Dobro a Zlo

Charakter bytostí zla, zejména Satana v katolickém pojetí

Tradiční, převažující chápání Satana a zlých bytostí je takové, že jde o nešťastné bytosti, které ovšem vinou své svobodné vůle neposlechly jediného dobrého Boha, vzbouřily se proti němu (z nějakého neznámého důvodu, který nikdo z monoteistů ovšem nikdy neřekne), načež je nanejvýš milosrdný, ale spravedlivý a autokratický Bůh zatratil, svrhnul z nebes do pekla, případně vyhnal z ráje (protože i Adam a Eva, první lidé, jsou chápáni defacto jako takové vzbouřené bytosti) do tvrdého světa, slzavého to údolí, kde se mají vzpamatovat ze své neposlušnosti, dokud Bůh vítězoslavně jejich trápení neukončí svou milostí, případně dokud je za jejich naprostou poslušnost (viz Abrahamovo obětování Izáka) neodmění tím, že ukončí celé to slzavé údolí a nepřivede celý svět zase do rajského stavu - jakési věčné idylky, která sice začne, ale zřejmě už nemá skončit - ovšem jen pro vyvolené, Boha poslušné atd.

Bytosti zla jsou tedy viděny tradiční katolickou optikou jako chybující, mýlící se nešťastníci. O Satanovi pak se tvrdí, že nemůže vlastně nic reálného vytvořit, neboť samo zlo nemá realitu (proč se to katolíci domnívají, to popisuji v textu o monoteismu), je pouhou nepřítomností dobra či přímo boží vůle (tj. kokrétně v případě Satana).

Odkud se bere zlo podle monoteismu, resp. katolického křesťanství

Toto pojetí vyplývá cele z držené víry, že existuje pouze jeden Bůh. Jestliže je Bůh prostě pramenem všech dokonalostí, potom by jistě nemohl vytvořit podle katolíků přímo zlo. Zlo ani vytvořit nelze, je přece něčím nereálným. Proto katoličtí myslitelé začali využívat dvojsečný pojem svobodné vůle. Proč dvojsečný vysvětluji níže. Jediný nanejvýš dobrý Bůh nestvořil zlo, protože je právě dokonale dobrý a ani je stvořit nemohl - zlo nemá realitu, není nic. I když zde už se dostáváme do logického konfliktu, jak by všemohoucí mohl něco nemoct, ale to je jiná otázka. Podstatné je tolik, že katolíci dospívají k zajímavému závěru: za zlo na světě nemůže Stvořitel, ale bytosti, jím stvořené. Tady se ale zarazíme, že? Jestliže by totiž šlo o nějakého nevědomého, takřka novoplatonsky (tj. automaticky a nutně věčně) tvořícího automata či nedokonalého autora, který neví, co způsobí, zřejmě bychom mohli souhlasit, že za zlo svých výtvorů nemůže. Avšak s katolickým jediným Bohem je to složitější. Je to bytost vševědoucí a všemocná, jak tvrdí. Jestliže tedy stvořil A, které vedlo k B, které vedlo k C, potom je díky své vševědoucnosti a všemohoucnosti jistě odpovědný za to, že vzniklo i C. My lidé jako bytosti omezeného vědění volíme v morálně náročných volbách to nejlepší, o čem si myslíme, co se domníváme, že je nejlepší a že to povede k dobrému (aspoň ti nejlepší z nás). Nikdy ale nevíme, jestli jsme zvolili správně s ohledem na výsledek. Jsme zkrátka omylní a nejsme vševědoucí. Bůh však neomylný a vševědoucí je. Pokud si zvolil stvoření bytostí, z nichž, jak musel vědět, vznikne zlé, zvolil si i toto zlé, aby se stalo. A to veškeré zlo, které se kdy stalo, děje a stane, neboť takový Stvořitel je přece vševědoucí.

Svobodná vůle - kámen úrazu

Předchozí námitku, která je, jak se domnívám, zásadní, lze pak doplnit právě bližším prozkoumáním pojmu svobodná vůle. Jak jsem již řekl - pro katolíky představuje dvojsečný argument. V zásadě je zlá - je to totiž ona, co způsobilo odpadnutí Satana od boha - neboť nepředpokládáme, že jediný, nejvyšší Bůh stvořil Satana jako předem zlého (viz ovšem výše námitka, že by nevěděl, co Satan udělá!). To znamená, že stvořil Satana a další anděly (případně je tvoří ve věčném teď mimo čas, tj. jsou s ním souvěční, byť nejsou božští) jako bytosti se svobodnou vůlí (nicméně musel jako vševědoucí vědět, co nastane). Teprve ze svobodné vůle, která má možnost se mýlit, tj. neladit, nebýt v souladu s boží vůlí, se stalo, že se Satan postavil proti Bohu - a čím více cítil svou svobodu, tím více zřejmě chtěl být proti Bohu a tím více, jak se domnívají katolíci, setrvával ve svém omylu a tedy ve zlu - neboť jestliže něco není v souladu s vůlí nejlepšího Boha, pak je to asi nedobré čili zlé.

Katolíci tedy stojí ve zcela schizofrenní situaci - nevědí, jestli mají svobodnou vůli chválit - neboť jen díky ní jsme odpovědní za své činy, nebo ji hanět, neboť to byla ona, co vedlo k odpadnutí od Boha ke vzniku zla (u Satana) a pádu člověka, vyhnání z ráje apod.

Zároveň je třeba zdůraznit, že právě svobodná vůle je pro ortodoxní katolíky pro spásu naprosto bezcenná. Stačí si přečíst, jak argumentuje Augustin Aurelius proti mnichu Pelagiovi. Svobodná vůle neexistuje, všechno dobré je plodem boží milosti, tedy i spása člověka. Člověk sám se nemůže spasit, svobodnou vůlí může jen hřešit, to jest volit zlo. To je dáno výkladem významu Ježíšovy mise - Ježíš je chápán jako vykupitel všech lidských hříchů, jako někdo, komu všichni lidé musejí být vděčni. Jsme už prostě vykoupeni, i kdybychom se stavěli na hlavu. Boží milost je naprostý determinismus. Koho chce, toho si vyvolí, koho chce, toho zatratí. Věřící jsou ti, komu byl dán dar věřit, tj. koho si vyvolil bůh. Ostatní budou zatraceni a přijdou po smrti do pekla. Takto chápe tradiční a ortodoxní katolictví (Augustin a spol.) problém svobodné vůle v jejím vztahu k vlastní spáse.

Zde musím upozornit na fakt, že nějaké kompromisní řešení, tzv. napůl cesty, zde neobstojí. Někdo by totiž mohl chtít namítat, že přece Bůh ve své milosti jaksi pouze otevírá náruč, umožňuje svou obětí na kříži spásu z hříchu vůbec a zbytek je jaksi zase na člověku, aby svým chováním, svou poslušností atd. byl této spásy hoden a tedy posléze spasen. Jenže toto řešení je k ničemu - problém svobodné vůle a její role zde zůstává totálně nedotčen - jestliže totiž boží milost někoho ke spáse vyvolila, tak ten vyvolenec pak už celý život žije jako "málem svatej" (tj. podle představ, které mají o svatosti katolíci) a dostane se do nebe stoprocentně (přinejmenším věří v Krista a to podle někoho stačí, zatímco nevěřící nevěří, protože si jej nevybrala boží milost a proto nutně přijde do pekla…).

Tento determinismus ale rozvrací naprosto morálku - neboť jestliže spása není lidskou zásluhou, zásluhou lidské svobodné volby, potom nemá cenu nic činit, respektive všechno co děláme, děláme jen jako boží automaty, předem nastavené konstruktérem, mechanické hračky bez svobodné vůle (i to naše nečinění by tak bylo předurčeno). Fakt, že o svém předurčení nevíme, a fakt, že se po smrti dostaneme do nebe (pokud bychom to věděli) nás nezbavuje naprostého mravního hnusu nad tím, jak skončí ona druhá, opačná skupina lidstva (tj. ta co přijde dle katolíků do věčného pekla). Neboť determinovanost našeho konce, našeho ESCHATON, postrádá pro skutečné ocenění lidského života a jeho odpovědnosti za své činy smysl. A co je hlavní - neznám normálního, aspoň trochu soucitného člověka, který by se mohl někde navěky radovat, zatímco by věděl, že někde v pekle trpí stejně "navěky" nějaké vědomé bytosti, navíc bytosti naprosto stejného rodu jako on. Proto má v tomto punktu pravdu Origenéz, který tvrdil, že nakonec budou spaseny všechny bytosti (Origenéz byl ovšem monoteista, takže do těch všech bytostí zahrnul rovněž démony a Satana, protože se domníval, že jsou rovněž částí stvoření). Jak jinak by mohla konat láska, kdyby nechtěla zachránit všechny ty, které miluje. Už v monoteistickém křesťanství by se nad tím měli všichni, kdo hlásají věčné peklo a zatracení pro nevěřící zamyslet. V dualismu je to ovšem jasné od počátku, není tu žádný sadistický prvek ve výkladu milujícího Boha - bůh je zde skutečně milujícím Otcem svých dětí a bojuje za jejich záchranu od Zla "naostro", nikoliv inscenováním nějakého trapně zbytečného, krvavého divadla.

Pro zpřesnění musím ještě poznamenat toto: svobodná vůle sama o sobě není a nemůže být nutnou příčinou hříchu (v katolickém pojetí). Svobodná vůle pouze znamená, že člověk má možnost výběru a nic na něj netlačí tak, že by tomu nedokázal oponovat, zastavit to. Problém "pádu" Adama (ve skutečnosti jeho oprávněného odmítnutí poslušnosti Stvořiteli) není tedy ve svobodné vůli - problém spočívá v neposlušnosti. Respektive, problém tkví v příčině Adamovy a Eviny neposlušnosti vůči Stvořiteli. Svobodná vůle je pouze možnost, ale rozhodnutí spočívá na důvodech - domnělá "neposlušnost" musela tedy mít svůj důvod. I kdyby první pár "lidí" byl sebevíce svobodný ve vůli, přesto nemusel nikdy "zhřešit", tj. přestoupit Stvořitelovo nařízení. Přesto se stalo. Bylo tu něco tak silného, co odpovědělo v Adamovi a Evě (což je tradičně jen součást původního Adama) na "hadovo" poselství, že to překonalo veškerý tzv. "strach" z Boha. Byla to pravda o jejich skutečném původu. Nic jiného než pravda (a tedy dualismus) by nemohlo přesvědčit Adama a Evu, aby byli neposlušni Boha (kdyby to byl skutečně jediný bůh a jejich Otec). Ale být neposlušen nepravého či cizího Boha, a poslechnout pravdu, to je povinnost srdce. Stvořitel či žalářník se tedy musel rozhněvat, protože jeho lest byla prozrazena a jeho "moc" nad Člověkem nalomena. Veškeré dějiny člověka a posléze lidstva jsou tragickým procesem člověkova hledání svobody ze zajetí zvaného stvoření. Satan tuto pravdu převrací a zakrývá před Člověkem, aby jeho moc nad ním neslábla. Prostřednictvím kategorií jako je hřích a sebeobviňování, zákonictví (úzkostné rozpitvávání chování) a účinkem převráceného příběhu, který z viníka činí spasitele a z obětí viníky, udržuje Satan svou moc nad lidmi.

Charakter bytostí zla, zejména Satana podle katharského dualismu

Zlé bytosti a vůbec celá sféra či říše Zla, Temnoty, jsou především reálné, mají reálné bytí (nikoliv ovšem jen to jedno, parmenidovskou abstrakcí myšlené, které je obsahově ničím, viz Hegel…). Pokud uznáme realitu zla, neznamená to ještě, že jsme tím nějak poškodili svou duši. Naopak. Jestliže je dualismus pravdivý, potom nás pravda může teprve osvobodit, tj. spasit. Uznáním reality zla toto zlo neuctíváme, jen jsme lépe poznali nepřítele, takříkajíc. Jistě by byl bláhový a zlý vojevůdce, který by své armádě zapíral sílu a skutečnou povahu nepřátelských vojsk. A že Satanova říše je nepřítelem dobrého Otce, o tom netřeba pochybovat. Pokud tedy někdo tvrdí, že Zlo nemá realitu, užívá zřejmě strategie, s jakou se nepřátelská kontrarozvědka pokouší záměrnými dezinformacemi oslabit vojenskou (tj. zde duchovní a životní) přípravu naší armády (našich duší). Snad mi prominete, že zrovna jakožto kathar užívám vojenský slovník, ale zde jde skutečně o boj, ovšem velmi zvláštní povahy - jedna strana se snaží vyhnout se nepříteli, odpoutat se od něj, vysvobodit své zajatce. Činí tak nikoliv ze slabosti, ale ze svého mírného principu. Druhá armáda se žene po protivníkovi, žhavé sliny jim padají z tlamy, divoce útočí a s potěšením sobě vlastním trápí svého nepřítele, kde může.

Zlé bytosti a vůbec celý temný princip má tedy tutéž plnost reality jako naše domovská říše, Otcovo nebeské království. Stojí proti sobě, dva nezničitelné, leč jeden druhým ovládnutelné praprincipy a uprostřed nich je past Stvoření (světa, kosmu) a člověk a jeho duše, zajatá a trpící v těle.

Jestliže katoličtí monoteisté vykreslovali vždy Satana jako bytost zlou tím, jak je nešťastná a jak se mýlí, tak se sami mýlili o 180 stupňů. Satan jako plnohodnotný protivník a vládce věčné sféry Zla, je nešťastný jen tehdy, pokud nemá nepřítele na dosah. Proto se po něm stále pídí a činí člověku nástrahy, proto neustále útočí se svými armádami proti našem domovu, království nebeskému. Nemylme se zde ve slovíčkách - my nazýváme mír, soulad, přátelství, lásku či návrat k Otci dobrem, zatímco pro Satana je dobrem trápit nepřítele, tj. v oněch věcech nám bránit - rozeštvávat člověka, dělit jej a stavět proti sobě. To, co my vnímáme jako dobro, to by pro Satana znamenalo strašné zlo, neboť jeho podstatou, to, čím je on sám sobě principem, je násilí, páchání ukrutností, rozdělování, ničení apod. Nikoliv ovšem sebe! Ale protivníka. Toto všechno on považuje za slast a dobro. My naopak to chápeme jako zlo. A naopak. Satan je tedy v tomto smyslu nevinný neboť chce jen vlastní dobro, totiž to, co je jeho sebeprincipem. Ve své démonické říši je šťasten nad chaosem - neboť pro něj je ten chaos totéž, co pro nás řád - a náš řád je pro něj chaos!

Ale co to znamená pro nás? Že se s ním budeme spolčovat? Že jej budeme litovat? Nikoliv!!! Není proč litovat toho, kdo není nešťastný, komu činí radost nás trápit, ale kdo to nedělá z omylu (jak věří katolíci), ale ze své nezničitelné podstaty! Nemůžeme chtít vlastní zlo (tj. jeho dobro)! Ježíš také nepřišel do pekla a neřekl tam: Ahoj Satane, chci být tady s tebou, kamarádit se a ukázat ti, že jde žít i jinak. Případně mě můžeš i mučit, já to všechno vydržím - a pro Tvou radost tě nejdřív ze všeho poslechnu a skončím ze skály, však Otec mě zachytí atd.

Ne, Ježíš přišel do pekla (tj. do sféry Zla), aby tam ukázal sílu svého Otce - aby varoval temné síly, že naše armáda všech světel je připravena k obraně, že se Otec nenechá zmást a nezapomene na své děti. Ježíš se nepřišel do pekla se Satanem spolčit, přišel mu ukázat, že jsme zase připraveni a že lidské duše byly zpraveny pravdou o svém původu a o království nebeském, svém domovu.

Zlo jako zkouška - ale v jiném celkovém smyslu

Zlé, co se člověku v životě stává, je opravdu něco jako zkouška pro lidskou duši. I kathaři (křesťanští dualisté) musejí vydržet puzení k tomu oplácet zlo zlým atd. Můžeme se např. bránit, ale jen pasivně, tj. maximálně se snažit, abychom neublížili více než ten, kdo chce ublížit nám. Protože však nesmíme dopustit ani násilí na svém těle, neboť bychom pak byli vinni tím, že jsme uvrhli útočníka zase hlouběji do temnot, můžeme se bránit a jednat tak, abychom co nejméně umožnili ještě nevidícím "pracovat" na svém zatracení.

Leccos možná připomíná některé katolické poučky. Výklad celkového smyslu je zde však diametrálně odlišný. My se zlo musíme snažit nedělat proto, abychom se jím nepošpinili a nepropadli tak Zlému. Odměnou nám je spása a ráj, ale není to odměna ve smyslu jako když krotitel dává šelmě pamlsek nebo jako když šéf vypisuje odměny svým poslušným oblíbencům (nepotřebujeme se zavděčovat bohu, abychom byli spaseni na nebesa, my tam nezcizitelně patříme, jde o sebeosvobození, ne o odměňování!). Ta odměna, kterou mám na mysli, je možnost vrátit se tam, kam patříme, ukončit nesmyslný řetězec utrpení a topení se a dušení v hlubinách světa. Nikdy bychom tedy např. neschvalovali tzv. hřešení pro dobro, jako se děje v extrémních polohách u katolíků - tj. když třeba tvrdí, že díky hříchu mají možnost poznat dobro obrácení se a spásu. Něco takového chápeme jako nepochopení tragické lidské situace ve světě a jako další nesmyslné roztáčení reinkarnačního kolotoče - tedy přinejmenším jako nulovou hru, hru s nulovým součtem - jako když si pes honí vlastní ocásek, dokud nepadne vysílen k zemi. Strategie Hřeším, ale jen díky tomu se mohu napravit a poznat dobro by znamenala nulový součet - nic dobrého by nebylo vykonáno. Řekněme to ještě jinak - jen dobro se opravdu počítá. Konání zla člověka potápí do temnot blíže a blíže ke Zlu a peklu. Není žádnou příležitostí pro dobro, je přímou cestou do pekla. Pouze v monoteismu se mohou objevit takové sado-masochistické bláboly jako Koho chce pánbu odměnit, nadělí mu zlou ženu nebo Všechno zlé je pro něco dobré atd.

Omyl dialektického chápání dobra a zla

Poslední dialektické pořekadlo v předchozím oddílu chápe podstatu Dobra i Zla jako něco, co bez sebe nemůže být, jako do tzv. dialektické jednoty vzájemně a neodlučitelně spojené protiklady. Tak se tvrdívá, že světlo nemůže být bez tmy, dobro bez zla apod. Ve skutečnosti tím básník chce pouze říci: Na tomto světě nepoznávám světlo bez tmy, dobro bez zla apod. A v dalším upřesnění by skutečný poctivec mohl dodat pouze: Jediné, co jsem kdy zažil, bylo střídání se světla a tmy, dobra a zla… To ale moc neznamená. Jestliže chceme nejistými výdobytky naší pozemské zkušenosti mistrovat věčnou pravdu mimo svět, můžeme se totiž naprosto mýlit. Je to, jako by nějaká ryba, plující celý život v tyrkysové vodě říkala, mluvíc o slunci: No, tam nahoře svítí taky nějaká voda, to bude nějaké kulaté jezírko plné svítící vody. Nebo by skálopevně tvrdila: Nic takového jako vzduch a oheň tam nahoře neexistuje. Všude je jen a jen voda. Tak i my lidé známe fyzikální světlo (fotony) a tmu (to ostatní mimo částečky světla), a protože je vídáme na tomto světě (naší vodě) jako neustále pospolu, domníváme se, že když je rozeznáváme a známe jen takto, že vůbec žádné protiklady nemohou bez sebe být. Což není nutně pravda a jak věřím já, je to dokonce nejhlubší omyl.

Tento omyl plyne zřejmě z premisy, že protiklady (když už je tedy známe pospolu) jsou v nějaké jednotě. Zatímco na to nic nenasvědčuje - jsou pouze juxtapozičně přítomny, vedle sebe (někdy jen díky paměti). Jako bychom chtěli věřit, že jde jen o jakési póly čehosi za nimi, co je jen jedno, jednota! Vždyť přece jen pouhým pozorováním tohoto světa vidíme, že světlo se nemění v tmu, tj. z fotonů se nestávají nějaké skotony (SKOTOS, řec. tma, FOS světlo), ale pouze vyklidí tmě pole, místo, prostor - noc tedy střídá den, ale nemění se v něj. Podobně zlo není dobré jen proto, že tomu monoteisté a monisté chtějí skálopevně věřit, neb se jim zdá, že jedno rozeznají jen podle druhého. I kdyby nakrásně platilo, že na tomto světě můžeme jeden protiklad poznat jen když máme živé poznání i toho druhého, pak by to ještě nic neříkalo o tom, že oba ty protiklady jsou pouze póly vyjádření jakési záhadné bipolární jednoty za nimi, respektive neříkalo by to nic o tom, v jakém stavu se nacházejí ty složky, které ve světě vnímáme jako protikladné, mimo svět! Když prožívám zlo, neprožívám zároveň i dobro. Zlé mě spíše ukazuje mimo sebe na to, co je dobro, ale tím se ještě nestává dobrým. Dobré a spásné je možná to samotné rozdělení, tj. že ani na tomto světě se nepodařilo Satanovi zcela smísit dobro a zlo, abychom je nebyli s to poznat a tím se spasit! Rozdělení, dělení na protiklady je zde tedy spíše dílem síly světla a dobra, neboť je to právě dobro, které chce být poznáno v pravdě.

Podobenství o žalářníkovi a nevinném

Je to jako když by zlý žalářník nechtěl, aby mu utekl nespravedlivě odsouzený vězeň z vězení, které není zcela spolehlivé. Co by asi tak mohl udělat? Řekl by vězni pravdu, že je nevinen a vězení není pevné? Nebo by se snažil vše zakrýt, mlžit, vzbuzovat ve vězni pocity viny, které by pak toho nevinného chudáka poutaly dál v jeho cele? Kdyby se mu povedlo takto obalamutit vězně, žalářník či věznitel by si radostí mnul ruce. Nevěděním či falešným věděním by držel nevinného ve svém nedokonalém vězení a téměř bez námahy, neboť nevinný vězeň by neznal pravdu. A ještě hůře by bylo, kdyby vězeň cítil, že je něco v nepořádku, ale přesto nedůvěřoval svému srdci a slepě věřil dál svému vězniteli.

Tak když je svět smíchán a pravá skutečnost dualistická, co by učinil nejlépe žalářník? Řekl by nám pravdu o oné smíšenině, v níž jsme jati? Nebo by se nám snažil nakukat, že není úniku? Že jediným všemocným pánem je on a že vše je jedno? Že oba protiklady tvoří ve skutečnosti jednotu? A jak bychom mohli my, jsouc ve vězení, poznat pravdu? Musel by nám ji přijít říci někdo mimo toto vězení.

Lidé

My lidé jsme jeden Člověk, jakkoliv nás rozbitost a zajetí ve hmotě vytvarovaly do velmi pestré různosti. Podstatou katharského křesťanství je tuto jednotu Člověka chápat. V každém se nachází království nebeské, v každém člověku je božská jiskra, v někomu jen hlouběji ponořená a ve velkém zapomnění, v jiném již takřka na hranicích cely, již napůl cesty ke svobodě. Ale podstatou jsou si všichni lidé rovni, bez ohledu na jejich konkrétní světskou různost.

Tuto pravdu, stejně jako pravdu o pravém významu Ježíšova učení, nelze prosazovat nebo ji šířit násilím. Násilné šíření nemůže nikdy posloužit dobru. Je nepochopením domnívat se, že nějaké přítomné zlo (prostředek) může ospravedlnit nějaké budoucí dobro (cíl, účel). Důležitá kategorie je ponechání. Ponechání druhého být je mír. Takový je Bůh Otec, taková je záchrana. Šiřte dobro cestami dobra - pak lidé sami přijdou a sami se upamatují a to bude nejvyšší důkaz celé pravdy, že Člověk je jeden.

Pravda byla řečena, kal odehnán z povrchu a perla svítí světu.