Určitě. Tu "fazónu" lze ovšem chápat i zbožně: někdo na sebe musí navléct luxusní oblečení (nebo přešívat značky luxusních oděvů na vietnamský tovar), jiný nasadí zbožný ksicht; zatímco někdo bude zaujímat pózy intelektuálské, jiný předstírat vytržení Duchem Svatým. Je to samozřejmě v prvé řadě projev absence víry jako takové. Vždyť ten, kdo věří v Boha který o nás ví víc, než my sami o sobě, nemusí se starat o to, jek jej vidí druzí a nemusí proto nic hrát. Stejně by neměl ovšem být snadno hotov s druhými a vědět, že poslední slovo o nich řekne Bůh.

Ale pokládáš otázku, proč mi to vadí stotožnit zkušenost s Duchem Svatým s tou zkušeností samotnou. No protože se to tak dělalo, víš co to napáchalo v 70. a 80. letech v církvi, a mnozí si s tím dodnes "zkušenost s Duchem Svatým" spojují. Možná právě proto na toto téma reagují ještě dnes mnozí lidé dost ježatě. Jejich chybou je pouze předpojatost, ale kdo to máme ještě v paměti, tak se jim úplně divit nemůžeme.

Píšeš také o "cítění Ducha Svatého" (to je jak v tom spirituálu). No, někdy ho necítím, nebo nevím, jak by to mělo vypadat. Věřím v něj, to je obsahem Kréda. Ta víra ovšem neznamená nějaký intelektuální "názor". Tím nechci vyjádřit tudíž akademický odstup odo otázky žití z Ducha. Musím mu jen důvěřovat, že působí, i když ho necítím. Není pro mě nakonec důležitá otázka, zda ho mám zrovna já. Hlavně, že je.

Duch Svatý je však zneužíván od nepaměti, jak nonkonformními skupinkami v církvi, tak i církevními úřady. Je zajímavé, že by Duch Svatý měl svým nositelům propůjčovat autoritu. Ale i jeho nositel může bloudit - Ga 3,1-2. Je ovšem mimořádně moudré od Pavla, že lidem, kterým celou dobu v listu nadává, Ducha Svatého neupírá, naopak jim připomíná, že ho mají.

Dary Ducha však fungují všude, kde funguje služba ke společnému vrůstání v Krista, a to včetně institučních funkcí v církvi, jako i ve službách charakteru neformálního (Ef 4,11-16). To by mělo být také měřítkem jeho působení.