Inu – zeptejme se těch denominací, které se vývojovou psychologií moc nezabývají a sázejí na starý obsah křesťanské víry - narozením z panny počínaje a těla z mrtvých vzkříšením nekonče. Ty totiž rostou nejrychleji a o babičky nikdy nouzi mít nebudou. Nejspíš bychom se však takto ani ptát neměli - narážím na křišťálově čisté shrnutí, které podal v závěru svého příspěvku z 23. 11. Pavel Šindler.
Prosím o prominutí, že, ať se snažím jak chci, nějak nedovedu být stručný. Snad příště. Přeju hezký den.
Od: Anonym: Jan Dospiva <> ( ---.74.broadband4.iol.cz )
Kdy: 27. 11. 2006 22:59
Předmět: Re: Až Kamarád přijde soudit...

Nad článkem Přehlížené stáří stojí za to se zamyslet - za situace, kdy církev početně stagnuje, máme sklon k fetišizaci mládí, neboť ta církev spasí, a našim starším sestrám a bratrům dáváme podvědomě a podprahově najevo,že jaksi pro církev už nejsou tolik důležití. Taky vnímám určitý nepoměr - sice jsem na posledním sjezdu mládeže nebyl a organizaci podobných akcí považuji za důležitou a potřebnou, ale rozměr téhle monstrakce úplně neodpovídá tomu, do jaké míry mládež ČCE žije vírou a evangeliem, zvláště mládež z tradičních evangelických rodin je mnohdy poněkud vlažná, bere to trochu hákem a zakládá si na tom, jak jsme liberální, tolerantní, otevření, žádní fundamentalističtí zabedněnci a suchaři, takže kouření, pití, tráva, drsnější slovník (vlastní i některým účastníkům této diskuse) a předmanželský sex je v pohodě. Nechci paušalizovat, znám mnoho mladých lidí, kteří jsou opačným příkladem, ale sem tam jsem tenhle dojem ze sjezdů měl a nebyl jsem sám - dost na to poukazovali mladí lidé, kteří přijeli z jiných církví - např. z CB či SCEAV. Je to ale ovoce v ČCE převládající liberální teologie tam, kde zašla příliš daleko. I když mě zarputilý bezmyšlenkovitý fundamentalismum neoslovuje a právě svobodomyslné prostředí ČCE má na svědomí, že se k ní hlásím, špetka tradičního evangelického fundamentalismu v dobrém slova smyslu by nám neuškodila.
Na druhé straně mám pocit, že článek také odráží takové to "to za našich mladých let nebývalo" - různé SOMy, SEMy, SAMy, faráři pro mládež a podobné moderní výmysly a nesmysly. Tady si dovolím tyhle "nesmysly" obhajovat: Můžeme se stokrát zaklínat, jak je to teologicky nepodložené, ale potřebu podobného "zastřešení" si prostě vynutil praktický život a nelze ji ignorovat. Tradiční fixace na konkrétní sbor odpovídá životnímu stylu toho, kdo se již usadil, založil rodinu atd., kdežto dnešní mládež cestuje, studuje, má potřebu i určitého dobrodružství a spoluprožívání na akcích za hranicemi všedních dnů, a to i duchovního, ve společenství většího množství svých vrstevníků - křesťanů. Sám to znám na vlastní kůži. Ale to někdo musí zorganizovat, právně a účetně ošetřit a taktéž vést duchovně správným směrem, a to všechno PROFESIONÁLNĚ. Není to vynález jen naší církve, jak tvrdí někteří diskutující, mají to i v jiných (třeba i evangelikálních či charismatických) církvích, jen to nazývají jinak, a dobře vědí, proč to dělají. Totiž pokud na tuto v dnešních podmínkách přirozenou potřebu mladých nedokáže společenství křesťanů adekvátně odpovědět, budou její naplnění hledat jinde. Ale samozřejmě by to mělo sloužit k růstu ve vědomí, že existuje i obyčejný všední život, ve kterém je také potřeba udržovat vztah s Bohem, což se mimo jiné projevuje i pravidelnou účastí na shromážděních při bohoslužbách.
Jan Dospiva