Neřeším si své problémy s vírou, ty mám, myslím, vyřešené - prozatím, neboť si myslím, že vše je v pohybu, relativní, v toku času a tedy i osobní nazírání na věci víry. Proto připouštím, a přijímám to i jako pro mne cenný poznatek, že moje víra bude prodělávat až do konce života svojí proměnu Spíše jsem chtěl ventilovat svoje pocity ze stavu křesťanství jak ho v současné době vnímám, neboť jak jsem se opakovaně přesvědčil, nejsou tyto pocity pouze mojí subjektivní záležitostí. Narazili jsme zde na problém pokrytectví, pasivity, absence misijní činosti apod. Svojí poslední odpověď končíš slovy: …najít východisko z tohoto stavu. Osobně si myslím, jestli je možné vůbec hledat řešení něčeho, co je vlastně důsledkem čehosi, co z podstaty věci měnit nelze. Museli bychom se totiž asi dotknout samotné autority církve a sice v tom smyslu, že církev od doby, kdy se ustanovila jako rozhodující společenská síla, si až do současné doby podržela svoji organizační strukturu s ambicemi kontrolovat myšlení lidí. Nová doba přinesla vzpouu proti autoritám, nemluvím o době několika málo uplynulých let. Tento jev odklonu od respektu k autoritám můžeme stopovat daleko za hranice minulého a předminulého století. Tento jev si nemohou neuvědomovat ani sami křesťané, takže otázka spíše zní: Čím je církev schopna oslovit současného člověka, čím je schopna získat si respekt a ztracenou autoritu? V jedné evangelické písni ze zpěvníku Svítá, se zpívá: Hříchy tvý tě jednou doženou… Obávám se, že církev dnes sklízí trpké plody své setby minulých století.