Pro mě velmi inspirující odpověď na tuto otázku dává ve své knize "Překrásný nový svět" Aldous Huxley. Nacházíme se v ideální společnosti budoucnosti, vystavěné na eliminaci utrpení: Rodina jako zdroj většiny lidských traumat je odstraněna, promiskuita je naopak povinná, lidé mají stálý přísun sommy - jakési drogy bez vedlejších účinků. Navíc jsou již v prenatálním stádiu kombinací přímých zásahů do vývoje plodu a behaviorální "terapie" předurčováni pro budoucí společenské postavení, aby jednak dobře hráli svou společenskou úlohu, ale hlavně, aby s ní byli spokojení. Za harnicí tohoto ideálního světa, v jakýchsi rezervacích, ze žije nadrsno po staru - se vší krutostí života. "Divoch", kterého z této enklávy dovezou do Překrásného nového světa všechny udivuje tím, že výslovně chce trpět, za jeho trápením je však touho po tom někoho nebo něco následovat. V jeho případě jde o rytířský ideál ženy, vyčtený z románů (v překrásném novém světě jsou knihy pochopitelně zakázané). Na samém koci knihy se pak "Divoch" oběsí - nemůže žít bez autority, bez omezení, bez bolesti. Je to dobrá alegorie našeho světa, s tím rozdílem, že kus toho divocha, skutečného člověka, je v každém z nás. Teď jde jen o to, co bude tou naší autoritou. Osobně bych se přimlouval za Ježíše Krista, našeho Pána.