Uživatel Evangnetu Jirka S napsal(a):
Petře, jsem moc rád že si postupně vylaďujeme „rádio“ (myšlení)
kterým komunikujeme na stejnou vlnovou délku, tj. kde se můžeme vzájemně
slyšet… Pak už budeme potřebovat občas jenom minimální korekce (doladění).
Třeba v případě: "těch, kdo žijí nesmrtelnou duší i po smrti", ať už to zastáváte či nezastáváte (ze souvislosti věty to není tak docela jasné), bych rád znovu upozornil že judaismus (tedy náboženství i textů
NZ) není dualistický jako helenistické myšlení… a následující (viz. příspěvek Jirky S) …
Jirko, dokážu komunikovat oběma směry, ale rozumovou vírou je mi rozhodně bližší pojetí judaistické. Věřím, že Bůh zformoval "z prachu země" člověka. Jako hrnčíř hněte půdu v tvar hrnku. Ten hrnek sice už pak nevypadá jako hlína, ale hlínou je. A když zavěje vítr času, rozpadne a zase se stane součástí hlíny, ze které byl zformován hrnčířem. Člověk nebyl učiněn v člověka až vdechnutím Božího ducha života v jeho chřípí, ale byl již člověkem před tím. Prach země byl zformován činností hrnčíře v hrnek, a hrnek tedy existuje. To je ta samotná lidská existence. Ale hrnek byl učiněn hrnčířem pro nějakou příčinu a za nějakým účelem, aby byl hrnčířovi k životu. To je ta příčina a důvod lidského bytí - bytostní potřeba hrnčířova a náplň jeho života. Hrnek je tedy nejen bytostnou potřebou hrnčířovou, ale i jeho potřebou životní. A hrnek (a i další hliněné nádoby hrnčířovy), to jsme my lidé. Takto vnímám bytostnou lidskou existenci. Pak tu máme ruach (pneuma), jako života-smyslnou a životadárnou náplň. Až ta dává bytostný smysl a existenční důvod hrnku. A protože Bůh tvoří svým Slovem, je nutno dodat, že hrnek zde byl ještě dříve, než byl zformován. Slovo vzniká uvnitř mysli, tak i představa hrnku, a Slovo se stává tělem při jeho vyslovení, tak jako hrnek při jeho zformování. Půdou Božího Slova je pak Boží mysl, jako pro hrnek hlína, a promluva (ústa) Boží jako ruce hrnčířovy formující hrnek. Dříve než se člověk "stal", Bůh řekl učiňme člověka. Člověk tedy byl dříve, než se stal. Suma sumárum: Bůh se tedy v člověku (v celém svém stvoření) nejen realizuje, ale svým stvořením "žije". Jsme tedy i my bytostnou, a vlastně i životní, "náplní" jeho existence. Ale upozorňuji, že v tomto smýšlení jsem dosud ve svém okolí osamocen. Možná tedy smýšlím hloupě, (kacířsky? :-). Ale Váš názor mne zajímá. A dodávám, že podobně myslím na stvoření všeho, tedy i nebes a země.
A ještě dodatek mých úvah: Člověk je společenstvím lidí ve společnosti Boha. Člověk je neustále tvořen každým početím (a porodem - zrodem). Tělo je tvořeno z těla, a jeho duch (nebo život) je přeléván z těla do těla.
Jsme „smrtelníci“, naše tělo + duše (nefeš, psyché) podlehne zkáze a už se nemůžeme na Boží vůli aktivně podílet, spolupracovat, ale nebudeme nikdy zapomenuti. Obrazně řečeno budeme navěky „zapsáni jménem v knize živých“. Proto se ve
SZ klade takový důraz na zachování „dobrého jména“.
Tady bych upozornil i na řecké smýšlení "mít a získat si slávu - slavné jméno". "Když učiníš nějaký hrdinský čin, na který se bude vzpomínat, tvé jméno nevejde v zapomnění". Takoví hrdinové lidské historie. I oni si získali takové jméno, na které se nezapomíná. Něco jako ti hrdinové dávnověku v
Gn 6,4. Ale to je opakem zachování "dobrého jména".
Také pozdravuji pokojem … P.Šíma
