odvážím se dohadovat, že jste prožil nejspíše klinickou smrt jako zážitek světla. a že vám ve srovnání s tímto prožitkem všechno dění v církvi připadá jako trapně matný odlesk. nedivil bych se. asi jako když někteří s učedníků zažili proměnění Páně, a pak se museli vrátit do údolí, kde zrovna jejich kolegové trapně neuspěli v pokusu o exorcismus, a na cestu vedoucí k pašijím. - nemám naději, že by ještě někdy církev masově ovlivňovala národ. bude to myslím spíše o konkrétních aktivních společenstvích. a např. jak jste možná četl, počet křtu dospělých v posledních létech mírně stoupá, jistě to nejsou počty, které by zachránily církev v současné podobě, ale na druhé straně to dává i viditelnou naději, že církev není odehraná. - k té malomyslnosti v otázce utečenců: doufám, že se tady už evropa probouzí z vítačské naivity. ale myslím, že řešení nešlo a nejde hledat jiné neč částečné a komplikované, a rozhodně bych nesázel na nějaké populisty. a potom je tady pro nás stále příklad církevního otce augustina, který když kdysi dávno viděl boření říma germány, také mu připadalo, že se mu hroutí cellý jeho svět a hlavně že se hroutí celé křes%tanství, ale pak viděl také.. jestli to neznáte, tak si to dočtěte