Zrození životadárného světla poznání a života samého pomocí “třesku” či “křtu” znázorňovala celá indoevropská duchovní tradice kromě již uvedených symbolů (blesk v rukou božích, sekera nebo meč) též symbolickými paprsky, rozbíhajícími se z místa křtu do všech stran v podobě hvězdy či kříže. Kříž - důležitý a tradiční symbol rozbřesku světla v indoevropské duchovní škole - proto neznamenal původně vůbec utrpení či “ukřižování Krista” coby konkrétního těla jedince, ale naopak zrození spásného světla poznání (sómy, logu) z jediné malé vykřesané jiskřičky, jež se svými paprsky šíří na všechny strany do temnot a přináší tak život. Iranska miska „Stará protoelamská miska, Írán 5. tis. př. n.l.“ (klikněte na obrázek)

Omylnou a zavádějící materializací tohoto původního gnostického učení (židokřesťanství) se z vykřesávání a uctívání spásného světla a spásného slova poznání, šířícího se do všech stran, vyvinul postupně mezi nevědoucími kult fyzického utrpení konkrétního "Kristova těla" na fyzickém kříži (viz pašije), čímž došlo k mylné interpretaci prastarého náboženského symbolu kříže i smyslu celého původního křesťanství. Duchovní učení na podporu poznávajícího člověka a jeho vnitřních hodnot tak vzalo za své a z “Krista” coby spásného světla poznání prostředkovaného svatým slovem se stal židovský “velikonoční beránek”, zabíjený na podporu podzemního božstva, lačnícího po krvi a smrti. Kult života ve světle a lidskosti tak byl nahrazen kultem života v krvi a zvířecí lačnosti. Uživatel Evangnetu Michal Vejvoda napsal(a):

Uživatel Evangnetu Michal Vejvoda napsal(a):

Uživatel Evangnetu Michal Vejvoda napsal(a):