Vzhledem k tomu, že výše uvedený příspěvek nepostihuje podstatné aspekty fenoménu satana, uvádím doplňující text, který výše zmiňovanou tematiku postaví do správného světla. Podívejme na křesťanský koncept Satana. Podle křesťanské věrouky je Satan padlým andělem. Andělem, který se rozhodl se od Boha odvrátit a který se stal konkurentem Boha ve světě. Co se týče hmotného světa, tady můžeme někdy slyšet názor křesťanů, že je tu Satan úplným pánem. To by ovšem znamenalo, že jsme úplně vydáni napospas Satanovi. A to jistě není možné. Jestliže je Satan omezeným vládcem nad světem, nicméně vládcem, pak si musíme klást otázku, kdo je to křesťanský Bůh - Hospodin? Kdo je Hospodin, jestliže se nedokáže vypořádat s jedním z andělů? Je snad jeho moc nějakým způsobem omezena? Nikoliv, křesťanská věrouka mluví jasně: Hospodin je Bůh, jehož jméno je YHWH, "jsem který jsem", Bůh všemohoucí. Jestliže je Hospodin Bohem všemohoucím, pak by musel zničit Satana v tom samém okamžiku, kdy by si to umanul. Jestliže to neudělal, pak to tedy znamená, že Bůh a Satan jsou spojenci? Na tuto otázku už musí odpovědět jiní. Já bych chtěl dodat jenom tolik, že tento rozpor může mít svůj nejzazší původ opět v neznalosti kultury, které vděčíme za sepsání Starého zákona. Pro staré Židy (anebo možná pro jejich inspirátory) byl totiž Hospodin andělem z třistapětašedesátého nebe. Je s podivem proč křesťané připisují všechno negativní Satanovi. Ve Starém zákoně přece nacházíme zcela běžně, že Hospodin pobije ty, co stojí Židům, jeho vyvolenému národu, v cestě. A sám Hospodin to formuluje zcela otevřeně v Izajášovi 45:7. "Já jsem Hospodin a není žádného více. Kterýž formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlé, já Hospodin činím to všecko." A konec konců, když svět postihne nějaká katastrofa (třeba zemětřesení), tak křesťané tvrdí, že tak rozhodl Bůh, neříkají přece, že to způsobil Satan. A ještě další věc. Ve světě údajně zlákává člověka ke špatnostem Satan, ale v pekle je pak za to trestá, místo aby je odměňoval za to, že se de facto stali "jeho lidmi" a odvrátili se od Boha, kterého je údajně Satan úhlavní nepřítel. To je dost divné. Dalo by se to vysvětlit tak, že Satan je láká ke špatnostem proto, aby je dostal do pekla a mohl se na nich "vyřádit" a mohl je trýznit. Jenomže, tady je háček - každý totiž dostane trest odpovídající jeho vinám, takže je tady jistý řád a ten by nemohl existovat, kdyby Bůh a Satan byli úhlavní nepřátelé. Spíš to vypadá tak, že spolupracují. Otázka je, jak je to v případě věčného pekla, které je vyhrazeno pro nevěřící. Co se vlastně děje těm, kteří jsou v pekle navěky.

Teď si posvítíme na ústřední tezi celého křesťanství. Ta zní takto: "Ti, kteří věří v Ježíše Krista, půjdou po smrti, s menšími či většími obtížemi, ale zato zaručeně, do věčného Ráje. Ti, kteří v Ježíše Krista nevěří, skončí neodvolatelně ve věčném ohni pekelném." Ježíš často mluví o "pekle", o neuhasitelném ohni", vyhrazeném tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, a kde mohou zahynout jak duše, tak tělo. Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned do pekla, kde snášejí pekelné tresty, "věčný oheň".

Všimněte si této "drobnosti". Člověk může být třeba tisícinásobným vrahem, ale pokud věří v Ježíše Krista, je už vlastně teď spasen. Jistě, odkroutí si nějakou dobu v očistci, ale co je jakákoliv konečná doba proti "věčnosti"? Nic! A na druhé straně, člověk může být přímo andělem na zemi, ale pokud nevěří v Ježíše Krista, není mu to nic platné, protože po smrti stejně putuje automaticky do "věčného ohně pekelného". První, co nás asi napadne, když se nad tím zamýšlíme je otázka: toto je morálka? Ano, to je opravdu velmi svérázná morálka. Křesťané říkají velmi často: Ježíš tě miluje. Katechismy říkají: Ježíš tě miluje, to tedy za prvé, ale je tu ještě za druhé; za druhé, jestli v něho nebudeš věřit, pošle tě po smrti do věčného pekla.

Boží láska je "věčná" (Iz 54,8) Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost.

Tady musím poznamenat, že tento výklad je v poslední době mnohými představiteli křesťanské církve zmírňován, nicméně teze o věčném pekla opuštěna nebyla. Mnozí představitelé církve tvrdí, že věčné peklo sice existuje, ale nikdo neví, kdo se tam dostane. Církev tedy pod tlakem doby zmírňuje svůj původní výklad tohoto problému, ale myšlenky věčného pekla se drží. Zřejmě si ho nechává v záloze…

Každý člověk tedy údajně dostane jen jednu šanci, a tudíž tvrzení církve, že Bůh stvořil svět "ve stavu cesty" je tedy zneužíváním těch, kteří se už dál na nic neptají a výsměchem těm, kteří by se ptát chtěli, ale není jim to nic platné.

Další problém, který se tu před nám vynořuje, je následující věc: A jak to bylo s lidmi před příchodem Ježíše? Šli všichni do nebe, nebo do pekla, anebo to ještě platilo nějak jinak? Podle katechismu byly duše všech lidí od počátku světa v pekle a čekaly na Ježíšův příchod. Tady se jistě můžeme ptát: a jak k tomu přišli ti spravedliví a čestní, že museli strávit tisíce let v pekle? A jak je to i dnes s lidmi, kteří nikdy o Ježíšovi neslyšeli. Např. s divochy? Kam jdou ti? Musejí přece někam jít, buď do nebe nebo do pekla. Neexistuje přece žádná neutrální zóna.

Církev na to má odpověď: Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a církev, a dodává, že ti co upřímně hledají Boha "mohou dosáhnout věčné spásy". Mohou a dosáhnou nebo mohou a nedosáhnou? To je ta otázka. Jestli mohou a dosáhnou, pak by mně opravdu zajímalo, jak se projevuje upřímné hledání Boha např. u lidojedů.

Já osobně si myslím, že tato centrální teze křesťanství mohla a může vytvářet v myslích věřících následující myšlenkový vzorec: "My jsme vyvolení, my jsme spasení; oni (jinověrci) jsou zatracení. My jsme vyvolení, my jsme bohové, my můžeme dělat cokoliv, ale naše spása nám neunikne (a vstoupíme do Ráje, kde se postavíme po bok Boha Ježíše Krista, ať jsme jacíkoliv), oni jsou méněcenní, podřadní, oni stejně všichni skončí ve věčném ohni pekelném. My jsme bohové, oni jsou prokletí, čili my se k nim můžeme chovat jakkoliv" Pochopitelně, že to byla právě tato teze, co umožnilo kněžím dělit lidi na dvojí lid, na lid boží a lid Satanův. A odtud už je jenom krůček k nastolení požadavku, že Satanův lid je třeba hubit. Ano, ještě před nějakou dobou jsem si myslel, že tento styl myšlení už patří minulosti, ale nedávno jsem měl několik diskuzí s věřícími dogmatickými křesťany a s hrůzou jsem zjistil, že inkviziční myšlení je stále živé.

Církev si samozřejmě umí všechny svoje činy řádně zdůvodnit, obhájit a omluvit. Tady je několik příkladů, které to dokládají:

Církev je "Kristovo království přítomné v čase". Církev je Kristova nevěsta. Církev je chrámem ducha svatého "Mimo církev není spásy" "Věříme, že církev … je nepomíjejícím způsobem svatá. Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá církev nemohla odpustit. Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje.

K tomu opravdu není co dodat.

Na závěr bych se chtěl pozastavit u konceptu Ježíšova mesiášství, vykupitelství. Tak se tvrdí, že (jak už jsem se zmínil) Satan je pánem tohoto světa, jeho mocí byli lidé uvrženi do hříchu. Příchodem Ježíše byla údajně moc Satana zlomena a lidé od hříchu osvobozeni.

Tento svět "jistě upadl do otroctví hříchu, ale byl ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem, jenž zničil moc zlého ducha, osvobozen."

Jestliže Ježíš zničil Satanovu moc a osvobodil lidstvo od hříchu, proč není už dva tisíce let na zemi ráj? Proč se odehrály všechny hrůzy, které v naší éře známe? Proč k těmto hrůzám patří i teror ze strany církve (hony na čarodějnice, antisemitismus, protireformace atd.), když představitelé církve, údajně Ježíšovi církve, by, podle církevních výkladů, měli být proti zlu v sobě imunní?

S pozdravem Jiří Deštenský