POJETÍ KATOLICKÉ BOHOSLUŽBY (MŠE)
VÝCHOZÍ PODKLADY
Základní pojmy
I.) MŠE
Podle katolického chápání není slavení eucharistie pouhou připomínkou poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky, ale zpřítomněním oběti Ježíše Krista na kříži a oslavou jeho vzkříšení (proto je někdy označována též jako mešní oběť.
Označení mše je zkomolením závěrečných slov mešní liturgie, kdy jáhen vysílá shromážděný lid slovy: „Ite missa est,“ (latinsky doslova „Jděte, (jste) vysláni,“ v české liturgii překládáno jako „Jděte ve jménu Páně“). Vedle dnešní liturgie funguje ještě starší tzv. „tridentská liturgie“ (viz heslo tridentská mše).
BOHOSLUŽBA OBĚTI
Bohoslužba oběti je zahájena přípravou darů chleba a vína. Kněz si po přípravě obřadně myje ruce, což se nazývá Lavabo, a poté vyzve věřící k prosbě k Bohu za přijetí předložených darů. Přípravu darů zakončuje modlitba nad dary pronesená knězem a nazývaná též Sekreta.
Přípravou k proměňování je Preface neboli slavnostní zpěv kněze vyjadřující radost nad významem daného liturgického dne. Preface je zakončena starozákonním zpěvem věřících Svatý, svatý, svatý… neboli Sanctus.
„Mše je ustavičná oběť Nové smlouvy ustanovená Pánem Ježíšem při poslední večeři. On se na kříži obětoval krvavým způsobem, ale tutéž oběť konal i při Poslední večeři nekrvavým způsobem a nařídil, aby ji apoštolové a jejich nástupci v kněžské hodnosti stejným způsobem neustále konali na Jeho památku. Konání oběti je vrcholným úkonem bohoslužby, proto Pán Ježíš nemohl křesťanství jako nejdokonalejší náboženství nechat bez konání obětí. Ve mši svaté se totiž Kristus obětuje nekrvavým způsobem a reprezentovaný viditelným knězem, ke kterému se mají i přítomní věřící aktivněji připojit.“
(Malý teologický lexikon, str. 332).
Pojetí
ŘKC mše je dle knihy Walter Ciszek SJ: „On mne vede.“ Zvon, 1995 toto:
Str. 178: „tentýž Kristus, který byl obětován při mši sv.…“
Str. 142: „….pro ně mohl denně obětovat kalvárskou oběť ve mši sv.“
Mši popisuje Štěpán Šoltész v knize „Dějiny křesťanské církve.“ Synodní rada
ČCE Praha, 1948 takto, zkráceně:
"Je to chléb a víno uložené na oltáři katolických chrámů, o kterém katolická církev od r. 1215 věří, že se zázračně proměnilo v tělo a krev Kristovu a proto mu vzdává božskou poctu tím, že se mu klaní. Obřad, při kterém se toto proměňování děje nazývá se mše svatá a vznikl odchýlením od původní večeře Páně.
Katolická církev věří, že ti, kteří v pobožnosti přijímají tento chléb, jsou tím spojeni s Kristem a očištěni od hříchů….O tomto obřadě věří, že se Kristus při něm znovu obětuje….Byl to především chrám a hlavně oltář, u kterého se koná mše a kde podle přesvědčení katolíků sídlí skutečný Kristus v podobě chleba a vína. Věřili, že v chrámě je člověk blíž Bohu než na kterémkoli jiném místě.. " (str. 38, 39).
II.) EUCHARISTIE
Eucharistie (označovaná též mše, svaté přijímání, Večeře Páně, svátost oltářní, lámání chleba, božská liturgie, synaxis) je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve. Jedná se o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její bohoslužby.
Pojem eucharistie pochází z řeckého εὐχαρίστειν eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, existují také vlastní tradice jednotlivých církví, tzv. rity. Teologické chápání eucharistie se v jednotlivých církvích různí, avšak existuje také významná shoda o některých otázkách.
Stoupenci jedné skupiny učí, že pod způsobami chleba a vína je Ježíš Kristus skutečně a současně přítomen (reálná přítomnost) a účastníci slavení eucharistie mají prostřednictvím jídla a pití tělesnou účast na Kristu. Tento názor je vlastní katolické církvi, pravoslaví, anglikánské církvi a lutherským církvím. Slavení eucharistie je památkou, která zpřítomňuje Krista uprostřed jeho věřících.
Druhá skupina učí, že způsoby chleba a vína jsou pouze znameními či symboly, které poukazují na Kristovo tělo a krev, ale nejsou jimi. Večeře Páně je tak pouhou připomínkou. Tohoto názoru se drží reformované církve, většina baptistických církví a letniční církve.
Eucharistie je svátost oltářní (tělo a krev Kristova proměněná při katolické mši z chleba a vína), sanktissimum;
Akademický slovník cizích slov. Academia Praha, 1998.
III.) VEČEŘE PÁNĚ
Večeře Páně je jedním z pojmů, jehož se užívá pro slavení eucharistie a který upřednostňují pod vlivem Ulricha Zwingliho především církve vzešlé z protestantské reformace. Pojem činí přímý odkaz na Ježíšův příkaz slavit večeři na jeho památku, vyhýbá se však zároveň další teologické reflexi, která se liší u protestantských církví na straně jedné a u církví katolických a pravoslavných na straně druhé.
Zatímco katolická a pravoslavná teologie předpokládá, že je při slavení Večeře páně víno a chléb FYZICKY proměněn v Kristovo tělo a krev, pak protestantské církve (historicky s výjimkou části Luteránů) chápou přijímání chleba a vína jako symbolický akt, kterým se zpřítomňuje Kristova oběť na kříži, ale nedochází při něm k jakékoli fyzické proměně chleba a vína.
IV.) POKUS O ŘEŠENÍ PROBLÉMU
Principem mše je tedy myšlenka, že Kristova oběť na kříži nemá stálou platnost, a proto je třeba ji při mši neustále opakovat, obnovovat. Paralela s židovskou bohoslužbou je zřejmá.
Dále je z uvedených podkladů zřejmé, že při katolické mši dochází ke změně fyzické podstaty chleba a vína ve skutečné tělo a krev Spasitelovu.
BIBLICKÉ TEXTY VZTAHUJÍCÍ SE K TÉMATU
(1)
Mt. 18:20 „neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
(2)
Lk. 22:14-20 „Když nastala hodina, usedl ke stolu a dvanáct apoštolů s ním. (15) Řekl jim: “Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. (16) Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ (17) Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. (18) Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ (19) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ (20) A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“
(3)
J.6:51 „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil s nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo dané za život světa.“
(4)
Kol. 1:24 „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“
(5) Žd. 7:26, 27 „To je ten velekněz, kterého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil JEDNOU PROVŽDY, když obětoval sebe sama.“
(6)
Mt. 9:13 „Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci a ne oběti….“
(7)
J. 6:56 „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
(8) Ef. 1:22,23 „Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.“
MŮJ KOMENTÁŘ:
Aby se mohla večeře Pán vůbec realizovat, je nutné, aby se při ní sešli DVA, NEBO TŘI, V JEHO JMÉNU. Pokud se tak nestane, tak obřad sice navenek proběhne bez závad; ale Bůh se k tomuto slavení Památky Páně vůbec nepřizná. Viz text (1).
Text (2) nám říká, že v chlebu je při večeři Páně Spasitel reálně přítomen, (ale nikdy nemůže být materií omezen), podobně jako je přítomen v těch, kdo ho následují, kteří jsou Jeho duchovním tělem (texty 4,8), přičemž jejich fyzická těla zůstala beze změn. V této souvislosti se omezím na rozbor verše 19.
Lk. 24:19 „ Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“
TATO SLOVA PRONESL SPASITEL V MINULOSTI S TÍM, ŽE BUDOU OD TOHOTO OKAMŽIKU PLATIT TAK DLOUHO, DOKUD BUDE JEHO CÍRKEV NA ZEMI EXISTOVAT.
Tento text proto nemohl nabýt tvaru:
„Toto jest mé tělo, které se za vás vydá.“ (v budoucnu). A to z důvodu, že se vydání těla dosud neuskutečnilo. Budoucnost, která vyvěrá z přítomnosti tvoří širokou paletu možností, z nichž si člověk může vybrat pouze jednu. Z této formulace by bylo pak možno vyvodit s jistotou pouze to, že obětovat se, měl Spasitel v úmyslu.
Text nemohl nabýt ani tohoto tvaru:
„Toto jest mé tělo, které se za vás vydalo.“ Protože oběť Spasitelova měla teprve následovat.
Výrokem:
„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává.“ Spasitel dokonale zpřítomnil svoji oběť pro své učedníky i následovníky až do konce světa, neboť věřící, může Spasitelovu oběť při slavení Jeho památky prožívat „právě teď.“
KNĚZ NEMÁ MOCI ZPŮSOBIT TO, ABY BYL SPASITEL V CHLEBU DUCHOVNĚ PŘÍTOMEN – TUTO MOC MÁ JEN BŮH: VIZ TEXT (2).
Náš Spasitel je duchovně Chlebem z nebe, (text 3); a církev je Jeho tělo, viz texty (4,8). Text (7) nás nevybízí ke kanibalismu, ale k přijetí duchovnímu pokrmu z těla Spasitelova – tedy tento verš je nutno chápat duchovně podobně jako text (2), kde je Spasitel v materii duchovně přítomen, aniž by změnil její fyzickou podstatu.
Duchovní přítomnost Spasitelova pro nás nemá znamenat realitu nižšího řádu, než Jeho přítomnost fyzická, neboť až do Jeho druhého příchodu na tuto zem Ho zřejmě nikdo z nás, ani z našich současníků fyzicky nepozná.
Texty (5, 6) svědčí o tom, že se náš Spasitel za nás obětoval jednou provždy; požaduje po nás milosrdenství, a ne oběti. Nikde v Písmě sv. nečteme o tom, že by před podáváním chleba učedníkům Spasitel tento chléb proměňoval. Rozhodující je tedy Jeho AKTIVNÍ přítomnost – viz text (1). Tedy mše svatá koncipovaná jako oběť, je úchylkou od Božího Slova.
K úvaze:
„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává.“
V tomto textu je obsažen přesný popis slavení Večeře Páně a není zde řeč o transsubstanciaci – tedy o tom, že něco nastává (transsubstanciace), nýbrž o tom, že něco již existuje, (náš Spasitel jako chléb z nebe a jeho vydání se, tedy v tajemném smyslu již probíhající oběť) – viz texty (2,3). Tedy nemůže jít v tomto procesu o změnu kvality, neboť náš Pán, který se za nás vydává (teď !), viz text (2), je nekonečný, vše pronikající, trvající od věčnosti.
Jinak řečeno: TAM, KDE JE PÁN, JE VŠE NARÁZ PROMĚNĚNO A DALŠÍHO AKTU Z LIDSKÉ STRANY JIŽ NENÍ ZAPOTŘEBÍ. Samotný okamžik, kdy Pán mezi nás při slavení Jeho Památky přijde a pronikne vše svým Duchem, pro nás není důležitý – neboť jen málo z nás dokáže pocítit vanutí Ducha.
Důležitá je pro nás JEHO PŘÍTOMNOST (za níž můžeme a máme prosit), protože bez ní vše ztrácí smysl. JEHO PŘÍTOMNOST JE AKTEM JEHO MILOSTI, přičemž platí, že tomu, kdo Ho prosí dává (např.
J. 15:7) a kdo Ho hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, otevírá (Mt. 7:7,8).
Neschopnost přijmout fakt, že Spasitel je ve hmotě (v chlebu) při slavení Památky přítomen, aniž by změnil podstatu hmoty, svědčí dle mého soudu o tom, že obě skupiny, na jedné straně např.
ŘKC a na druhé straně např. Reformovaní - jsou zakotveny pevně ve svých teologických systémech a nikoli v Kristu – prostě nedokáží biblický text přijmout tak, jak nám ho Bible podává.
ZÁVĚREM:
Výše uvedená interpretace biblických textů mne, myslím, opravňuje k názoru, že pravdu nemají ti, kdo tvrdí, že při Památce Kristova ukřižování dochází k fyzické přeměně obětin v tělo Kristovo (
ŘKC, ortodoxie, anglikáni, luteráni) – ale nemají pravdu ani ti, že chléb a víno jsou pouhými symboly, tj. jsou bez vnitřního obsahu (reformovaní, letniční). Kdyby totiž měli pravdu, pak by nepatřičný přístup ve slavení Památky (Večeře Páně) nebyl spojen s postihem, o kterém nám hovoří 1Kor. 11:28, 29.
BohemianAnonymus
