Děkuji, že jste si dal tu práci, to co píšete, je velmi podnětné.

I já si dokážu představit výklad, že "skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt" znamená, že tím jediným člověkem je každý z nás a že když hřešíme a vzdalujeme se Bohu, tak v tom našem jedinečně prožívaném světě zavládne smrt ve smyslu zatracení. Stejně tak že porušené stvoření není nic jiného než lidské morální zlo vnášené do světa a jeho důsledky pro ostatní. Jsme-li Adamem, tedy umíráme a jsme ztraceni, kdežto v Kristu máme život věčný. To je osobní rovina a v tomto smyslu se nepochybně jedná o platný výklad.

Přesto se domnívám, že to nemůže být celé a že augustinovská linie zvítězila z několika dobrých důvodů:

1) V zásadě totéž co Augustin si zjevně myslel už apoštol Pavel, i kdybychom se snažili interpretovat Římanům 5 jen v tom výše zmíněném smyslu. Z celého listu Římanům je patrné, že nehovořil jen o osobní rovině týkající se každého z nás (byť ta je velmi důležitá), ale také o kosmologické rovině (viz Ř 8,19-22). A je to součástí biblického kánonu.

2) Apoštol Pavel taky k tomu nedošel jen tak, ale na základě výtečné znalosti starozákonního Písma a výkladu prvních kapitol knihy Genesis, v nichž je přirozenost původního neporušeného stvoření líčena prostě jinak než přirozenost toho našeho, kdežto to naše stvoření je "zemí prokletou" kvůli pádu člověka.

3) Pokud je smrtelnost součást stvořenosti, je absurdní hovořit o vykoupení celého stvoření tak, jak to činí apoštol Pavel v Ř 8,19-22, o "otroctví zániku", z něhož má být VYSVOBOZENO. Proč by mělo být "i samo tvorstvo" vysvobozeno z něčeho, co je součástí jeho stvořenosti? Lze jako "otroctví zániku" označit něco, čemu "je třeba přitakat"? Jenže i tenhle text je součástí biblického kánonu.

4) Lidská zkušenost ukazuje, že na rozdíl od biblického Adama se hříšnými nestáváme, ale od počátku už hříšnými jsme. Již se rodíme do porušeného světa, a to nejen do lidské společnosti deformované hříchem, ale i do širšího stvoření, v němž vládne boj o přežití, zákon silnějšího, krásnějšího a zdravějšího, nikoli láska, a toto je součást i naší přirozenosti. Už naše přirozenost totožná s přirozeností ostatního tvorstva nás vede ke špatnosti.

5) Padlé je proto stvoření jako celek a my jsme jeho součástí. Jediným rozdílem je, že jako etické bytosti neseme za své jednání odpovědnost. Kruté zákony přírody však pro nás nemohou být vzorem, máme-li následovat Ježíše, a těžko je tak můžeme označit za "dobré".

Augustinovský výklad Adamovi nepřiznává vůbec žádnou moc, ta veškerá pochází od Boha, pouze ohromný význam jeho hříchu s důsledky pro všechny. Kdyby nad Adamem neměla moc Boží spravedlnost, jeho čin by nic neznamenal.

Pokud Augustinovskou linii zrevidujeme, bude to mít pro nás tyto důsledky: 1) Musíme odmítnout i Pavlovu kosmologii, 2) musíme odmítnout kosmologii podle Genesis, 3) musíme odmítnout myšlenku vysvobození celého tvorstva z "otroctví zániku", 4) musíme odmítnout, že se hříšní již rodíme, maximálně můžeme připustit, že se již rodíme do hříšného světa, 5) pak je naše přirozenost dobrá, byť její součástí je i zákon silnějšího a sobecké geny, protože je v tom totožná s přirozeností (stvořeností) ostatního tvorstva, a ta je přece dobrá. Pak není důvod následovat Ježíše. Ne Ježíš, ale Dawkins.

Neosobní křesťanská kosmologie bez důrazu na osobní rozměr víry a spásy neznamená nic, ale redukcí křesťanské kosmologie pouze na osobní existenciální záležitost nám nakonec nezůstane nic ani z osobní víry.

A pokud se tak již v protestantské teologii stalo, pak se nelze divit její krizi a krizi protestantských církví. Toho, co je třeba, je nikoli revize Augustina, ale návrat k němu, a já bych spíše řekl návrat k Pavlovi. Anebo řekneme, že to bylo překonáno vědou, a pak nezbývá, než zavřít krám.