Petr Šíma napsal(a):
A stejně uvažuji zase marně. Ani nelogickým rozumováním nemohu Boha poznat a
porozumět mu, protože i tak se mé nelogické smýšlení obrací v logický úsudek
a nakonec zmatek. Tedy ani logicky ani nelogicky, ne rozumem. Můj rozum
prostě není schopen Boha myšlenkově pojmout a poznat. Mohu jen zakoušet svou
přítomností Jeho působení v událostech mého života a při druhých, nechat se
vést Jeho vůlí a být součástí Jeho dění svou poslušností Jemu. A i kdybych
nabyl s působením Boha tisícerou zkušenost, stejně Mu neporozumím. Mohu jen
volit poslušnost Jeho zjevené vůli, kterou mi dává zakoušet v životě, a jen
snad skrze rozum, své city a svou volbu alespoň částečně pojmout to, co se v
mém životě děje nebo událo.
Opravdu jsem marný, pokoušet se si Boha vyobrazovat svou myslí. Bůh není
podoben ničemu a nikomu, co znám a co poznat mohu. Ani k větru ho nelze
přirovnat. Ač ten mohu jen (po)ciťovat, jen pozorovat to, co se děje s
listím stromu, a tak zakoušet svými vněmy sílu jeho působení, a to co se
děje s tím, do nebo nač věje. Pozorovat mraky kudy plují, když se kupí …
Snad tak mohu jen rozumem "pociťovat" sílu jeho působení, zda věje
mírně, chladivě, příjemně, silně, prudce apod. Ale Bůh není "ani
jako" vítr. "Ani jako". A vítr není ani jako Bůh. Každé
zobrazení Boha, byť jen v mé mysli, je pokřiveným smýšlením o Bohu. Snad
přeci ani žádné "zrcadlo" nemůže zjevit neviditelného Boha. Tak
ani člověk nemůže být podobou Boží a Boha zpodobnit.
A stejně jsem rád, pane Jirko, za ta Vaše slova, a za toto poznání sebe, že
marný jsem ve svých úvahách o Bohu. Snad mi dá, abych nepromarnil Jeho vůli
ve svém životě a následoval ji. Není to pro mne trápení, ale radost,
uvolnění.
Pokoj Boží Vám. Petr Šíma
Petře, neustoupil jsem od pokračování v našem „rozhovoru“ proto že byste mi byl lhostejný, ale proto, že Vám ve Vaší formě interpretace biblického textu pomoci nemohu. Naposled se ale pokusím Vám vysvětlit že celý Váš zde popisovaný problém je v tom, že si špatně formulujete otázky, ptáte se na něco jiného než byste měl, tudíž se Vám nemůže dostat smysluplné odpovědi. Nikdy jsem nepochopil na čem může stát víra lidí kteří nemohou Boha „poznat“ když víra není „věřivost“, či dokonce pověra, ale právě poznání, porozumění a osobní „přijetí za své“. V tom vidím základní omyl fundamentalismu že si Boha zvěcňují, chápou ho jako substanci, někdo – něco, protože používáme substantivum „Bůh“. I definice „nadpřirozené bytosti“ je sama sobě protimluvem, není nic přirozenějšího než Bůh sám. Namísto nějaké „akademické“ definice, něco na způsob „kvalitativní dynamický stav akce“, se pokusím vysvětlit můj osobní a nikomu nezávazný, názor na tom co píšete. S tím připodobnění k větru jste docela blízko. Vítr také není sám o sobě „něčím“ i když je to substantivum, ale kvalitativním dynamickým stavem vzduchu ve stavu činném. Ta věčná otázka dokazování existence Boží je stejně nesmyslná jako dokazovat vítr (existuje vůbec nějaký vítr) když nefouká. Ale když přijde vichřice nikdo o existenci větru nepochybuje. A jste blízko protože to zároveň odpovídá nejlépe i hebrejskému „ruách“ (vanutí, vítr, vůle, zacílená myšlenka atd.) tedy Boha v činnosti či Boží vůli, záměr, zacílení. Jistěže vítr není Bůh, používám vítr jako figurativní (obrazné) vyjádření. Možná ještě lepší přirovnání je k substantivu „láska“ (
1Jan 4:8 atp.), které také nevyjadřuje nějakou substanci, něco někde. Jak už jsem nedávno popsal příklad kdy lidé (individua) mohou žít bez lásky, existovat bez tohoto „osmyslnění“ kvalitativním stavem lásky. Na dokazování lásky je věda krátká protože nevykazuje pro vědu žádnou evidenci tohoto stavu. Nelze rozlišit milující bytost od individua bez schopnosti lásky. A může se stát že se během půl tisíciletí nevyskytnou žádní lidé schopni lásky, ale to neznamená že láska zmizela a už není. Stačí pak dva lidé kteří milují, nic se na nich nezmění jenom kvalitativně jsou v totálně odlišném stavu, jsou z nich nezaměnitelné, nikým jiným nenahraditelné bytosti, láska zase je v plné síle. A tím si můžeme i vysvětlit proč Bůh a Boží Duch je „věčný“ a nezničitelný, a poznatelný.
Celý problém je v tom že se díváme po nějaké „nadpřirozené bytosti“ a nepoznáváme tedy Boha v tom co je přirozenost sama. Hledáme „něco někde kam nemůžeme“ a nechce se nám uvěřit že by nám mohl být tak nablízku …. atd.atd. Krátce hledáme „Idol“, modlu, namísto Boha živého teď a tady……
Ale Petře tento příspěvek neruší to co jsem napsal naposledy, tedy že jsme si natolik vzdáleni že se „neslyšíme“ a nemůžeme tedy vést rozhovor. Je to jen poslední pokus pomoci Vám s orientací v džungli do které Vás fundamentalismus zavedl.
S přáním všeho dobrého …………… Jirka S
