Teze, že smrtelnost je součástí dobrého božího stvoření, je – z toho, co jsem zatím mohl nastudovat – skutečně odchylná od tradičního, především od Augustina vehementně zastávaného učení, které se prosadilo i v klasické reformační teologii, že totiž fyzická smrt je důsledkem prvotního hříchu prvního páru. Augustinovi v tom tehdy oponoval Pelagius, ten tvrdil, že je smrt součástí lidské stvořenosti. Augustinovská line se (nejen v tomto) prosadila. Je myslím však ji třeba revidovat (už se to stalo) nejen z hlediska poznatků přírodních věd, ale i z hlediska teologického.

Podle mě je ten Vámi uvedený argument, že totiž z hlediska křesťanské naděje ve vzkříšení mrtvých a život věčný není možné považovat smrtelnost za součást stvořenosti, je závažný. Díval jsem se do moudrých knih a tam jsem našel, že ze současných evangelických theologů právě to zastává třeba W. Pannenberg. Ten v druhém svazku své Systematické teologie píše:

„Proti tvrzení přirozenosti smrti kvůli konečnosti lidského života existuje závažný theologický argument: křesťanská naděje v budoucnost očekává život beze smrti (…) Konečnost, která patří ke stvořeneckému životu, nebude účastí na Božském věčném životě odstraněna. Z toho však vyplývá, že konečnost nemůže vždy zahrnovat smrtelnost. Eschatologická (=zaměřená k posledním věcem) naděje zná konečnost stvořenecké existence beze smrti. Proto smrt nemůže nutně patřit ke stvořenecké existenci.“

Tuto pasáž cituje jiný teolog, heidelberský systematik W. Härle, ve své Dogmatice (Berlín, 2007), a Pannenbergovi oponuje: „S touto nadějí se nespojuje návrat k rajskému stavu, nýbrž naděje v podíl na Boží skutečnosti samé, která podmínky konečnosti přesahuje.“ A pokračuje: „Smrtelnost a smrt patří k pozemskému, stvořenecké existenci člověka (jako i jiných živých bytostí) a je třeba jim jako takovým přitakat, přijmout je a integrovat do života.“ Dále píše: „Ale hřích smrt mění: dává mu osten, který by bez něj neměla. Dokud hřích nad člověkem vládne, spojuje se s umíráním a smrtí hrozba definitivního ztroskotání, konečně platné ztracenosti.“ Takto hříchem „otrávená“ smrt je podle Härleho odkazem k věčnému zatracení, k tomu, co kniha Zjevení nazývá druhou smrtí (Zj 2,11; 20,6; 21,8): „O ní platí v přímém a vlastním smyslu: není nic jiného než důsledek hříchu. O stvořeneckém umírání a smrti se to naproti tomu říci nedá.“

S tímto jeho výkladem se ztotožňuji. Ještě mě něco napadá: jestliže bychom připustili, že v naší časnosti skutečně existoval jakýsi rajský stav beze smrti (klasická dogmatika to nazývá „status integritatis“) museli bychom tomu „pračlověku“ přiznat ohromnou moc, z toho hlediska, že nějaký jeho čin způsobil smrtelnost všeho živého a dědičnou hříšnost lidstva. To by však ale znamenalo přiznat mu moc, která je rovná moci Božské, a to dokonce takovou, s níž si ani sám Bohočlověk Kristus („druhý Adam“) „nedokázal poradit“, jestliže zde smrtelnost/konečnost/ dějiny stále je/jsou.

Zdraví J.Š.