Někdy si kladu v souvislostí s fenoménem "evangelizace" otázku, jestli lze některé moderní pojetí evangelizace považovat ještě za zvěstování evangelia? Mám tím na mysli onu "projektovou evangelizaci", která směřuje hlavně k obrácení evangelikálního typu (to je metafora - kéž mi poctiví evangelikálové odpustí!) a k početnímu růstu nově založených sborů (zvláště v méně rozvinutých zemích). K těm jsme dříve patřili i my v Česku (mé zkušenosti jsou z let cca 1991 - 2005). Výsledky - tj. statistiky obrácení a počty členů sborů - se pak vykazují mateřským misijním organizacím, které je vhodně tlumočí svým donorům. A ti pak poskytují finance na msii dle toho, jak byl ten či onen evangelizačnín projekt "úspěšný".

Do kontrastu s tím bych položil tzv. "trvale udržitelnou křesťanskou misii", která reflektuje situaci zatím hledajícího člověka i nově obráceného křesťana a nabízí citlivé avšak zároveň kompetentní doprovázení oběma procesy - tedy jak "hledáním", tak i "křesťanským růstem". Taková misie (či zvěstování evangelia slovem i skutkem v lásce) nemůže být jiná než celostní. Tedy chápající církev ne jako výkonný dobře šlapající stroj, ale jako společenství, které do jeho existence povolal ukřižovaný a vzkříšený Kristus. Ne donátoři misijních organizací.

Ale to je o asi o úhlu pohledu na církev a její aktrivity…