Že sociální stát je nástrojem mocných k ubližování vyloučeným, je naprostý nesmysl. Naopak je reakcí na nebezpečné důsledky divokého kapitalismu, který sociálně vyloučeným nejen ubližuje, ale také produkuje jejich množení. Situaci divokého kapitalismu se velmi blíží současná Česká republika,v níž politická moc se překrývá s osobními ekonomickými zájmy a mafiánskými strukturami. Ve volbách jsou pak občané ovcemi, které jsou živeny iluzí, že rozhodují o demokratickém směřování, a nuceny k rozhodování mezi různími uskupeními parazitů, nazývanými politické strany. Jde snad někomu z nich o vaše blaho? Leda neosobně v té míře, aby to pomohlo jejich vlastnímu blahu.

Ne že bych byl vášnivý zastánce sociálního státu (obecně je mi jen protikladem asociálního státu), ale je nutné odlišovat jednak koncepci (stabilní narovnávání či eliminace nebezpečných sociálních rozporů), jednak proměny jeho možností aplikace v dnešní době, a jednak správu a kontrolu jeho mechanismů. Pokud ze sociálního státu někdo vyžírkuje, není to ještě problém konceptu, protože vyžírkování existuje v každém systému. Naopak dnešní mocnáři rádi své ekonomické machinace omlouvají právě snahou zamezit vyžírkovství, a tím zakrývat podstatu své činnosti.

Jinak považovat postoj, který není vůči koncepci sociálního státu za odmítavý, za protikřesťanský, se mi s prominutím jeví jako cosi inkvizitorského.

A aby nedocházelo jen k planému teoretizování, doporučuji například nepříliš omšelou studii Gerharda Alberta Rittera "Der Sozialstaat: Entstehung und Entwicklung im internationalen Vergleich"