Jen telegraficky:

nepochybuji o tom, že např. Pavel chápal Gen doslovně (jako po něm celé genarace). Jak Ježíš, tak Pavel však byli neseni očekáváním brzkého příchodu Božího království. U Pavla viz 1 Tes 4, 13-18, Pavel tedy asi věřil, že fyzicky nezemře, že Kristův kříž a vzkříšení znamená konec dějin, a tak i smrti fyzické (i když byl znejistěn tím, že členové prvních kř. obcí umírali). Byl ale zklamán, a hle dějiny (a tak i fyzická smrt) trvají dodnes. Je tedy jisté, že Kristus nás ze smrti fyzické nevykoupil, což je (i z hlediska Písma, bez ohledu na jasné výsledky přírodních věd) důkaz pro to, že fyzická smrt je něco, co je se stvořením dáno, jakkoliv je to pro nás představa nikterak útěšná: v tom měl podle mě Pelagius pravdu, který toto tvrdil proti Augustinovi.

Jestliže si tedy mám(e) nějak přivlastnit Pavlovo "skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt", resp. "jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život" (Ř 5,18), tak -alespoň já to tak se pokouším chápat- znamená Kristovo spásné dílo zničení smrti "duchovní", totiž sebezaviněného odcizení člověka od Boha, a podíl na jeho (Božském) životě. A to mně v perspektivě víry absurdní nikterak nepřijde.

Otázka potom je, a to by podle mě za nějakou úvahu stálo, zda by nešlo tzv. "prvotní hřích" přeci jen nějak historizovat (tedy netrvat na jeho čistě existenciální interpretaci jako neblahého osudu, souvislosti zla, do níž se člověk rodí a jíž je ať chce nebo ne ovlivněn), a sice v tom smyslu, že/zda tu v dějinách byl někdy okamžik, kdy první lidé, kterým se dostalo Božího zjevení (=adam), tímto zjevením pohrdli, a tak nějak uvrhli do dějin onu "duchovní smrt". Ovšem kdo a kdy se to stalo, je podle mého názoru ve tmách (a není ani theologicky důležité po tom se ptát), a ani Genese nám k tomu moc neřekne, podle toho, co víme díky historicko-kritickému zkoumání Písma o vzniku těchto textů a o jejich literárním svérázu. (Jsem si však vědom, že pro doslovné interprety bible posledně řečené asi nebude argument…)

Zdraví J.Š.