Milý Jiří - vadí mi na tom jednak to, že z biblické metaforiky se činí spekulativní přenesení významu např. za pomoci hymnu z 2. kap. Filipským, kde k tomu stejně není dostatek podnětů. Dalfertha si osobně vážím, dokonce jsem se shodou okolností ocitl předloni na akademické oslavě jeho šedesátin, ale tohle mne neoslovuje. Spekulace mě baví, ale ne tohoto druhu. Pokud vím, ani v cizině to není tak jednoznačně přijímáno, ale nejsem dogmatik, takže o těchto souvislostech zas tak moc nevím. Hodně citlivá věc je už zabývat se interpretací Kristovy smrti pomocí kategorie oběti v přeneseném významu. Vytvářet další patro nad tím hrozí zadušením této citlivosti. Oběť je prastarý akt odehrávající se mezi člověkem a božstvem, a tedy vytvářející boho-lidskou souvislost (i když existují i mýty, kde bohové obětují bohům). Metaforizace a aplikace na Krista je pak spojena s jedinečností, jednorázovostí události Zdá se mi, že tu také hraje roli vyrovávání s davnou satisfakční naukou (což je vlastně gut evangelisch), ale myslím, že povýšení pojmu oběti k tomu není nutno. Do toho mi vpadává jedna komplikace: říká se, že skrze Krista byla odmítnuta či zrušena tradiční oběť (což je už názor, který se objevoval v prvních staletích) - ale proč pak na Boha, resp. na Krista vztahovat něco, co bylo skrze Krista devalvováno? Jinak nemám osobně v lásce úvahy o vnitřním božím životě a jeho struktuře - je to jako koukat ženě pod sukni.