Když se člověk zamýšlí nad více jak dvoutisíciletou historií církve, musí si dříve či později položit otázku, čím podstatným v oblasti morálního stavu lidstva církev za dlouhá léta přispěla. Po celou dobu hlásá lásku (sama ovšem v historii páchala ty nejhoší zločiny) a jaký je výsledek? Není trochu podivné, že po takové době mravenčí práce je morální stav lidstva prakticky stejný jako byl na počátku, před příchodem církve? Na každém kroku můžeme vidět nenávist, závist, pokrytectví, násilí všeho druhu apod. Nabízí se několik vysvětlení. Zbraně, se kterými církev vytáhla do boje proti zlu jsou nedostatečné. Hlásané boží slovo proti zlu nestačí. Mnohem závažnější je však fakt, že církev sama, ve všech svých podobách a formách, přispívá lvím podílem ke stále se obrozující nenávisti a nesnášenlivosti. Už jenom samotný fakt, že se rozštěpila na základě rozdílných věroučných názorů na stovky a snad i tisíce církví, církviček a sekt stačí k tomu, abychom pochopili mechanismus nesnášenlivosti. Autority jednotlivých církví vedou své ovečky k tomu, aby uznávaly jako jedinou správnou právě tu svojí církev a ostatní považovali za satanovo dílo. A jsme u jádra věci. Komu by kázali faráři když by se všichni lidé milovali navzájem? Když by si dokázali odpouštět? Když by si dokázali pomáhat napříč církevním spektrem? Rozděl a panuj, k tomu není třeba co dodávat. Co vy na to, bratři? I zde uvnitř jedné církve lze vysledovat vaší vzájemnou nesnášenlivost a což teprve když se budeme bavit o ŘKC, o buddhismu, New Age apod.?